Časopis Umělec 2006/1 >> Feminismus v ruském umění: mýtus nebo realita? Přehled všech čísel
Feminismus v ruském umění: mýtus nebo realita?
Časopis Umělec
Ročník 2006, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Feminismus v ruském umění: mýtus nebo realita?

Časopis Umělec 2006/1

01.01.2006

Olga Vašinkevič | profil | en cs

Sovětské umění neznalo rozdíl mezi silnými a slabými, talentovanými a bez talentu, mezi kreativními umělci a rutinéry. Myšlení a určování hodnoty probíhaly v jiných diskurzivních kategoriích. Umělci byli všeobecně pozitivně naladění a společensky prospěšní – „špatné“ či „netalentované“ umělce jsme prostě neviděli. V oficiálním umění vypadalo všechno asi tak jako po stvoření světa (zkrátka jako v ráji). A zdálo se, že neexistuje ani žádný rozdíl mezi tím, zda umění vytváří muž, či žena.

Umělecká tvorba byla podněcována k jedinému – zobrazení všeobecného štěstí, správnosti bytí. Všichni členové sovětské společnosti byli zahrnuti pod jedno slovo – „soudruh“ – a toto sjednocení pohlavních znaků se stalo součastí politiky „stejných možností“. Proto oficiální umění nepotřebovalo rozdělovat pánské a dámské a kultura existovala jako svérázná fasáda de- klarované pohlavní rovnoprávnosti.
V pozadí bezpohlavního veřejného umění, v alternativní komunitě neoficiálních umělců, hrála žena jen úlohu pomocnice, „kamarádky v boji“, anebo – v nejlepším případě – múzy, a nikdy úlohu šéfa nebo spoluautora. Je možné, že hlavní důvod tkvěl v tom, že zabývat se „neoficiálním“ uměním bylo během stagnace (jak bývá označováno období celkového úpadku SSSR za Brežněva – pozn. red.) nebezpečné. Každopádně vzniklo jaksi nepozorovaně umění „pánské“, tedy tvořené muži, a pakliže se v něm objevila žena, tak obvykle jako objekt, nonverbální forma jazyka, kterým se zprostředkovávala myšlenka díla.
Zde mimovolně vzniká otázka: je vůbec možné feministické umění v Rusku? Je vůbec na čem zakládat? Vždyt‘ stejně jako sovětská kultura přiznala ženám velké pole působnosti, tak v postsovětském umění ženy o velký prostor přišly. Všechno, za co feministky na Západě musely bojovat, dostaly ruské ženy takřka zadarmo. Nicméně existence „dvojí mravnosti“, „dvojí normy“ vyústila ve zmatečný stav, v němž ženské umění zůstalo i po změně politického řádu.
Na jedné straně by měla být změna genderových stereotypů podnětem k překročení stávajících hranic, na straně druhé v našem případě vyvstává otázka – jakých hranic?

Násilí pohledu
„Underground byl velmi patriarchální,“ říká Marina Koldobskaja, ředitelka Petrohradské pobočky GCSI (Státní centrum pro současné umění). „Žen v něm bylo velmi málo a byly chápány jako přírodní úkazy. Zároveň v čase perestrojky do undergroundu začaly pronikat nové vlivy ze Západu, objevilo se více možností. A jelikož byly v té době v módě západní feministické diskurzy, některé ženy se je rozhodly využít.“
V Rusku feminismus původně nebyl součástí společenské ideologie jako v některých západních státech a nemohl se vyhnout svérázné lokální interpretaci. Není to ještě tak dávno, kdy se naše kultura poprvé střetla s problémem spotřeby obrazů a obrazů „žen“ především. Ve skutečnosti tato „přirozená potřeba“ není dodneška vnímána jako problém a bylo by docela těžké přesvědčit publikum, že i pohled se dá posuzovat jako násilí. Možná právě kvůli tomu začala počátkem devadesátých let vznikat specifická feministická mytologie.

Přestat se bát, že budeš okraden
Jedněmi z těch, kdo začaly dělat první krůčky a dobývat „nová území“, se staly petrohradské umělkyně Caplja (Olga Jegorová) a Gljuklja (Natalja Peršiná-Jakimanskaja). Když v roce 1995 začaly s dlouhodobým projektem F.N.O. (Fab- rika Nalezených Oděvů), obrátily tradiční feministický diskurz naruby. Namísto agresivními hesly a otevřenými provokacemi zaujali tolerancí, citem a přístupem k vnitřní podstatě lidské osobnosti.
Zpočátku se Caplja a Gljuklja bránily feministickému zařazení, ale pak pochopily, že to nemá smysl, a souhlasily, že se „stanou feministkami“. „Ted’ zpětně chápeme, že se nemusíme stydět nazývat se feministkami, protože v Sovětském svazu, přestože jsme byli prvním státem, kde byl výrazně uplatněn feministický experiment, se v souvislosti s totalitním zřízením – špatnou realizací dobrého scénaře – všechno natolik zmotalo, že jsme feministky měly spojené s ošklivými ženskými, které řvou: Vari muži!“ říká Gljuklja. „Po cestách a vystoupeních v Evropě začalo být jasné, že nic jiného nezbývá. Proto jsme se souvislosti s feminismem přestaly vzpírat.“
Podle názoru obou umělkyň převládají v dnešní společnosti mužské hodnoty – touha po moci, intolerance, užívání síly. Je to důsledek komplexu „macho“, ideálu úplně soběstačného muže, který jako by nepotřeboval lásku a oporu, ale je úplně šťastný, když se zabývá jenom kariérou. V takové společnosti nikdo nemyslí na soucit, péči o slabé, vztahy mezi lidmi. Proto tvorba Caplji a Gljuklji směřuje k součinnosti s nitrem člověka, k uchopení silných stránek osobnosti přes její slabosti. V performanci Psychoterapeutický kabinet Bílých vystoupily umělkyně v rolích psychoterapeutů, kteří nabízejí „pacientům“ východisko z kritické situace prostřednictvím sebepřekonání.
Hlavním úkolem soudobého feminismu je naučit se porozumění s člověkem opačného i svého pohlaví. Přestat bojovat, přestat hájit svá práva, pochopit, že jsme všichni různí, že uvnitř každého z nás je zároveň muž a žena. A hlavně, že na základě našich rozdílů a podobností můžeme nacházet nové cesty k dorozumění. Sovětská společnost začala být nejednotná a bylo jednoduché zatáhnout ji do jakéhokoliv průšvihu. Lidé si přestali uvědomovat rovnost a sounáležitost a rostla obava, že mohou být zneužiti.
Žena může často být tvořivým, kreativním základem, ale její nápady následně reali-zuje muž. Pokud ses tedy někomu svěřil, stále existuje riziko, že „budeš okraden“. A proto je téma důvěry jedním z leitmotivů F.N.O.
„Šaty přikrývají tělo, ale obnažují duši.“ Toto heslo výmluvně ilustruje tvorbu Caplji a Gljuklji. Mezi objekty F.N.O. je hodně provokativních obleků, třeba halenka s perličkami vyšitým nápisem „Chuj“ nebo porno-plášt’, na kterém po odstranění záplaty na zádech najdeš peprný obrázek. Jsou to kruté a krvavé věci, podobné skřeku duše, avšak velmi tělesně vyjádřené. Například nádherné žluté šaty s tak naturalistickým masitým perličkovým srdcem, že se mimoděk zachvěješ, jestli není opravdové.
Šaty zpravidla skrývají vnitřní trápení člověka, v F.N.O. naopak otevírají jeho nitro, a tím manifestují utopický sen o tom, že člověk může důvěřovat světu, stejně jako ideálnímu milenci, který tě bere takového, jaký jsi. V sovětské době od základní školy učili, že hlavní věc v životě je práce, ne láska, tedy nadvládě zvnějšku. Nyní se podle názoru umělkyň má všechno změnit a vnitřek má zaujmout ve společnosti vůdčí úlohu. Spolupráce s levicovými novinami „Co dělat?“ pomáhá dívkám určovat svůj životní postoj nejen co se týče genderových otázek, ale i co se týče člověka a moci.
Snjať děvočku
Za jinou agresivně orientovanou variantu „feminismu rusky“ se označuje tvorba moskevské aktivistky Eleny Kovyliny. Jednou z jejích prvních akcí se stala obhajoba diplomu v berlínské Akademii výtvarných umění. Tehdy se Elena po prezentaci vizuálního materiálu rozhodla performovat v přítomností členů komise a vykouřit Petra Bystrova, teoretika skupiny Radek, zatímco přednášel. Akce se dá posuzovat jako komentář vztahů mezi studenty a profesory.
V jedné ze svých posledních performancí - uskutečněné v rámci veletrhu Art Moscow 2005 - umělkyně demonstrovala svůj odpor k obchodování se ženami a člověkem vůbec. Nesla dvojsmyslný název Pick up a girl. V ruštině je totiž výraz „snjat’ děvočku“ idiomem a označuje koupi prostitutky. Umělkyně vyřezala z lesklých časopisů tvary holek, připíchla si je jehlami k tělu a vybízela diváky, ať si figurky sundají. Chtěla tak vyjádřit svůj nesouhlas s postojem k ženám v dnešní ruské společnosti.
Na jedné straně je tedy zřejmé, že feminismus v aktuálním ruském umění má právo na existenci, protože jako plod reflexe uvažující části společnosti umí upoutat pozornost k aktuálním problémům. Na druhou stranu přetrvávají pochyby, zda dané projevy uměleckého myšlení nejsou uměle spojované s kategorií feminismu, aby bylo možné určit důvody, proč takové umění vzniká.

Feminismus bez jádra
Jednou z posledních mystifikací ruského feministického umění se stal projekt uspořádaný z podnětu Muzea ženského umění v Bonnu, organizace ostře feministického zaměření. Beatrice Rošancamir, kurátorka výstavy s názvem „Kateřina Veliká. Mocná a Veliká?“, navrhla petrohradským umělkyním, aby vyjádřily svůj názor na velkou ruskou císařovnu a její úlohu v životě soudobé ženy. Důraz kladla na druhou větu z názvu, do níž už vlastně byla uložena předpokládaná a žádaná odpověd’.
Výstavy se zúčastnilo 18 současných ruských a německých umělkyň. Mezi nimi Marina Koldobskaja, která zobrazila Kateřinu jako metaforu Ruska od monarchismu ke komunismu, Ludmila Bělová s videoinstalací o ženských rukou jako symbolech moci, vytvořenou kombinacemi četných fragmentů klasických a soudobých uměleckých děl, nebo Naďa Zubareva a Filip Doncov s instalací Madame, Monsier, jež odkazovala k carevnině korespondenci s francouzským myslitelem Voltairem. Na rozdíl od německých umělkyň, kteří se snažili nějak kanonizovat femininní kult Kateřiny, ovšem petrohradské autorky spíše kroužili kolem, doplňovaly výstavu a vůbec nepronikly k jádru problému.
Ruské ženské umění má prostě svůj osud. Nedá se říci, zda je těžký, nebo naopak jednoduchý. Prochází vývojem a periodicky vstřebává módní tendence. Poslední události z oblasti současného umění ovšem ukázaly, že je nutné tento proces dodatečně stimulovat. Po řadě kolektivních výstav, bienále a retrospektiv sice vzniká dojem určitého postupu, ale ten se de facto může lehko stát pomalým klesáním.





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
Nevydařená koprodukce Nevydařená koprodukce
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
04.02.2020 10:17
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
cena
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
2002, 15.2 x 20.3 cm, Painting on Canvas
Více informací...
360 EUR
379 USD
Tento díl je věnován Kateřině Vincourové, laureátce Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 1996, a její instalaci Bez názvu (1995 -...
Více informací...
23,75 EUR
25 USD
Předplatné se slevou na poštovném.
Více informací...
77 EUR
81 USD
Brest Fountain, 2009, silkscreen print, 50 x 35 cm
Více informací...
65 EUR
68 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS
NOVÁ PERLA

Kyjov 36-37, 407 47 Krásná Lípa
Česká Republika

 

GALERIE
perla@divus.cz, +420 222 264 830, +420 606 606 425
otevřena od středy do neděle od 10:00 do 18:00
a na objednávku.

 

KAVÁRNA A KNIHKUPECTVÍ
shop@divus.cz, +420 222 264 830, +420 606 606 425
otevřena denně od 10:00 do 22:00
a na objednávku.

 

STUDO A TISKÁRNA
studio@divus.cz, +420 222 264 830, +420 602 269 888
otevřena od pondělí do pátku od 10:00 do 18:00

 

NAKLADATELSTVÍ DIVUS
Ivan Mečl, ivan@divus.cz, +420 602 269 888

 

ČASOPIS UMĚLEC
Palo Fabuš, umelec@divus.cz

DIVUS LONDÝN
Arch 8, Resolution Way, Deptford
London SE8 4NT, Velká Británie

news@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082


 

DIVUS BERLÍN
berlin@divus.cz
 

DIVUS VÍDEŇ
wien@divus.cz
 

DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
 

DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz

DIVUS MOSKVA A MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus Stavíme pro tebe Národní galerii! Pojď do Kyjova u Krásné Lípy č.37.