Vyplňování nevyplnitelného

Odvolávaje se na vlastní zkušenost z přednášek na Západě si Renata Salecl všimla určitého předsudku: na západní katedře se od ní vždy v první řadě očekávalo, aby mluvila o událostech v regionu, ze kterého pochází (východní Evropa, bývalá SFRJ, Slovinsko), o pádu socialismu, postsocialistických fenoménech, nacionalismu, atd.1 Už je obecným pravidlem, že Západ podobnými předsudky vítá umělce z evropského východu. Zatímco se práce umělců ze Západu čte prostřednictvím nejrůznějších schémat a pomocí nejrozmanitějších teoretických aparátů, od východoevropského umělce se očekává, že svoji práci nutně postaví do kontextu postsocialistické skutečnosti, na které se
v konečném důsledku trvá i při interpretaci práce, čímž se tato práce brutálně snižuje na pouhý důsledek společenskopolitických “hrůz”. Jednotliví umělci z Bosny a Hercegoviny nechtějí přistoupit na tuto hru, ale jdou za předsudky nasáklý obzor západních očekávání, odmítají roli exotických mučedníků, kteří utíkají z krvavého a tmavého postsocialistického blázince. Šejlu Kamerić můžeme považovat za jistý prototyp tohoto stavu: její práce se silně brání zúžení na “východoevropský”, “postsocialistický”, “nacionalistický”, “(po)válečný”, atd. kontext. Nejenže Kamerić nepoukazuje na aktuální společenskopolitické problémy, které dnes charakterizují Bosnu, ale také jednoduše odmítá podrobit svou práci imperativu “bosenské historické a politické události”, nebo, použijeme-li módního výrazu, imperativu “bosenského paradigmatu”, kdyby takové vůbec existovalo. Navíc analýza jejích prací ukazuje, že její konfliktní strategie je navzdory očekáváním uměleckých institucí neoddělitelná od obsahu jejích prací, které systematicky rozpracovávají problematiku
vztahu subjektu a velkého Jiného.
Začněme elaborát této dimenze práce Kamerićové analýzou jejích videoprací Here a American Dream, které navzdory tomu, že vznikly odděleně, teprve v přímém kontrastu — tak jak byly vystaveny2 — fungují jako celistvá, jedinečná práce. Video Here je vlastně “část” programu jedné lokální sarajevské TV stanice, která záviděníhodnou část svého programu vyplňuje “živým” záběrem na jedno z nejrušnějších míst v centru města (Skenderija). Zvlášť upoutá fakt, že snímek není vyroben televizní kamerou, nýbrž “pozorovací” kamerou, která je součástí bezpečnostního systému budovy, v níž TV stanice sídlí. Lidé, kteří procházejí ulicí v záběru kamery ani netuší, že jsou natáčeni a že jsou vidět na televizní obrazovce. Dokonce i osoba, která ví o “programové politice” zmíněné TV stanice se zřídka — při procházce nebo spěšně jdoucí do práce přes pozorované území — vzpomene na to, že je právě v tom okamžiku zachycena pohledem Jiného.
Toto video Kamerić konfrontuje s videem American Dream (AD), inspirovaným fenoménem videovzkazů, které emigranti ze západu posílají svým rodinám a přátelům ve vlasti s nabídkou výjevů ze svého “nového” života. Videovzkazy mají přesvědčit diváky, že se natočené osoby mají dobře, že je nové prostředí přijalo skvěle, že jejich život jde dál atd. Zpravidla obsahují záběry z nového domova, ze sousedství, ze zaměstnání, s novými přáteli a sousedy, ale neméně nutné jsou detaily, které zaručují, že odesílatel udržuje duchovní styk s vlastí, rodnou zemí nebo rodinou (fotografie a jiné památky: “Navzdory tomu, že jsme od vás daleko, ještě pořád posloucháme domácí hudbu, rádi si prohlížíme staré fotky, připravujeme naše jídla atd.”). Kamerićovou tyto videovzkazy zaujaly elementárním nesouladem. Totiž, navzdory tomu že, “září” spontánnosti a realitou, v nich Kamerićová diagnostikovala důrazný klam. Naplánované jako svébytné vedlejší produkty určité životní situace, kousky každodenní rutiny, se videovzkazy mění na komické pokusy ukázat autenticitu a spontánnost.3 Ze strachu, že neukážou dost, ukazují videovzkazy příliš. Opakovaně se jim nedaří napodobit spontánnost každodennosti. Proto AD — video, ve kterém Kamerić prezentuje do absurdity dotaženou “spontánnost” vlastního života v USA — v konečné fázi funguje jako imitace imitace.
Jak tlumočit účinek celku, který vzniká konfrontací těchto dvou prací? Za prvé, standardní tlumočení by poukazovalo na komplementárnost na úrovni formy: Here používá statickou kameru, nad níž autorka nemá přímou kontrolu, v AD pak “pohled” úplně kontroluje; Here ukazuje skutečnost, jaká “je” bez jakýchkoli intervencí ze strany autorky, zatímco skutečnost v AD je režírována; zatímco Here ukazuje veřejný prostor, AD ukazuje doménu soukromého; zatímco pohled, který přebírá Here, vůbec nepočítá s divákem (snímek běží v televizi, když v ní není program), pohled, který přebírá AD počítá s jasně definovaným publikem (rodina, přátelé), atd. Ale skutečnou komplementárnost je třeba hledat dál od vyjmenovaných formálních aspektů. Přibližme si ji otázkami: co, když videovzkazy vůbec nemají za účel předat Jinému (rodině, přátelům) vzkaz o životě v emigraci? Co, když problém vůbec nespočívá v novém životě, ale právě v tom, co po sobě emigranti zanechali, tedy v tom zanechaném Jiném? Co, když se odesílatel videovzkazu bojí, že se pro Jiného (se kterým donedávna žil) stane nezajímavým a vzdáleným, už nepoznatelným a kalným, že na něj vlastně Jiný brzy pohlédne stejně jako pozorovací kamera v Here pohlíží na pouliční chodce, obíraje je o každý subjektivní rozměr, zničí je jako jedinečné subjekty a přetvoří v amorfní masu? To by objasnilo i fakt, že videovzkazy cestují i v opačném směru: rodina a přátelé, kteří “zůstali ve starém životě”, také posílají videovzkazy, ale s “opačnou předzvěstí”: zatímco vzkazy z “nového života” ukazují výlučně novinky (nové tváře, místa, atd.), vzkazy ze “starého života” ukazují dobře známé tváře a místa. Proto se tady soustředíme na myšlenku, že máme co do činění se vzkazem, který chce přesvědčit velkého Jiného, že “v našem srdci” i nadále existuje, za čímž se vlastně skrývá úplně opačný vzkaz: všeobecně známá lakanovská teze, že velký Jiný vlastně neexistuje, která je banálně evidentní právě na příkladu Here (pohled kamery, skrz níž se nikdo nedívá).
Ale toto tlumočení nestačí: práce Kamerićové jsou vzdálené pouhému důkazu o tezi, že veliký Jiný neexistuje. Parafráze Žižekovy zmínky o problémovosti rozkoše nás tady odvádí o krok dál — stejně jako problém s rozkoší nespočívá v tom, že jí nikdy nemůžeme dosáhnout, tak ani problém s velikým Jiným nespočívá ve faktu, že neexistuje, nýbrž že od něj (stejně jako od rozkoše) nikdy nemůžeme utéct, vždy zůstáváme v jeho stínu. Nestačí tedy zůstat u teze, že pozorovací kamera je rám, za nímž nikdo není (nestojí), a jako takový je ultimativní metaforou neexistence velkého Jiného. Protože problém s prázdnotou spočívá v tom, že není nikdy prázdná, pod maskou velkého Jiného (A) se v ní vlastně skrývá malé jiné — objekt (a), objekt — příčina touhy; jestliže použijeme metaforu Hegelovy imperiální chyby, můžeme říci, že existuje říše (veliký Jiný), která nejenže se nebourá kvůli chybičce (objekt a) zabudované do jejich základů, nýbrž právě díky té chybičce přetrvává. Pro mě naprosto nepřichází v úvahu, že za kamerou nestojí nikdo, někdo tam musí stát, někdo mě musí pozorovat, to místo za kamerou musí být poskvrněno něčí přítomností — samozřejmě pravda je, že jediné, co pošpiní to místo, je moje přání, aby někdo svou přítomností místo pošpinil. Právě na této úrovni je AD nejkomplementárnější videu Here: zcela odhaluje A jako a. Celé uspořádání, které jsme my, emigranti, zanechali po sobě se točí kolem středu naší touhy, krystalizuje kolem objektu a: svými videovzkazy činíme potěšení iluzím — pohledům, které stvořila naše touha.4
Vysvětleme implikace této travestie malého a s velkým A a vezměme v úvahu i instalaci EU Citizens/Others5: Kamerić na lublaňském Tromostovlju postavila znaky, které na hraničních přechodech EU regulují přístup do zemí Unie segregací příchozích na občany EU a jiné. Na Tromostovlju jste si mohli vybrat, jestli přejdete most, nad nímž je tabule s nápisem “EU citizens”, nebo most, nad kterým je nápis “Others”. V konečné fázi byste stejně byli podvedeni: kdybyste se po přechodu pod vybraným znakem otočili, viděli byste, že je na zadní straně vybraného znaku nápis zcela opačný tomu, který jste si vybrali: zadní strana “EU citizens” je “Others” a obráceně.
Povrchní kritika, jež by práci komentovala na úrovni aktuálního politického kontextu, by se nedostala dál než k tezi, že práce reflektuje frustraci zemí, které čekávají na vstup do EU (jako Slovinsko), že jim připomíná, jak jsou blízko EU, a přece tak daleko, jak rozhodnutí o členství v Unii není jejich, ale zemí členů Unie, atd. Ale problém je daleko obecnější, daleko od každé vazby na politický kontext, velký Jiný — jak už to tak bývá s travestiemi — nás pravidelně zklamává tak, že nám doručuje náš vlastní vzkaz v jeho opačném, pravdivém významu: “Chci do EU!” — “Ale ne, ty vlastně chceš svůj nacionální státeček, protože ani EU není konsenzuální projekt národních států.”; nebo: “Chci mezi Jiné!” — “Ale ne, ty vlastně ukazuješ nenávist k EU a s takovým sprostým stavem jsi vlastně větším Evropanem než sami Evropané. Kdyby ses nacházel na druhé, EU straně, zavedl bys ještě ostřejší segregaci, než která už
existuje. Vlastně, to už je vidět na zákonech tvého vněevropského státu, který se nesmí ušpinit ničím, co neodpovídá nacionální představě,” atd. Ale proč jsme se vzhledem k tomuto výběru vázali k nacionálnímu státu? Copak by si nikdo nemohl vybrat, například opci EU, protože se cítí být příslušníkem evropského civilizačního, kulturního, zeměpisného atd., kruhu, takže úplně zanedbá problematiku národního státu?
Odpověď nám může nabídnout demystifikace módního dogmatu o svobodném výběru identity. Podle něj si subjekt svobodně a racionálně vybírá a kombinuje různé identity, které na svých regálech nabízí supermarket postmoderny. Samozřejmě dogma překrývá samotný fakt, že subjekt z toho objektu nemůže ven. Někdo se tedy opravdu může rozhodnout pro celý set identit, ale to nemůže udělat jen za cenu přijmutí a uchování zadaného rámce. Kromě standardních příkladů (v současné liberální demokracii máme na výběr mezi různými politickými možnostmi, ale za cenu souhlasu s kapitalismem jako “jedinou hrou ve městě”; v kyberprostoru můžeme být, čímkoli si přejeme, ale za cenu souhlasu s rozhraním, které nás navždy odděluje od našeho symbolického náhradníka; atd.), můžeme tuto logiku popsat i řadou stále ještě aktuálních politických jevů v regionu. Například volebním systémem v Bosně a Hercegovině: když dáváte hlas kandidátům do tříčlenného předsednictva, samozřejmě můžete volit mezi sociálnědemokratickými, liberálními, nacionalistickými, republikánskými atd. kandidáty, ale v konečné verzi všichni tito kandidáti končí v zajetí trojnacionální matrice státního předsednictva. Takže navzdory tomu, že “při plném vědomí” vyberete například sociálnědemokratického kandidáta, on v případě vítězství skončí jako představitel jednoho ze tří bosenských národů, zredukuje se na Bosňana, Srba nebo Chorvata. Nebo jeden srbský příklad: připomeňme si, jak za Miloševićova režimu představitelé Jiného Srbska rádi opakovali: “Já jsem proti režimu, ale nejsem proti své zemi!” V srbském politickém centru jste si mohli vybrat mezi Draškovićem a Miloševićem, Džindžićem a Pešićovou, mezi identitou socialistů, liberálů, demokratů, royalistů, četniků, mohli jste tyto identity kombinovat “při plném vědomí”, ale cena za všechny tyto alternativy byla ta, že zůstáváte v rámci patriotismu/Srbství.
Tady můžeme sáhnout po psychoanalytickém modelu viny: vina kvůli nějakému zločinu vlastně překrývá vinu kvůli původnímu zločinu (patricidu), a vina kvůli patricidu pak překrývá fakt, že je otec impotentní, že nebylo třeba ho zabíjet. Analogicky, naše chlouba, že jsme si vybrali identitu, kterou jsme chtěli, překrývá fakt, že je výběr falešný stejně jako každý jiný uvnitř určitého rámce; fakt, že nemůžeme ven z toho rámce, pak desimuluje existenci velkého Jiného, dostatečně mocného, aby tento rámec vytvořil/ zaručil. Takže: výběr EU citizens-Others už svým rámcem podtrhává veškerou naivitu vůči problematice nacionálního státu — vy se můžete rozhodnout pro “EU citizens” nebo “Others”, ale nacionální stát, uvnitř nebo vně arbitrárních evropských hranic nepřestává existovat. Navíc musíte převzít zodpovědnost za svůj výběr — žádné vyhýbání se: “Ach, nevěděl jsem, o co jde, pro mě jsou Evropa Cervantes, Kierkegaard, Musil, Buňuel, atd., a ne otázka národního státu...”
Trvání na moci velkého Jiného a jeho dotěrnosti Kamerić v některých pracech dovedla do absurdity. V intervenci Crossroad6 umístila (což je jejím oblíbeným uměleckým počinem) přechod pro chodce na cestu se skoro žádným provozem. Tady jste uprostřed ničeho a veliký Jiný vám velí, abyste přešli přes cestu na přesně vyznačeném místě. Podvolíte se?7 Ještě extrémnější případ interpelace subjektu Kamerić rozpoznala v předvolební kampani voleb v Bosně a Hercegovině v listopadu roku 2000. V propagandistické kampani všech stran, která byla oceněna jako vůbec nejbrutálnější v novodobých politických dějinách Bosny, se pro nejradikálnější předvolební tah rozhodla HDZ BiH, hlásaje, že se v den voleb bude konat také referendum chorvatského lidu v BiH. Část kampaně, ve které se HDZovci odvolávali na referendum, byl i billboard vodorovně uprostřed rozdělen na dvě poloviny: na horní, bílé půlce bylo napsáno: “VOLBA” (má se na mysli volba národnosti, ke které se hlásíte, pozn. překl.), na spodní, černé polovině “VYHUBENÍ”, zatímco v samotném středu billboardu bylo “NEBO”. Na manifestační úrovni plakát staví diváka před možnost “VOLBA...” (rozhodnutí pro práva, která by v konečné fázi dovolila vytvoření parastátních orgánů a třetí etnicky určené entity, atd.)”...NEBO VYHUBENÍ” (Chorvati budou vyhubeni ze strany Bosňanů — bosenských muslimů — a Srbů. Kamerićová se pak rozhodla poukázat na ideologický předpoklad tohoto hesla tím, že ho úplně přetvořila. V práci Vyhubení8 černou polovinu “VYHUBENÍ” postupem copypaste dala i na horní polovinu billboardu a tak přetvořila jeho původní vzkaz: “VYHUBENÍ NEBO VYHUBENÍ” — buď my, bosenští Chorvaté, vyhubíme ostatní národy, nebo budeme sami vyhubeni.9
Obsazení prázdného místa, vyplňování prázdnoty je jedním z leitmotivů Kamerićové. V instalaci Obsazeno10 autorka přes fasádu Umělecké galerie BiH umístila červenými písmeny na bílém plátně
upozornění “OBSAZENO!” Povrchní kritika v tom rozpoznala rebelský postoj mladé autorky, která paradigmatickou uměleckou instituci v BiH, která je už obsazena celou řadou označení (tradice, establishment, atd.), chce vyprovokovat tvrzením, že už nyní si na ni činí nárok. Daleka mladistvé prostopášnosti Kamerićová nabídla daleko subverzivnější postoj. “Navzdory tomu, že ze strany existujícího uměleckého establishmentu — ztělesněno v národní galerii — mohu být označena etiketou ‘mladá‘, ‘žena‘, ‘neetablovaná‘, mám právo hledat své místo v národní galerii!”. Tento postoj je daleko radikálnější a můžeme ho lakanovsky shrnout jako “galerie neexistuje!”; vlastně existuje jenom jako dočasné přivlastnění ze strany nějakého kurátora nebo umělce.11 Není tedy galerie svým způsobem zásuvka jako ta na fotografii, kterou Kamerić udělala a vystavila jako jednu ze svých prvních prací,12 — zásuvka jako paradigmatický předmět, jehož jediná funkce je, aby byl obsazen, vyplněn? Právě galerie nám může adekvátně ukázat tezi, že “veliký Jiný neexistuje” vně subjektu. Vezměme jako příklad mladou umělkyni, která si přeje, aby se její dílo zapsalo do registru velkého Jiného, aby bylo uznáno uměleckým a všeobecně společenským okolím. Standardní procedura by byla vystavování jejích děl v galerii. Ale Kamerić uskutečňuje tezi, že už samo vnášení uměleckého díla do galerie nesrovnatelně mění rámec galerie (velkého Jiného): když jedno dílo vejde do galerie, autorka už nikdy nebude stejná jako dřív, každé nové obsazení ji nenávratně mění, ale samozřejmě platí i opak.13
Vraťme se konečně k našemu výchozímu bodu ohledně otázky komplementarity prací Here a AD a propos subjektivizace. Předpokládáme-li, že se video Here ptá, jak být rozpoznán v davu, jak se subjektivizovat ve světě, nad kterým dohlíží bezcitné oko velkého Jiného, pak mu AD dává krutě chybnou odpověď, komický impasse v destilovaném tvaru. AD tedy funguje jako hegelovská objížďka přes chybné poznání, jako trajektorie, kterou máme překročit, abychom dostali pravdivou odpověď na naši otázku. Když pozorovací kamera natáčí dav, není to v konečné fázi její opravdová funkce, nečiní tak, aby z toho davu oddělila určitého jedince, aby jej rozpoznala jako jedinečného a neopakovatelného. Z toho důvodu mohou paradoxně právě nudné monotónní snímky veřejných prostorů vyrobené pozorovací kamerou vedle aktivního rozpoznávání, doručit subjekt v její/jeho jedinečnosti, zatímco videovzkazy, které se upínají k ukazování subjektu v jeho jedinečnosti
v konečné fázi míjí svůj cíl (ze stejného důvodu jsou všechna rodinná alba, i když ukazují úplně jiné osoby, nesnesitelná
a nudná stejným způsobem). Tady jsme vyzváni potvrdit, že Here vlastně vsugerovává jediný tvar videovzkazu, který plní podmínku pro subjektivizaci emigrantů
v očích jejich rodin/přátel: z diaspory by se vlastně měli posílat videovzkazy vyrobené právě pozorovacími kamerami instalovanými v obchodních centrech, kancelářských budovách, parkovištích, atd., po kterých se emigranti pohybují, nakupují, pracují. Teprve tehdy by je jejich přátelé a příbuzní museli “vytahovat” z natočeného davu a skrz opětované rozpoznávání jim znovu přidělit status subjektu.

Přeložila Daria Podboj
Foto archív Šejly Kamerić

01.02.2001