Fuck Mugabe!!!

Jebejte Mugabeho!!! Jebejte jeho ženu!

Jsou to mizerní hajzlové!

Tady to smíme psát a tisknout. Můžu ukázat své pohrdání! Nemusím mít z Mugabeho a jeho zkorumpované bandy strach. Zato ho mají ti, kteří musí žít pod jeho knutou.

V listopadu a prosinci jsem se vydal do Harare, hlavního města Zimbabwe, abych tam uspořádal výstavu svých prací. Kresby uhlem znázorňující „africké hrdiny“ jsem chtěl ukázat jak v muzeích, tak i ve veřejném prostoru.

Moje obrazy měly vzdorovat počasí, každý měl mít možnost si je vzít a odnést domů. Šlo mi o to, aby se publikum zabývalo otázkami jako jsou tržní hodnota umění, jak se umění prezentuje či jak se chová návštěvník muzea. Jak rozdílně jsou vnímány a interpretovány život a dílo Alberta Schweitzera, Patrice Lumumby nebo Steve Bika Afričany a Evropany? Prostě o pohled na africké dějiny ze dvou zásadně rozdílných perspektiv. Jak se blížil termín cesty, rostla i nervozita kurátorů v Harare. Ve finále jsme se podvolili jejich přání výstavu radši neoznamovat, veškeré akce ve veřejném prostoru jsem měl podniknout na vlastní odpovědnost a Národní galerii vůbec nezmiňovat.

Když jsem přijel na místo, okamžitě jsem pochopil, proč měli kurátoři takový strach. Strach je převládající atmosférou v celé zemi!

V posledních letech jsme se o této zemi mohli dočíst spoustu otřesných věcí: hyperinflace, vyvlastňování, vyhánění bílých farmářů, hladomory, cholera, týrání a utlačování disidentů, nucené vyklízení a ničení chatrčí 2,4 milionů obyvatel (při celkovém počtu 12 milionů), proudy uprchlíků, směřující do sousedních zemí, hromadné popravy stávkujících. Seznam ohavností, které jdou na konto režimu Roberta Mugabeho, je dlouhý.

Mugabe, bývalý partyzán, který v léta trvající občanské válce uspěšně bojoval proti bílým rasistům, je dnes sám rasista a třímá v rukou moc. Pod záminkou „získání zpět“ veškerého majetku bělochů a cizinců pro svůj vlastní lid shrábne pro sebe a svou kliku všechno, co jen může. Následky jsou katastrofální. Zimbabwe, někdejší obilnice Afriky, dnes potraviny pravidelně dováží. Potraviny se v supermarketech sice dostanou, jejich kvalita je ale často mizerná. A vše je extrémně drahé. Plechovka Coca Coly stojí jeden americký dolar, půl kila nahnilých hroznů osm amerických dolarů. Od té doby, kdy byl jako oficiální měna v zemi zaveden americký dolar, se drobné nevrací, místo toho se dávají nanejvýš méněcenné bonbony, což nakupování dodatečně prodraží.

Služebná vydělá v průměru 50 dolarů, učitel nezřídka pod 200 dolarů za měsíc. Z toho musí být často vyživovány i děti a další příbuzní.

Skutečně zlá je ale politická situace v zemi. V nejlepší socialistické tradici, které se Mugabe v roce 1991 oficiálně vzdal, potlačuje jak politicky, tak kulturně každého, kdo smýšlí jinak.  Canaan Banana, bývalý president, který se proti Mugabemu postavil, byl kupříkladu obviněn z homosexuality. Ta je nejen ve většině afrických zemí tabu, ale v Zimbabwe i trestným činem. Banana, který se tak musel bát o svůj život, prchnul do exilu. Morgan Tsvangirai byl, ještě coby příslušník opozice, v žaláři těžce týrán. Jeho přátelé byli zavražděni. Jiná politická strana, než Mugabeho Zanu/PF, je nepředstavitelná.

V nejlepší diktátorské tradici se Mugabe zabarikádoval ve svém luxusním paláci v Harare. Ulice, která vede kolem tohoto obrovského, vysokou zdí a ostnatým drátem obehnaného pozemku, je v noci uzavřena. Přes den se sice smí a musí po této důležité městské dopravní tepně projíždět, ale běda tomu, kdo zastaví nebo fotografuje! Již několik lidí za to zaplatilo životem.

Celá země je doslova prošpikována udavači, mladými muži a mladými ženami, kteří se zamíchají mezi obyvatelstvo a kontrolují, jestli se proti Mugabemu nevedou řeči nebo něco nepřipravuje. Kvůli tomu jsem byl zatčen i já, když jsem v Mugabeho rodném městě Masvingo fotografoval pouliční život a jednu žebračku. Dva policisti ve věku kolem dvaceti let mě odvedli na policejní stanici a v prohnilé, plesnivějící a páchnoucí stanici kontrolovali můj fotoaparát. Nemohl jsem tušit, že v Masvingo před několika lety došlo k hladovým protestům. Tajná policie nechce pochopit, že podobnými akcemi nadělá vlastně víc škody, než může udělat jedna fotka žebračky. Později jsem byl zatčen i v Harare, za to, že jsem na ulici rozdával svoje kresby. Byl jsem podezřelý už tím, že jsem cestoval bez jakéhokoli doprovodu sám. Nejen já, ale i jiní umělci měli podobné zážitky. Dan Halter z Harare, který dnes žije v Kapském Městě, byl před dvěma lety v hlavním městě při natáčení videa rovněž zatčen. Do své rodné vlasti se už nesmí vrátit.

Všudypřítomná tajná policie, cenzura a zákaz společenské a politické diskuse ovlivňují život celé země. Vše prostupuje pocit strachu.

Tak vznikla kultura nevědění a dezinformace. V Zimbabwe se sice staví školy, ale vyučovacím jazykem je výlučně angličtina. Knihy jsou vzácností. Objevil jsem pouze tři knihkupectví, v nichž se prodávají knihy psané v shona nebo ndebele, dvou nejčastěji používaných jazycích v zemi, a v nich jsem našel jen zaprášené, mizerně zpracované výtisky, pojednávající buď o divoké zvěři nebo o heroickém boji proti bělochům. Importované knihy jsou zatíženy „trestnými“ cly až do výše sta procent, a jsou kvůli tomu téměř nedosažitelné.

Ani televize, kterou si tak jako tak nemůže zdaleka každý dovolit, na tom není lépe; v kulturních pořadech tancují ženy v růžových joggingových úborech tance osvobozovacího boje a mladí hip-hopoví zpěváci zpívají oslavné ódy na Mugabeho a jeho manželku. Nepřipomíná to asijské diktátory?

Pro umění tohle všechno nevěstí nic dobrého. Mnoho umělců odchází do ciziny, ponejvíce do Jižní Afriky, kde se umělecká scéna v posledních letech velice rozvinula a společenskokritické umění je zde teměř povinností. V Zimbabwe je situace naprosto odlišná, tady se umělci, více či méně nadaní, pokoušejí o výtvory v proslaveném Shona stylu plastiky z kamene. Tento sochařský styl vyvinuli v padesátých letech dvacátého století převážně běloši a mnozí Zimbabwané v něm spatřují šanci ke společenskému vzestupu. Po celé zemi lze vidět pole posetá kamennými hrochy či matkami s dětmi. Inflace těchto výtvorů ale nevede nikterak k jejich zkvalitnění a naděje, že těch pár turistů, kteří zemi navštíví, si něco takového koupí, je mizivá.

Rovněž v malířství člověk stěží narazí na něco zajímavého, scénu ovládá realismus, nezřídka s nádechem expresionismu. S oblibou je zobrazována divoká zvěř, nebo opět výjevy matek s dítětem, občas romantizované chatrné příbytky v Townships či ubohý život černých farmářů, orajících motykou svá políčka. Mnozí interpretují svá díla politicky: muž, prchající před hadem má znázorňovat prostý lid, který utíká před tajnou policií. No budiž...

Náklady k získání barev a plátna jsou přitom enormní, mnozí pro ně jezdí do sousedních zemí, Botswany, Zambie nebo Mozambiku. Mnoho umělců je autodidakty. V Harare existuje sice umělecká škola, napojená na Národní galerii, která je financována z Norska, učitelé na ní ovšem jen stěží mohou přispět k výuce, úroveň jejich vědomostí odpovídá tak asi úrovni studenta reálky někde v Evropě. Jen málokdy kupříkladu využívají knihovnu Národní galerie. Kurátoři, jako je Raphael Chikukwa, který na posledním Bienále v Benátkách realizoval skutečně velmi dobrý pavilon, jsou v Zimbabwe výjimkou. Spolu s kolegy v Národní galerii Bulawayo dělá, co může, v zemi, kde se moci zuby nehty drží bestie jako Robert Mugabe, stojí ale na ztracené vartě.

Proto všichni jebejte Mugabeho a jeho ženu. Aby se v této zemi mohlo umění konečně začít rozvíjet. Aby mohl každý konečně číst knihy. Aby se mohl každý svobodně vyjadřovat. Aby se lidem v Zimbabwe dařilo líp. Jebejte Mugabeho a jeho chamtivou a na Gucciho vysazenou manželku, aby se v Zimbabwe lidi přestali bát.

Z němčiny přeložil Filip Jirouš.