"Německo" v současném čínském umění

Se znovusjednocením Německa zmizel největší ideologický antagonismus současných dějin. Socialismus a kapitalismus už nestojí proti sobě; v nové realitě států bývalého východního bloku jsou ve skutečnosti vzájemně propojeny. Socialismus se zpětně stal abstraktním ideálem a zároveň si o své říká kapitalismus. Pro čínské umělce je dějinné pnutí přetrvávajících ideologických rozporů v Německu důvěrně známé a snadno reprodukovatelné. Dostanou-li se kontaktu s Německem, ať už geograficky či duševně, děje se tak nevyhnutelně v tomto živém historickém kontextu.
Čínská umělkyně Čchin Jü-fen, která se pohybuje mezi Berlínem a Pekingem, není v německých uměleckých kruzích neznámá. Její interaktivní Volksbühne z roku 2002 se konalo ve vesnickém kostele v bývalé NDR. Umělkyně využila místní zkušenosti z reálného socialismu i z kapitalismu. V kostele uvařila typické jídlo podávané v čínských jídelnách – jako v komunistické komuně – a promítala diáčky z Pekingu. Zároveň na místě zorganizovala výměnu tradičních čínských oděvů za oblečení místních diváků.
Jako členové bývalé socialistické velkorodiny mají Čína a bývalá NDR podobnou zkušenost s převratem. Jü-fen dala oběma stranám dost prostoru, aby jim umožnila vizualizovat a přerůst společné zážitky. Využila bezprostřednost normálního všedního dne jako nástroj participace, výměny a transcendence. Čínská kultura všedního dne měla u obyvatel východního Německa vyvolat reflexi vlastních dějin. Nový kontext nezatížený tlakem starého systému osvěžil vzpomínky.
Tematicky podobnou práci vytvořila v roce 1998 Jin Siou-čen v geograficky a kulturně naprosto odlišném zkušenostním prostoru Pekingu. Šlo o site-specific instalaci Visumsabteilung (Vízové oddělení) na bývalém velvyslanectví NDR, které mělo být po znovusjednocení Německa přebudováno na vízové oddělení nového německého velvyslanectví. Jin Siou-čen se s prostředím seznámila nejprve jako navrhovatelka. Svůj projekt pak stačila realizovat, ještě než byla budova zčásti stržena a přestavěna. Využila dosud netknuté zařízení velvyslanectví a navršila na ně velké množství suchého cementového prášku, čímž z něj předčasně vytvořila opuštěné ruiny. Vlastnosti použitého materiálu podtrhovaly význam instalace – v suchém stavu je cement měkký a bez síly jako prach, ve spojení s vodou ztvrdne na kámen. Cementový prášek překrýval historické stopy socialismu, ale zaprášil i případné výhonky rozvíjejícího se kapitalismu.
Práce Jin Siou-čen funguje na dvou úrovních. Prostřednictvím německých dějin jednoho místa pojednává vlastní proměnu Číny. Kromě toho pokládá otázku, jaký směr nabere strhávání starých budov a nová výstavba a jak se budou vyvíjet jejich společenské struktury. Ve jiné rovině reflektuje tato práce ideologický systém cenzury. Přesněji vzato je vízové oddělení miniaturou zaniklé socialistické cenzury – pokud navrhovatel udělá vše správně, může cestovat, pokud ne, zůstane pro něj svět uzavřen.
Ačkoli mělo znovusjednocení Německa pro Čínu zvláštní význam, a čínští umělci proto Německu věnovali velkou pozornost, razantní rozvoj Číny je brzy přiměl k orientaci na větší mezinárodní celky. Jin Siou-čen například vytvořila v roce 2000 sérii kufrů Portable cities (Přenosná města). Byl mezi nimi i Berlín – tentokrát ovšem jako součást, nikoliv hlavní ohnisko práce.
Sung Tung z Pekingu záměrně propojil svým dílem několik míst v performancích Song Dong walks around the city (Sung Tung obchází město) v letech 1996 a 1997. Vybaven krokoměrem přeměřoval umělec významné městské hradby: opevnění Suwanu v Jižní Koreji, pekingské městské hradby a Berlínskou zeď. Na každou zeď si Tung dal týden. Za 54 hodin, 48 minut a 36 sekund ušel trať kopírující býva-lou berlínskou zeď. Od Brandenburské brány udělal 325 174 kroků.
Tung zde užil jako médium vlastní tělo. Tři vzdálená města spojil svými kroky jako pomyslnými mosty a provokativně je vedle sebe postavil do vícevýznamového politického, kulturního a historického vztahu. Otevřel témata, jako dějiny, ideologie, stará skutečnost a znovuvybudování nové reality.
Na rozdíl od ekonomicky strádajícího Východního Německa se Čína po roce 1989 začala měnit v hospodářský motor Asie. Touha po bohatství a přesvědčení o prioritě ekonomiky spustily v tomto pět tisíc let starém kulturním národě nadšené a bezpříkladné boření a znovubudování. Prastarou metodou pěší chůze Sung Tung otiskl do současných poměrů „cestu do vlastního nitra“. Zároveň zapojil do diskuze tři odlišné kulturní, politické a hospodářské kontexty. Poukázal na to, že člověk je hlavním faktorem dějin i tehdy, když je skryt za městskou zdí, schován v počtu kroků a v časových datech.
Kdo ví, zda se člověk nakonec ve společenském vývoji nerozplyne.

01.03.2005