Stařenka a Andělé

Polina Rajko prožila celý život (1928–2004) v městě Curupinsku na Ukrajině. Nedlouho před smrtí ji objevili aktivisté skupiny „Totem“. Ti uchovali její dům a vydali katalog s jejími pracemi, a tak svět seznámili s jejím příběhem. Pelageja Andrejevna Rajko (za svobodna Soldatova) se narodila v Curupinsku nedaleko Chersonu v roce 1928. Když jí bylo 22 let, vdala se za Nikolaje Alexejeviče Rajka. Živobytí rodiny zajišťoval především vlastní záhumenek, kromě toho si manželé občas přivydělávali při sezónních pracích v kolchozu nebo u jiných lidí. Polina s Nikolajem vychovali dvě děti – Elenu, která se narodila v roce 1951, a Nikolaje narozeného v roce 1953. Někdy v roce 1954 si postavili dům na novém místě u řeky. A těžko říci, zda by se Polina Andrejevna v 69 letech chopila štětce, nebýt osudových zvratů. V roce 1994 postihla rodinu velká tragédie – při autohavárii přišla o život milovaná dcera Elena a zanechala po sobě manželovi dva syny, vnuky Poliny Andrejevny. V prosinci následujícího roku zemřel Polině Andrejevně manžel Nikolaj Alexejevič. A dva roky nato šel syn Sergej do nápravné kolonie. To však už pro Polinu nebylo žádnou tragédií, neboť do nástupu k výkonu trestu téměř zpustošil dům, když propil všechno, co mělo sebemenší hodnotu, včetně drátů elektrického vedení. Ale dokonce ani tři roky odnětí svobody k ničemu nevedly a po Sergejově návratu začaly hrůzy nanovo. Několikrát způsobil matce rány nožem, a kdo ví, jak by všechno skončilo, kdyby v roce 2002 nezemřel na cirhózu jater. První kompozice se na stěnách domu objevily na podzim 1998 v době, kdy byl Sergej v nápravné kolonii. Když Polina Andrejevna zůstala v domě sama, snažila se nějak si uspořádat myšlenky a obnovit řád. „Stejně bylo potřeba natírat stěny,“ vzpomínala Polina Andrejevna, „tak si říkám, zkusím něco namalovat, aby duši bylo trochu veselo.“ Veselo ale nebylo, každá další kompozice se rodila se slzami v očích. „Abych neplakala, začala jsem zpívat. Stojím na stole, maluju a zpívám: dům je prázdný.“ Sousedi si mysleli, že se bába zbláznila, ale obrázky se jim většinou líbily. Nehledě na svůj věk si Polina stále chodila denně přivydělávat. Dostávala za to najíst a trochu peněz. A ze svého mizerného důchodu (74 hřiven, tj. cca 15 dolarů) nakupovala štětce. Na malby používala ty nejlevnější barvy prodávané na místním trhu – email PF, kterým se obvykle natírají podlahy, ohrady a dveře. Během čtyř let tyto barvy pokryly stěny, stropy a dveře, kompozice se přelily ven na vrátka, ploty a vrata garáže. Polina Andrejevna začala přijímat zakázky od známých – pokrývala malbami části domovních interiérů, pece, vrata a dokonce i náhrobky na místním hřbitově. Dům Poliny Rajko se postupně stal místní kuriozitou. Během několika let se v něm vystřídalo množství novinářů, milovníků umění a turistů. Peníze Polině Andrejevně malování nepřineslo; sem tam někdo z hostů přispěl stařence na barvy a štětce. Sláva se dostavila, avšak sama Polina Andrejevna si toho prakticky nevšimla, jen s nezaměnitelným nadšením ukazovala hostům fotografie svého domu a výstřižky z novin. V roce 2003 se s ní seznámili lidé z chersonského občanského sdružení Centrum iniciativ mladých „Totem“. V té době působila Polina šťastně a byla plná tvůrčích sil. Katalog se začal připravovat ještě za jejího života, ona ale bohužel 15. ledna 2004 zemřela. Stalo se to lehce a bezbolestně, v jediném okamžiku, právě tak, jak si to představovala – na jedné stěně v domě namalovala Cestu do Ráje, prostou a radostnou, plnou květin. Její poslední prací je autoportrét namalovaný na zadní stranu zrcadla, na jediné místo v domě, které dosud zůstávalo volné. Představuje ji mladou a krásnou… Tvorba Tvorba Poliny Rajko se poněkud odlišuje od klasického tzv. naivního umění; někteří její malby přirovnávají k pracím tzv. outsiderů. Uměleckého vzdělání se jí nedostalo, nepočítáme-li hodiny kreslení ve škole, na něž měla stařenka jen velmi mlhavé vzpomínky. Nevlastnila televizor, což možná pomohlo uchovat udivující upřímnost a „nezkalenost“ obrazů, jejichž pramenem byl okolní svět a vlastní vzpomínky. Její výtvarné vyjádření v sobě spojuje křesťanskou, sovětskou a pohanskou symboliku. Sama umělkyně se nad tím přirozeně nikdy nezamýšlela; své povolání k umění nazývala Polina Andrejevna božím darem a odměnou za její utrpení a těžký život. Jelikož postrádala formální znalosti z oblasti malby, vyzkoušela stařenka několik technik zobrazení a jeho následného přenesení na stěnu – technik značně naivních, o nichž nikdy nemluvila. Až po její smrti se mezi dopisy našly útržky kalendářů, kartonů a obálek, na nichž Polina Andrejevna dělala skici a některé z nich se potom snažila nejrůznějšími způsoby přenést na stěnu. Mezi jejími věcmi bylo také několik celofánových fólií s kresbami kuličkovým perem. Na některých fóliích byl obrys původního obrázku nebo jeho zvětšenina a několikrát byl obrys vystřižen nůžkami. Takovým způsobem podle všeho přenášela prvotní náčrtek na zeď. Označovat kresby Poliny Rajko za skici není úplně přesné; jsou to spíše cvičné obrázky. Stařenka si domů nosila rozličná vyobrazení, která se jí zalíbila (mohly to být etikety, poštovní známky, pohlednice), a snažila se je překreslovat. V jejích materiálech se například našel obal od čokolády Čajka („racek“). První kopii původního obrázku udělala Polina Rajko tak, že jej přesně překreslila. Potom vzala novou stránku a znovu nakreslila obrázek po paměti, aniž by se dívala na originál. Na bílé racky, zcela nepodobné původnímu vyobrazení na obalu čokolády, narazíme snad v každé místnosti. Ještě další příklad potvrzuje poznatek, že Polina Rajko transformovala masově reprodukované obrazy, s nimiž se setkala, do takové podoby, které pro ni měly specifický význam. V hlavní místnosti (kterou lze považovat za pokoj pro hosty) všechny návštěvníky upoutal anděl s dětmi, nad jehož hlavou je velká rudá hvězda. V téže místnosti se nachází obraz „kapitánky“ (což je žena ve vojenské uniformě a s puškou, pod níž je nápis „9. květen“), který od anděla odděluje jediné okno. Je zjevné, že rudou hvězdu Polina Andrejevna nad anděla přidala v souladu s pro ni typickou tendencí ke směšování dvou mytologií, křesťanské a sovětské, čímž došlo k „posvěcení“ sovětské epochy, která byla dobou jejího mládí. Stejně jako v případě s rackem vyšly detaily najevo až po studiu nevelkého archivu papírů a dalších věcí. Našla se v něm ikona – anděl s dětmi, nad jehož hlavou byla namalovaná hvězda, avšak bílá. Polina Andrejevna neodpověděla na otázku po totožnosti dětí doprovázejících anděla, zjevně se však jedná o její dceru a syna. Říci, že Polina Rajko kopírovala viděné obrazy, by bylo zavádějící. Spíše s nimi nakládala stejným způsobem, jakým kterýkoli umělec využívá okolní realitu, tj. s jako východiskem svého tvůrčího vzmachu a „surovinou“ pro vlastní aluze. Konečný obraz je potom natolik naplněn novým smyslem, že vyvstává jako zcela nová skutečnost. Z masově šířených reprodukcí přijímala umělkyně pouze prvotní informaci, něco jako jazyk, jehož pomocí potom vypravovala úplně jiný příběh. Stejně tak využívala jako osnovu pro tvorbu maleb i místní písňový folklor. Vícekrát v různých částech domu například narazíme na motiv páru holubů – rodičů, kterým vrána ukradne jejich ptačí dítě, čímž ovšem Polina Rajko vytváří již svůj vlastní kánon. Právě ve specifické transformaci obrazů spočívá jeden z aspektů, které malířství Poliny Rajko posouvají do blízkosti tvorby outsiderů. K proměně obrazů u ní dochází neuvědoměle a samovolně – nehledala umělecký výraz a nepoměřovala svou tvorbu kritérii umělecké hodnoty. Dokazuje to způsob, jakým se transformoval symbol SSSR srp a kladivo. Jeho vyobrazení najdeme dvakrát, poprvé na vnitřní straně vrat a podruhé na jedné stěně uvnitř domu; v obou případech je namalován na plachtách lodí. Proměna symbolu je natolik důkladná, že jej prakticky nikdo z návštěvníků nepoznal. Nicméně Polina Rajko jej nemohla nenamalovat – byl pro ni neodmyslitelným elementem obrazu. Rozpoznatelnost přitom byla zjevně až druhořadým požadavkem. Na prvním místě stála potřeba něco vytvořit, zhmotnit obrazy nacházející se ve vědomí a podvědomí. Tím se dostáváme ke druhému aspektu, který spojuje tvorbu Poliny Rajko a outsiderů. V obou případech se umění podobá vulkánu v okamžiku erupce. Je jako vřed, který musí prasknout, aby se nemocnému ulevilo. Takové umění nelze držet v sobě, neboť je zároveň nemocí i lékem. Náměty obrazů vycházejí ze života Poliny Rajko a jejích příbuzných, objevují se v nich domácí zvířata a přírodní scenérie. Kdybychom chtěli nějak vyjádřit celkový dojem, jakým dům působí, nevyhneme se již otřepané frázi – při vstupu do dveří se najednou ocitáme v pohádce. Člověka obklopí záplavy květin, ptáků a andělů. Obrovští leopardi, pyšní pávi, sněhobílé labutě, obrazy Bohorodičky s děťátkem, Krista a tří sester Poliny Rajko (čtvrtou sestrou je sama Polina Andrejevna) – to všechno dohromady působí jako jediná instalace, jejímž smyslem je na jednom místě koncentrovat představy obyčejné ženy o štěstí, kráse a síle života, o Ráji na zemi a v nebi. Zachráněné dědictví Po smrti umělkyně vyvstala otázka záchrany jejího dědictví s velkou naléhavostí. Dědic (vnuk poliny Rajko) neměl na zachování domu zájem a plánoval jej prodat k demolici. Během půl roku došlo ke zničení části exponátů. Společenská organizace Centrum mládežnických iniciativ „Totem“ pozvala odborníky, uspořádala v Chersonu celostátní konferenci věnovanou otázce záchrany kulturního dědictví Poliny Rajko a začala jednat na všech úrovních. Prodeji domu se podařilo zamezit a objekt byl dán provizorně pod ochranu za účelem dalšího studia. Státní kulturní instituce nicméně ignorovaly potřebu zřízení muzea, a proto nezbývalo než hledat soukromé sponzory, kteří by dům pro muzeum odkoupili. Úsilí bylo úspěšné, takže dnes je dům Poliny Rajko otevřen návštěvníkům a dozvídá se o něm stále více lidí na Ukrajině i v Evropě. V ukrajinských muzeích, galeriích a art-centrech lze najít kompletní katalog její tvorby. Zbývá dodat, že práce zatím není u konce; je nutné provést konzervaci domu a vytvořit koncepci vzniku plnohodnotného muzea, ať již státního či soukromého. Důležité je, že se unikátní odkaz Poliny Rajko, tuto vzácnou perlu ukrajinské kultury, podařilo uchovat. Zatím...

01.01.2009