Hanzelka a Zikmund po padesáti letech

Zpoza skalního výběžku se kolébavě vynoří hranaté auto. Čím víc se k nám blíží, tím více se jeho obrysy v mlze zostřují. Kamenitá cesta volně přechází do okolní holé vysokohorské krajiny a auto musí jet na výmolech krokem. Nezvyklé tvary pohybujícího se vozidla nejsou dílem nějaké exotické automobilky. Ta bárka na čtyřech kolech je celá ze dřeva.
Při nedávné návštěvě Nizozemska jsem měl štěstí. Joost Conijn zrovna necestoval nikde po světě a slíbil mi schůzku. Conijn bydlí ve velkém squattu na okraji Amsterdamu, kam mě odvezl ve svém třicet let starém citroënu. Nehezká průmyslová budova ze sedmdesátých let je proměněna v obydlí několika desítek lidí, přízemní garáže a výrobní haly slouží jako ateliéry. Conijnův citroën zaparkoval mimo hlavní budovu u dřevěné cirkusové maringotky, v níž jeden z nejznámějších holandských umělců bydlí.
Kousek od maringotky stojí stroj, v němž tuším letadlo z videa, kterým na sebe Joost Conijn před dvěma lety na Manifestě 3 ve slovinské Lublani poprvé upozornil v mezinárodním měřítku. Video zachycující úpornou snahu vyrobit si letadlo a podniknout s ním v marocké poušti zkušební let se mnohým divákům vtisklo do paměti jako nejvýraznější dílo celé přehlídky.
V maringotce je zavedena elektrická energie, a já tak mohu vidět dokument o cestě zmíněného dřevěného vozidla na východ. Joost Conijn své projekty nerad vysvětluje — raději nechává promlouvat videozáznamy samotné.
S podobou vozidla, se kterým tento umělec podnikl několikaměsíční cestu po východní Evropě, se divák půlhodinového videa seznámí až po několika minutách. Neobvyklé dřevěné auto totiž není centrem Conijnova projektu, je pouze dopravním prostředkem. Cílem je poznání míst a lidí, kteří žijí nedaleko od nás, jež však v televizi nebo ve filmu většinou neuvidíme. Chtěl ukázat východní Evropu takovou, jaká je, a proto se jí chtěl přizpůsobit rychlostí i materiálem. Neměl žádnou předem vytyčenou trasu, jel tam, kam právě chtěl. Horské vesnice v Rumunsku, východoevropské babičky s tvářemi plnými vrásek a smíchu, prašné silnice s nejasnými silničními pravidly a hlučnými vozidly značky Moskvič, cisterny s nápisem moloko, děti pasoucí krávy, nekonečné ukrajinské pláně, pohřeb, při kterém je rakev vezena na korbě dýchavičného náklaďáku.
Conijn není ve východních regionech žádným nováčkem. Většinu zemí již několikrát navštívil jako turista, kupříkladu strávil několik týdnů v Hradci Králové, kde se v leteckém učilišti naučil létat.
Práce na autě si vyžádaly šest měsíců celodenní dřiny. Conijn použil podvozek z citroënu, karoserie je ovšem dřevěná. Auto pohání kotel, ve kterém se spalují dřevěné třísky.
Samotnou cestu podnikl v období od září do listopadu roku 2001. Z Amsterdamu se vydal přes Německo do České republiky, na Slovensko a do Maďarska, přes Makedonii se dostal do Albánie, pokračoval do Rumunska, Moldávie, na Ukrajině dojel až do Oděsy, odkud zamířil směrem k Černobylu. Výsledkem cesty bylo padesát hodin videozáznamu nasbíraného během týdnů putování. Natočený materiál po několik měsíců stříhal do závěrečné podoby, která má zhruba půlhodinovou délku.
Východní Evropa se jeví jako místo, kde se projevují snad všechny paradoxy moderní doby. Její snědí obyvatelé si však uchovávají optimismus a projevují neobvyklou solidaritu, jejich materiálně prostší život je právě tak hodnotný jako život obyvatel počítačového světa pár set kilometrů odtud. Cesta dřevěným autem odhaluje proud energií, které jsou v těchto oblastech daleko přímočařejší a zřetelnější než na rozvinutém Západě. Dacia vozí vedle kanystrů s benzinem konve s mlékem, sklizeň z polí míří do dřevěných domů, kde se mění v potraviny. Východní Evropa je živoucí neapokalyptickou variantou filmu Mad Max, plnou narezlého železa, nádrží s kapající naftou a dávno oježděných pneumatik. Joost Conijn se však dostal až do tak vzdálených míst, v nichž i benzinové motory ztrácejí svou sílu. Jednoho dne uprostřed mokrého lesa narazil na dřevěnou chalupu. Babička, která ji obývala, mu nabídla kozí sýr, nocleh a suché dřevo. Díky tomu mohl pokračovat dál. Jediným prvkem moderního světa a indikátorem právě probíhajícího století byla paradoxně její silonová bunda s logem BMW.
Zvláštní úlohu v dokumentu hraje právě dřevo. Je to jakási ropa východní Evropy, univerzální materiál, jehož prostřednictvím příroda poskytuje lidem energii. Během Conijnovy cesty sledujeme práci v lese, kácení stromů, dopravu dřeva na pilu a rozřezávání kmenů na prkna. Jsme svědky štípání polínek do kotle. Díky ohni, který v něm hoří, se pak poutník, nezávislý na benzinových pumpách, pohybuje vpřed. Auto spaluje energii lesa, a jeho cesta je tak beuysovskou alegorií výměny přírodních sil. (Ostatně letiště u Hradce Králové, kde se Conijn naučil létat, je pravděpodobně to samé, kde během druhé světové války absolvoval svůj letecký výcvik i Joseph Beuys.)
Východoevropan především ocení Conijnův otevřený přístup k regionu bez jakýchkoli předsudků příslušníka technicky rozvinutější civilizace. Autor se zdržuje veškerého komentáře nebo hodnocení, ve svém dokumentu nechává důsledně promlouvat druhou stranu, necestuje s předem utvořenou představou o exotickém, barbarském či nebezpečném Východu, jeho cesta nesměřuje k naplánovanému výsledku. Dřevěné auto potřebuje doplňovat palivo a během své pouti se mnohokrát porouchá. Conijn musí často zastavovat, komunikovat s lidmi, žádat je o pomoc. Neobvyklému poutníku se dostalo laskavého přijetí. Čím východněji, tím byli lidé přátelštější.
Zatímco nad maringotkou létala trysková letadla přistávající na nedalekém amsterdamském letišti, pocítil jsem podivnou pýchu na ten šedý a těžko rozlišitelný kontinent, kde mám i já své kořeny. Ty země je zbytečné idealizovat a přikrašlovat. Je však zajímavé poznat, jak je vnímá citlivý pozorovatel zvenčí.
Návštěva v Joostově maringotce skončila, po dřevěných schodech sestupujeme na travnatou zem a jdeme zpátky k citroënu. U křehké konstrukce z trubek a růžového igelitu se neudržím a nevěřícně se zeptám: “Tohle doopravdy létá?”
“Ja,” přesvědčeně odpoví Joost a na tváři se mu objeví hrdý klukovský úsměv.

Joost Conijn, Wooden Car, 32 minut. Projekce proběhla 24. 6. v Galerii Display a 25. 6. v Centru pro současné umění v Jelení ulici.

01.02.2002