Jak to vidí DJ / (Rozhovor s DJ Babe LN)

Tvoje umělecké projekty měly úspěch, a přece jsi se z oficiální výtvarné scény na několik let úplně vytratila. Teď jsi DJ, jak to tak přijde?||Já nemám pocit, že jsem ji opustila, pro mě je umění pořád docela důležitý. Je to spíš tím, že jsem byla hrozně špatnej manažer. Já ještě můžu vytvářet různý věci, ale mám hrozný problém dělat všechno to kolem, co s tím souvisí. Když chce být někdo úspěšný výtvarný umělec, tak nestačí jenom mít nápady, ale musí je dokázat i precizně zrealizovat a taky prezentovat. A s prezentací já mám věčně potíže, protože ji zanedbávám. Léta nemám dokumentaci, mám vyfocenou tak asi každou pátou věc, kterou dělám. A to je samozřejmě problém.||Vždycky, když s někým mluvím na téma videoart u nás, zmiňuje tvé projekty, takže měly úspěch.||Ty dobrý projekty vznikly, když k tomu byl nějaký důvod. Nebo byla najednou příležitost, a to i finanční. To je také důležitá věc, ale určitě není nejdůležitější. Ale sám víš, jak to s videem je: dělat video doma na koleně? Jakmile nemám možnost výstupu, který by mě umožňoval a tím nutil tu věc udělat, tak asi žiju ve světě těch flákačů, kterým nápady projedou v hlavě a to je maximálně uspokojí. Já mám teď ventilaci v muzice.||A jak jsi k tomu přišla?||Začala jsem to dělat strašně dávno. Nejdřív jsem jenom pouštěla muziku a potom přišlo, že chci hrát na gramofony. Asi mě to stáhlo tou bezprostředností. To je to, co mi scházelo na výstavách v galeriích. Vlastně jsem nikdy nevěděla, co si lidi doopravdy myslí. Celá tahle scéna mi přijde hrozně suchá. Je to vlastně strašně malý okruh lidí, kteří se vždycky sejdou na vernisáži, flákaj se po zádech a když se jim to nelíbí, tak to neřeknou, když se jim to libí, možná to někdo řekne. |Jedna zmála výstav, kde jsem tenhle pocit neměla, byl Orbis fictus, kde mi Tonda Střížek řekl, že jediný, co se jeho dětem na výstavě líbilo, byla moje věc. Mě to možná potěšilo víc, než kdyby mi to řekl nějaký kunsthistorik. V tu chvíli jsem měla pocit, že to mělo smysl a že to funguje na lidi a dává jim to nějaký pocit. A u hraní to mám pořád. Proto mě to přitáhlo.|Jsem hrozně emotivní člověk, a tak mě vždycky znervózňovalo, že o artu se s lidma strašně těžko komunikuje. Je to buď a nebo. Buď se ponoříš do pozice intelektuála, který o tom zasvěceně hovoří, anebo si z toho děláš srandu a raději se o tom moc nebavíš, aby si z tebe někdo nedělal srandu, že o tom neumíš správně mluvit. Takže jsem o tom vlastně ani nepřemýšlela. Byl to velice přirozený vývoj. Muzika mě stáhla a začala jsem s ní trávit víc času.||Mnozí tví vrstevníci-umělci se teď zařazují do kontextu a snaží se samozřejmě být slavnými a uznávanými. Nemrzí tě to? V téhle společnosti má umělec přece větší prestiž něž DJ.||Nijak zvlášť mě to nemrzí. Nevím teď ani o nějaké adekvátní formě, kterou bych se chtěla projevit. Věci, který jsem dělala, už mi nějak nesedí. Chtěla bych odmedializovat to, co dělám. Začala jsem kreslit a malovat, možná jenom přechodně, třeba přijdu na nějakou jinou formu. Teď mám svůj utajený comics, to je asi jedna aktuálnější výtvarná realizace.||Jak by se to dalo jinak říct DJ.||O tom jsem docela přemýšlela, protože se mě na to každý ptá. Když někdo dělá umění, který lidi nějakým způsobem zasáhne, tak je jedno, jestli je vizuální nebo zvukový. DJ je člověk, který se nějakým způsobem snaží vytvořit náladu a záleží hodně na jeho citlivosti. Ne vždy se to ale potká s lidmi a čím víc to dělám, tím víc obdivuju lidi, kteří se toho nebojí. Prostě si jedou po tom pocitu a snaží se ho nějak hezky dát lidem. DJ Koogi nedávno řekl, že spousta lidí to nemá o muzice. Že jsou různé motivace, proč je někdo DJ. Někoho baví atmosféra a baví ho být středem pozornosti, někdo je plachý a tím středem je nerad, ale miluje tu muziku a dělá to z tohohle pocitu. Je DJ a DJ. Někdo prodává grafiky na Karlově mostě a etablovaný umělci ho neberou vážně, ale podle lidí, kteří do toho nevidí, je to jeden celek. Oni to jsou prostě nějaký umělci. A u DJ'ů je to taky tak. Může to být Miloš Skalka nebo někdo hodně dobrej.||To znamená, že DJ může být umělec?||Věřím tomu, že jsou. Nepokládají jenom desky a na ně přenosky, což si myslí spousta lidí. Minimálně to předpokládá velký cit pro hudbu. Ten člověk musí být ve skrytu duše muzikant, jinak to nemůže dělat. Každý se může naučit počítat čtyři doby, může se i naučit mixovat, ale to nestačí. Jenom z toho pocit nevznikne.||A jakou muziku hraješ ty?||Teď mi hodně vyhovují malé kluby v Praze. V každém hraju trošku jinak, protože už znám lidi, co tam chodí, a vyhovuje mi, že nemusím hrát pořád ty samé desky. Vím, že někde funguje hodně klidná muzika, někde lidi zkousnou až jazzový věci, někde chtějí, aby to bylo trošku našlápnutější. Já si tím pádem můžu zahrát i různý polohy. Nemám jeden styl, protože mě zajímá pocit a nebavilo by mě svázat se jedním rytmem. Mrzí mě, že lidi nejsou zvyklí na pomalejší věci. Ty jsou hodně zajímavý.||Dá se práce DJ'e srovnat s konkrétními postupy ve výtvarném umění? Pojetí kombinace, rytmu nebo abstrakce?||Dá, určitě. Tam je právě daleko víc styčných bodů, než by si člověk, který se tím víc nezabývá, dokázal představit. Jsou DJ'ové, kteří hrajou hotový písničky, jako by malovali figurální, velmi jednoduše čitelné obrazy. A jsou zase takoví, kteří nikdy nebudou mediální hvězdy, ale přitom jsou to vynikající lidi, kteří jako by malovali velmi jemný a jenom tušený abstraktní obrazy. Já jsem ze začátku taky hrála jenom písničky a čím víc jsem se učila se zvukem pracovat, tím víc mě začaly zajímat abstraktní tracky. Místa, kde není moc vokálu, kde jsou větší plochy, který můžeš rozvíjet tím, že do nich vkládáš další prvky. Nechci to zobecnit, že je to vývoj od jednoduššího ke složitějšímu, srovnání s výtvarným uměním se tam ale určitě najde.||Vidíš hudbu?||Takhle jsem o tom nepřemýšlela, ale všimla jsem si něčeho, co s tím souvisí z jiného pohledu. Každý člověk, který hraje, tím, jak se u toho pohybuje, vizuálně vyjadřuje, jaký k muzice má vztah. Vidíš lidi, kteří vypadají strašně kameně, strašně soustředěně, a přitom je to úplně vynikající, jsou do toho ponoření, jako kdyby hráli na nějaký hudební nástroj. A pak jsou lidi, kteří vypadají jako černoši, kteří tam hrajou i těma knoflíkama. Jako nějaký černošský bubeník z funky kapely. Přinejmenším se to dá vidět takhle jednoduše. |Jestli se to dá vidět i tak, že tahle muzika vyvolává nějaké obrazy, o tom se mě těžko mluví, protože pro mě je zvuk největší psychedelikum. Já jsem na tom opravdu strašně moc závislá. Vždycky si to znova a znova uvědomím, když přijdu ráno domu a hraní se povede, je to největší euforie, co znám. A když se to nepovede, cítím se hrozně špatně. Ze zvuku mám fyzický pocity, je pro mě afrodisiakum, euforiant, všechno dohromady. Já myslím, že hudba je vnímatelná skoro všemi smysly. Cítíš ji i vidíš. A o tom je party. Doma si každej pustíme muziku, kterou máme rádi, ale když se ocitneš v prostoru, kde ti někdo hraje a povede se mu z toho udělat něco víc než jen poskládat jednotlivý kusy k sobě, udělat něco, co lidi cítí a reagují na to, je to hrozně příjemný zážitek.||V zahraničí je hudba hodně propojená s progresivními výtvarnými směry. Je to vidět u Underworld, Goldieho, animace k muzice posunula výraz a obrazotvornost hodně daleko a teď se začíná vzmáhat vlna VJs. Vidíš takovou tendenci i tady nebo sama něco připravuješ?||Ta tendence tady určitě je a vznikají i zajímavý věci jako lokální fenomény. Sama jsem viděla věci od VJ'ů ze severních Čech. Několik let už jedou technoparty a to, co dělají, je hodně pěkný. Myslím si, že boom VJingu teprve přijde. Spousta lidí to ještě pořád vnímá, jako by byla puštěná telka, a uvědomí si jenom náhodou, že se člověk snaží komunikovat obrazem se zvukem. Že to prostě není jenom kulisa. Ale vypadá to, že tady je na to dobrý zázemí a mohly by vzniknout zajímavý věci. Je třeba jen počkat, aby na to lidi přišli.||Nechystáš se na něco podobného?||Chystám se na to se Strictlym. Je to “agentskej film", ve kterým nepadne jediný slovo. Celý příběh by ti měla zprostředkovat hudba, zvuk. Vizuální stránka je rovnocenná, ale význam tomu dá až zvuk. Sami budeme dělat video a sami k tomu budeme i hrát. ||To znamená, že využíváš nebo rozvíjíš i svoje původní umělecké tendence - nová média? Jak vidíš situaci v tomhle uměleckém oboru v souvislosti s klubovou scénou?||Tady je to otázka času. Ti neprůstřelný lidi, ať je to strana kritiků a kurátorů nebo umělců samotných, nemůžou nakonec zůstat nedotčení, když vidí například třetí číslo Kunstfora nebo jiných uměleckých časopisů, které jsou celé věnované klubové scéně. Venku už je to v médiích natolik tlačený, že to každej bude muset vzít minimálně na vědomí. Klubová scéna nebude trvat věčně, ale teď je ještě v situaci, kdy může oslovit. A pro mladý lidi je to asi jediná věc, která funguje. Přijdou do klubu, kde někdo udělal výborný interiér, snaží se o to, aby tam byla atmosféra, je tam výborný video, výborná hudba. To není málo. ||Jak vidíš to intelektuální science fiction v tomhle oboru.||Tohle je taky trochu český specifikum. Češi jsou jako strašně tlačený komplexem z toho, jak se na nás léta na západě koukali jako na nějaký křováky, kteří slezli ze stromu, sundali si bederní roušky. Negativně to ovlivňuje, že se snaží být intelektuální za každou cenu, aby tomu nemohl někdo vytknout nedostatečnou uměleckost. Etablovaní umělci jsou etablovaní teď, ale tady jsou patnácti, šestnáctiletý lidi, kteří sedí u počítače a za dva, za tři roky přijdou třeba s úplnejma bombama. A ti, kteří jsou v takovým věku jako já, budou těžit z toho, že jsou etablovaní umělci, že posbírali nějaký ceny, ale myslím si že zase tady nebudou na scéně pořád. Budou dělat dál pěkný věci, ale budou tady taky nový lidi, mladý, který udělají něco, co už já nestihnu, a nebudou brát na intelektuální tendence žádný ohled. ||Progresivní skupiny ve výtvarném umění byly vždy v myšlení, komunikaci a činech o krok dál než konvenční intelektuální standard. Myslíš, že to stále ještě platí? A jestli ne, je možné aby se z klubové scény stala alternativní umělecká scéna s takovou tendencí?||Myslím, že už je. Vůbec by nebylo špatné ji zmapovat, doopravdy a pořádně. Za dobu její existence tady vznikly v jednotlivých žánrech zajímavé věci, které mají svoje špičky. |Umění může mít jeden takový zásadní problém, který já můžu znát osobně z DJingu. Nevýhoda téhle společnosti je v její konzervativnosti. Chce po tobě, aby ses někam zařadil, a v momentě, kdy to neuděláš, s tebou mají všichni problém. Dělám, co mě baví, a lidi mi pomáhají tím, že říkají "je to skvělý, co děláš" a "dělej to dál". Pak jsou lidi, ze kterých cítíš takový "na co si to hraješ, ty tady děláš, že tě baví hip hop, a je ti přes třicet". A výtvarní umělci mají taky tyhle stíhačky. Bojí se, že už jsou někam zařazený a, kdyby z toho vystoupili, někdo řekne "na co si to hraješ". Ale to není vůbec pravda, já si na nic nehraju, jenom se snažím dělat to, co mě doopravdy baví i s tím rizikem, co kdo řekne. Já nemám potřebu se vůči umělecké scéně nějak vymezovat nebo jí přát rychlou smrt, ale myslím, že to vlastně probíhá. Pro lidi je hodně lákavý do toho vstoupit a tvořit. Je nebaví servírovaná kultura, hledají trochu něco jinýho. Zrovna hiphopová scéna je u nás hodně zajímavá. Kluci z kapely Coltcha studují FAMU, do toho píšou texty, dělají muziku, sprejují, protože jsou to opravdový hiphopeři se vším všudy. Jsou mezi nima opravdu dobrý sprejeři a dělaj pěkný graffitti. Takových mezioborových věcí už je tady hodně, jenom se o tom nemluví a neví.||Má klubová scéna svoje malíře, filozofy, básníky? Je všestrannější?||Určitě. Alespoň z okruhu lidí, který znám, kde to vzniklo naprosto živelně, nebyl předem daný koncept, ale věci dělají naprosto intuitivně už několik let. Jde o multimediální akce. V nějaký chaloupce mají koncert, k tomu udělají výstavu vlastních věcí, zároveň tam někdo rapuje, což je improvizace jazyková. Dobrej raper by měl umět nejenom dobře rytmicky pracovat s hlasem, ale dát tomu i zábavnej příběh. To všechno se děje většinou bez konceptu, ale na základě vlastní filosofie.||Dá se nějak vysledovat společný přístup ke světu, kolektivní myšlení? ||Netroufnu si mluvit za celou scénu. Existují platformy podle stylové rozrůzněnosti a podle toho, jakej ten styl hudby má výstup. Lidi se můžou spíš ptát, co vlastně klubová scéna přináší světu. Lidi na konci tisíciletí, vystrašený předpověďmi o konci světa, nechtějí už nic řešit, chtějí brát drogy a bavit se. Zároveň ale vidím, jak se začínají hodně zjemňovat a otáčet k jiným hodnotám. Například party může mít až léčivý účinky. Lidi, který jednou vystrašily nějaký ostrý beaty, si myslí, že takhle vypadá každá party, a už nikdy nepřijdou, o hodně přicházejí. Dokáže to člověka ovlivnit a měnit. Kdybych tomu nevěřila, tak bych to nemohla dělat. |||

01.04.1999