IMPORT EXPORT Ulrich Seidl

Na Ukrajině neteče voda; barvy, pokud nějaké byly, už jsou dávno vyšisované. Lidé nesundají čepice ani uvnitř, mají rýmu a vzájemně se nezdraví.
Rakousko až podezřele lpí na čistotě. Možná je to tak hojnou přítomností mrtvol. Mrtvé vycpaniny, mrtvé vztahy, stárnoucí populace. Lidé tu mají bližší vztahy s přístroji na čištění podlah, než s hospodyněmi, kterým nezbývá než je absurdně vláčet sem a tam.
Zde neobstojíte, pokud nebudete brát balzamování smrtelně vážně.
O kus dál na východ také není nálada na žerty. Vzdělání či osobnost jsou k ničemu, když vám za ně nikdo nezaplatí. Zaplatí vám ale za to, že jste žena, máte odbarvené vlasy, přijatelnou postavu a není vám přes třicet.
Pokud ani to nepomůže, můžete se vzdát i rodinných vztahů, dítěte, domova a své mateřštiny a jít na západ. Ne že by to zde někdo ocenil. Naopak, lidé se cítí ohroženi neznámou energií a vaše ochota být nikým je jim v podstatě nepochopitelná
a podezřelá. Jak skvělé to tady v Rakousku asi máme?
Jak být mužem v civilizaci sterility? Řvát a nechat na sebe řvát v rámci výcviku bodyguardů, když potom stejně jenom kontrolujeme dveře a zaznamenáváme do formulářů, že se nic nestalo? Nechat se tetovat, pít, mluvit o ženských a když dojde k tomu být jim nablízku, nedokázat zase nic jiného, než jim dávat najevo svou ničím nepodloženou převahu.
Není divu, že se rakouské ženy mstí na osobách, které mají ještě nižší společenský status. „Můžu si tě najmout a můžu tě vyhodit, tak to u nás je.“ Prázdnota paní domu, která neodpouští nesterilitu, fyzickou i energetickou, se záplatuje zase jenom pocity moci a nadřazenosti. Potlačená žárlivost ústí v ekonomické sankce či otevřené násilí.
Sestra jedním tahem infantilizuje i drobně mučí seniory, podobně jako sociální systém, jenž zbavuje lidi dospělosti a za poslušnost jim nabízí hračky a supervizi.
Seidl přece jenom ale straní ukrajinské společnosti, která generuje tragiku, spíše než té rakouské, která v jeho podání nechává přerůstat vše už jen zbytečnou trapností. V trapnosti se utápí vše, dlouholeté partnerské vztahy, zaměstnanecké vztahy, sociální systém, osobní sny o svalech i blahobytu, křečovité pokusy o zábavu.
Na hrůzostrašném plese v hospicu zní píseň se slovy „Šťasten ten, kdo zapomene na to, co se nedá změnit…“ Ukrajinským leitmotivem je naopak „Mé srdce...“
Líbí se mi trend používání pouze diegetické hudby. Morbidní blábolení starých lidí se v jednu chvíli stává hudbou nemocničního prostředí.
Oceňuji i přísnou chronologii filmu.
Ani kameraman nepoužívá zbytečně efektní záběry, jenom občas si uvědomíme estetizaci scény, když uklízečky stojí vyrovnané do oblouku, otec se synem sedí v centrálním záběru uprostřed typizovaného obývacího pokoje, atp.
Obsazení neherců v tomto filmu dobře funguje. Autenticky
nechápavé výrazy dívek v ukrajinském hotelu, přesvědčivá senilita starých pacientů, cikánské děti peroucí se o žvýkačky…
Epizoda se slovenskými cikány mi z filmu jemně vypadává. Pro dokumentaristu je to jistě dost zajímavé prostředí a snad se tam formuluje nejdrsněji, že za peníze je všechno k mání.
To Pauli už samozřejmě věděl, jenomže tohle prostředí je nezvladatelné i pro drsňáka s hlídačským výcvikem, zde vás dokonce ani peníze neučiní pánem situace. Naopak. Dokud bude co brát, bude vám to bráno. Znovu zažívá bezmocnost, zrovna tak jako jej ani vypracované svaly neměly šanci zachránit před přesilou mladíků v garážích supermarketu. Jediným řešením je útěk. Pro losera často nezbývá jiné řešení než prohra. Jedním ze symptomů loserství je totiž neschopnost odhadnout situaci. Naproti tomu jeho útěk od pitvorného otčíma se jeví jako výhra svého druhu.
Kdo je tady ale výhercem? Pokud je to „ten, kdo zapomene na to, co se nedá změnit“, vyhrává vrchní sestra a Pauliho rodiče. Takhle si ale nikdo výherce nepředstavuje a to bude hlavní důvod, proč se s tímto filmem mnoho kritiků nedokázalo smířit. S kým by se totiž mohli asi tak identifikovat?
Někteří autoři v souvislosti s tímto filmem operovali pojmy krutost, pornografie a zneužívání. Jednalo se myslím převážně o neschopnost nalézt ve filmu postavu, která se nejeví jako morálně pochybná. Postavu, která ví, postavu která není po
většinu času jen obětí situace… zkrátka své rádoby já. Seidl má ale se svými hrdiny latentní soucit a proč tedy nepřijmout, že jsme trochu Olgou, trochu Paulem, trochu žárlivou sestřičkou a trošku buranským otčímem, trochu matkou omezenou na blůzičky z dodávkových katalogů... a že jednou budeme v nejlepším případě blábolit v plíně na posteli. Křičet, že Seidl je voyeur a že je neslušné zobrazovat současnou společnost takhle, je směšné. Pobouřené bych pozvala, po zahajovacím večírku kteréhosi z festivalů, aby se šli na těch 135 minut postavit ven na ulici, snad tam budou pozorovat okouzlující řád a občany plné humanismu.

Po shlédnutí filmu jsem si oddechla, že se Olga s Paulim nepotkali.
Ráda bych napsala o filmu i cosi kousavého. Lépe se to potom čte a nevypadáte jako obdivovatelka, která si po příchodu z kina přečetla sloupky v kulturních rubrikách a vychrlila další modlitbu k autorovi. V případě filmu IMPORT/EXPORT to tak ale budu muset ponechat.

01.02.2009