Ján Mančuška: Od věcí k jejich významu

Ján Mančuška patří již několik let k těm pražským umělcům, kteří jsou hodně vidět. Zásluhu na tom mají jeho rozsáhlé instalace, které díky své různorodosti a komplikovanosti od diváka vyžadují velkou míru pozornosti a neobvykle dlouhou dobu nutnou pro jejich vnímání. I proto zůstávají vypáleny v myslích diváků o něco déle než čtyřvteřinové vtipy, které sice pobaví, ale rychle vyvanou z paměti. Hravost, vizuálně vděčná, či dokonce efektní podoba Mančuškových instalací a nápaditá práce s materiály často diváky zaujme natolik, že se spokojí s analýzou jejich povrchu a uniká jim jejich obsah, kterým se radikálně odlišují od většiny instalací vznikajících během devadesátých let.
Mančuškovy první instalace zachycovaly všední místa a důvěrně známé objekty. Ty ale působí, jako kdyby je autor rozmontoval na jednotlivé součástky a poté ty nejdůležitější z nich nahradil různými nalezenými materiály nebo předměty, které byly zrovna po ruce. Grilované kuře úspěšně napodobil pomocí badmintonových míčků, špejlí, lepicí pásky, hřebenů a hmoždinek, interiér bytu obsahuje umyvadlo vyřezané z mýdla a hrnek na kávu z cukru. Záměny materiálů ovšem nemají původ v surreálných analogiích, které mají v českém umění dodnes velkou tradici. Nejde tu o exploataci poetického potenciálu ze spojování zdánlivě nespojitelného, ale o pokus dobrat se esence jednotlivých předmětů a zvýraznit ji esenci .
Spíše by se mohlo zdát, že Mančuškovy doslova dekonstruované instalace zapadají do proudu ve světě rozšířeného modelářského umění, jehož autoři konstruují různorodě pojaté modely okolního světa (Burden, Brower). Mezi tento trend by patřila především Mančuškova monumentální Kolonie, inspirovaná zahrádkami na pražském Libeňském ostrově. Jednotlivé stavební i přírodní prvky zmenšené do měřítka architektonického modelu tu jsou opět vytvořeny z neobvyklých, povětšinou odpadových materiálů. Cílem podobného uměleckého modelování většinou bývá vytvořit imaginární realitu, nad kterou má její autor úplnou kontrolu a jejíž pomocí dokáže vyprávět příběhy. Tyto instalace-modely vznikají v rámci výtvarného umění, ale díky svému narativnímu potenciálu mají mnoho společného i s filmem a literaturou. I Kolonie může na první pohled působit jako kulisa vhodná k natočení animovaného filmu. Brzy však zjistíme, že každý vnější příběh je zde nadbytečný, vše důležité říká již samotná napodobená architektura. Kolonie není místem děje, ale mohli bychom ji přirovnat k jakémusi trojrozměrnému slovníku, kde je každá chatka popsána a interpretována trochu jiným jazykem. Společnou mají jen monumentalizaci drobných předmětů, které podle různých klíčů zastupují jednotlivé domky a zahradní prvky.
Ambice Jána Mančušky totiž nesměřují k vyprávění příběhů. Spíše než spisovatel – fabulátor je lingvista, kterého ne- zajímá napínavý děj, ale především gramatika, která drží jednotlivá slova po- hromadě, a rozdílné způsoby, kterými dokáží vyjadřovat svůj obsah. Na příběhu ho zajímá, jak jsme ho vůbec schopni vnímat a co všechno jím jde vyjádřit. Většina toho, co Ján Mančuška vytváří, má charakter percepčního hlavolamu či filozoficko-vizuální pomůcky, jaké například vytvářel Joseph Kosuth. Mančuška ale jednotlivé roviny a druhy zobrazení neodděluje, ale naopak ho zajímá přesah a prolínání různorodých možností zachycení skutečnosti, fascinuje ho schizma věcí existujících v několika dimenzích a časech současně. Všímá si také různorodých úloh a funkcí, které jsou předměty schopné plnit a které je charakterizují stejně jako jejich vizuální vzhled. I proto se Mančuškova práce nevyčerpává trojrozměrnými objekty a instalacemi, ale autor se v poslední době věnuje i různým vizuálním hříčkám, videu a vytváření děl vycházejících z psaného textu. Ten do jeho práce vstoupil nenápadně – zpočátku experimentoval s grafickým rytmem a geometrií kombinatoriky. Pravidelně se prodlužující sekvence světelné čáry na stěně se v instalaci Čas, prostor, pohyb, příběh proměnila v prostorový objekt podřízený stejnému algoritmu. V řadě upevněná plata červených pilulek po-stupně vyčerpávala veškeré možné pořadí, v jakém je může pacient používat. Dlouhý měděný drát je zohýbán tak, že vytváří slova, kterými jsou označena všechna podlaží činžovního domu od vchodu až po půdu. Složený do lepenkové krabice je tento objekt na hranici mezi konceptuálním sochařstvím a absurdním „románem v drátu“, který může připomenout postupy francouzského nového románu.
Mančuška se snaží neuzavřít si příliš jednoznačnou interpretací cestu k bohaté škále všech možných čtení skutečnosti, jejich interpretací a přesahů. Bohatost těchto možností demonstruje Hrnek. Základem tu je na zdi napsané slovo „hrnek“. Podobně jako dříve v instalacích rozkládal jednotlivé předměty na prvočinitele pro větší názornost vytvořené ze zástupných materiálů, je zde slovo označující běžný předmět startovacím můstkem k rozpitvání všeho, co toto slovo může skrývat a kam až může dosáhnout jeho lavinovitá interpretace. Hrnek ukazuje, že objekt nebo slovo nejsou pro Mančušku vlastními cíly jeho práce, ale jen materiálem pro analýzu světa, vhodnou hmotou k vytváření myšlenkových modelů, které tímto světem prostupují.
Logickým pokračováním konceptualizace Mančuškovy práce je i úplné opuštění výtvarně pojatého zobrazování a pří- klon k čistému textu v zatím posledním cyklu nazvaném New Cinema Short Story. Storyboard Eva je především literárním útvarem a s výtvarným uměním vlastně nemá mnoho společného. V krátkých odstavcích sledujeme krátkou scénu, která se stále znovu vrací na začátek, ale s každým opakováním se v čase posunuje o něco dále do budoucnosti. Opakování a na první pohled nevýznamné posuny v textu dokáží nejen navodit osobitou náladu, ale zjišťujeme, že se chtě nechtě ocitáme v příběhu, který je přes všechnu zdánlivou mechaničnost obdařen dramatickým spádem.
Dramatičnost nebo hravost přitom nejsou u Mančušky jen nadbytečnou kamufláží. I děti se hrou nenápadně učí vše, co jednou budou v životě potřebovat. Ján Mančuška je jako malíř v krajině, který místo tradiční krajinomalby vytváří vzájemně se překrývající geografické, meteorologické, demografické nebo zcela subjektivní mapy okolního terénu. Jestli jsou mapy krásné nebo ne, je víceméně náhoda. Důležité jsou nejen informace, které z nich můžeme načerpat, ale i vědomí komplexnosti celého místa, bohatost různých charakteristik, kterými ho můžeme popsat. Tyto mapy nám často nepomohou dostat ze z bodu A do bodu B, ale možná díky nim začneme tušit kóty a vrstevnice skryté v okolním světě.

01.01.2004