Jana už to zná aneb Nikdo mě nebude mít rád

Sotva mě vyhodili ze školy, protože jsem se pravidelně nedostavovala na klauzurní zkoušky, už tu byl přelom května a června, aby mi svým hektickým nábojem zkoušky zase připomněl. Začalo to udělováním cen Tranzitu. Jen to, že se za půl roku bude opakovat, mi ho brání nazvat Událost roku. Přesto byl událostí především proto, že zbavila skeptickou část české um. scény pochyb, které na ni přišly po první obeznamovací mega párty v Bratislavě a přednáškách ve Vídni. A je možná, že až přijde do kina Aero Tranzit dvojka, nebudou si diváci stěžovat na to, že jednička byla lepší. --- Je jen na pořadatelích, zda diváci budou aktivity Tranzitu vnímat jako sérii volných a rozvolněných pokračování, nebo jestli půjde o seriál, jehož jednotlivé díly do sebe zapadají a gradují až k překvapivému konci nebo spíš začátku nové údernější seriálové série, jejíž hrdinové budou moci řešit i tak společensky závažná témata jako třeba nového ředitele Národní galerie. Každopádně, i kdyby mělo zůstat jen u odměňování pozitivních zásluh a vizí, šla bych si teď raději doplnit portfolio.
Pak přišel III. Zlínský salón mladých. Počtem 45 vystavujících vypadal, že z produkce mladistvých z Čech a Moravy pokrývá vše, co se dá. Přesto ho předčili Nejmladší ve Veletržním paláci (dokonce 65 vystavujících). Když jsem se ptala jednoho kamaráda, který nevěděl, zda se výstavou v NG má nebo nemá kompromitovat, kdo všechno tam proboha může vystavovat, odpověděl: Všichni
a ještě něco navíc. Když jsem potom v expozici Nejmladších viděla viset i Surůvkova Krista, napadla mě už jen poslední věta z babiččina otčenáše. Pánbůh s námi a zlé pryč. Koncepčně se výstava ničím nelišila od Salónu, na němž se ale možná díky úmyslné a samozřejmé salónní bezkoncepčnosti sešlo mnohem víc mnohem lepších věcí. Na druhou stranu, když jsem viděla na vernisáži v nově otevřené galerii Futura prdele Davida Černýho, napadlo mě, že ještě pár takovýchto velkých laminátových mohyl a z Knížáka se omylem stane mučedník trapnosti. Pokud jste ukřivděná sudička, je prostě někdy lepší zůstat doma, protože křest miminka je dostatečně velká událost, aby se o vás všichni dozvěděli pravdu. Žádná jiná galerie ale asi není tak prostorná, aby se k jejím venkovním zdem dalo přilípnout něco tak velko... velkolaminátového. Jinak ve Futuře taky vystavovali všichni, i když tentokrát ponejvíce ti starší. Dále se o ní nechci moc rozepisovat, jednak jsem se soustředila především na tuňákový salát, ale hlavně to vypadá,že ta výstava má nějaký kurátorský záměr. A tohle je přeci jen společenská rubrika.
Čistě z chronologických důvodů musím uvést výstavu u mě v Eskortu, která následovala hned po Salónu a skončila týden před Futurou. Protože z Prahy do Brna je to dál než z Brna do Prahy a ta samá věc je teď vystavená ve Futuře, mohu ji pochválit, aniž bych si hřála polívčičku ze své galerie. Jan Kotík! Nejlepší americké politické umění v Čechách!
Druhý den ráno jsem utíkala s fotkou na kapě, metr pade na metr, na autobus do Bratislavy, na výstavu Československo. Měla jsem přesně na autobus, stihla jsem ho a po delší hádce do autobusu vzali i fotku. Během instalování jsem omdlela hladem a když už to vypadalo, že není co zkazit, tak jsem se znemožnila před Mančuškou, když jsem se ho zeptala, jestli neví, čí jsou ty hrozný špagátky natažený přes hřebíky na zdi. Po předávání slovenských cen Tranzitu odjížděli čeští umělci po pěti po šesti v autech do Prahy. Včera mi došla sms od Juraje Dudáše. Dostali jsme grant můžem proplatit cestu.
Následovala výstava Elektrobot v galerii Home.Osvícení na posvícení. A Konec přišel s Pražským bienále. Jako vždy se ukázalo, že pokud jste umělec, nemůžete se znemožnit na velké kurátorské výstavě. A jako monstrkurátor už teprve ne. Vždy je kolem dost těch, na něž je možné se nějak vymluvit.

01.01.2003