Časopis Umělec 2005/3 >> Kostěj, mořská panna a spol. Přehled všech čísel
Kostěj, mořská panna a spol.
Časopis Umělec
Ročník 2005, 3
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Kostěj, mořská panna a spol.

Časopis Umělec 2005/3

01.03.2005

Natalia Filonenko | ukrajina | en cs de es

Malířství je zřejmě jednou z nejstarších forem kulturní komunikace. Snad proto se různé etapy jeho vývoje, ať již znamenají selhání, konce, návraty nebo úspěchy, trvale nachází v centru pozornosti světa umění. Oproti novým směrům (fotografie, video) interpretaci malířství komplikuje kontext dlouhé historie umění. Poslední dobou však evidentně stále více kurátorů a teoretiků umění přestává považovat takovou kontextualizaci za nezbytnou. Malířství má dnes právo na existenci alespoň ze dvou příčin: za prvé – jedině obraz si zachoval auru originálního a neopakovatelného uměleckého díla, a za druhé – zůstává účinným prostředkem transformace dalších obrazů.
V éře mediální expanze je běžné posuzovat současnou malířskou tvorbu jako hraniční fenomén nacházející se na pomezí mezi „čistým“ malířstvím a novými médii. Totální ovládnutí prostoru médii vyústilo v radikální proměnu způsobů odrazu a přenosu okolní skutečnosti – mezi námi jakožto příjemci a empirickým světem existuje celý systém „prostředníků“, kteří tento svět určitým způsobem transformují a překrucují, čímž mu vnucují vlastní způsob vidění. Virtuální kontakt přes obrazovku je reálnější než přímá recepce skutečnosti; kulturní proud ve vědomí umělce je nahrazován proudem informačním.
Malířství se proměňuje v další mediální rovinu, aktivovanou týmiž impulsy. Funkce dnešního umělce včetně malíře je srovnatelná s rolí DJe nebo VJe, jež spočívá ve virtuózním mixování rozmanitých informačních proudů. Umělci nám nabízejí komentáře, kterými reagují na komentáře někoho dalšího; v této souvislosti se objevuje termín „reapropriace“ (od apropriace – přivlastňování; pozn. red.).
Umělci využívají hotové i vlastní fotografické obrazy, zajímají se o nekonečně se proplétající vzájemné vztahy mezi nejrůznějšími formami vytvoření konečného obrazu, od malby přes fotografii až po snímek v televizi nebo v kině. V této souvislosti je třeba zmínit posun ve významu pojmu „ready-made“. Nadále zde už neplatí omezení, které představují hranice hotového objektu nebo zobrazení. Umělec teď může jako ready-made pojímat libovolný prostor, sociální či virtuální.
Umělec přestává být spotřebitelem kultury a informací a stává se analytikem, který se zmocňuje všech možných forem, znaků, obrazů a témat a manipuluje s nimi. „Není důležité, jaké zdroje autor používá, jde o to, aby vznikl obraz,“ tvrdí ukrajinský umělec Aleksandr Gnilickij. Současní umělci neaspirují na „hodnověrnost“ a sdílejí tak názor, že nelze věřit tomu, co vidíme. Malířství je zkrátka jen tichým koutem v hustě obydlené mediální krajině a jsme jím klamáni stejně jako televizí.

Ukrajinská akta X
Vasilij Cagolov ve svých malířských cyklech imituje a paroduje postup široce využívaný v masové kultuře, konkrétně v západní filmové tvorbě, jenž spočívá v zasazení neobvyklých postav do běžného života nebo naopak v přenesení obyčejných lidí do nečekaného prostředí. V cyklu „Ukrajinská akta X“ (2001–2004) přenáší paranormální jevy do prostředí gogolovské atmosféry ukrajinské vesnice. Autor se rozhodl akademický styl malby jakožto nejvhodnější pro znázornění scén kontaktů s mimozemšťany odehrávajících se na pozadí působivé ukrajinské přírody. Zvolený přístup je mu v daném případě univerzálním prostředkem pro fantastické vyprávění, podobně jako fotografie nebo video.
Děj obrazů dalšího cyklu nazvaného „Ruská akta X“ (2004) se odehrává v moskevském metru, které začali obyvatelé města v poslední době považovat za nebezpečné místo. Autor spojuje reálné prostředí se světem pohádek. V příbězích vystupují tradiční ruské pohádkové postavy známé z dětství – Baba Jaga, Kostěj nesmrtelný a Slavík loupežník (Slavík loupežník přepadával v lese pocestné a zabíjel je svým hvizdem. Zlikvidoval jej Ilja Muromec -pozn. red.), kteří obývají temný a nebezpečný labyrint podzemní dráhy. Cagolov staví na místo obrazu současných teroristů pohádkové scény ze sovětské kinematografie, které jsou daleko spíše veselé než hrozivé, a nabízí tak osvobození od masového strachu spojeného s neurčitou představou zla. Kostěj a Baba Jaga vyhání zlé duchy z podzemí. Cagolov se, nehledě na zjevnou „kinománii“, v malířské tvorbě se vědomě vyhýbá estetice filmového obrazu a zvláštní efekty redukuje na minimum, aby zabránil jakémukoli zničení struktury samotného Obrazu. Zachovává charakteristickou „rozkouskovanost“ plochy malby na jednotlivé tahy štětcem, mění však zásadním způsobem paletu tak, aby odpovídala novému obsahu.

Infantilizace
Můžeme zaznamenat jednu z tendencí současného ukrajinského malířství, kterou je reflexe fenoménu infantilizace v dnešní masové kultuře. V atmosféře všeobecně rozšířeného nadšení pro magické a pohádkové příběhy dnes nejrůznější Harry Potterové, Pánové prstenů nebo postavičky ze Shreka co do popularity nikterak nezaostávají za hrdiny z filmů jako Matrix nebo Terminátor, pokud je přímo nepřekonávají. Skutečně není náhodou, že u mnohých ukrajinských umělců můžeme narazit na díla, kterým dominují pohádkové a fantastické příběhy a postavy.
Zaujetí mytologií a do určité míry také světem pohádek bylo v ukrajinském umění přítomné ještě v jeho postmoderním období na počátku 90. let. Nyní, stejně jako tehdy, můžeme u řady umělců sledovat přímé přebírání a kombinování rozmanitých metod a kontextů; v současnosti se to už ovšem děje na jiné technické i smyslové úrovni. Na rozdíl od zmíněné postmoderní praxe se však materiál pro zmíněný mix už většinou nečerpá z historie umění, nýbrž z obrazovek či pláten kin a stránek barvotiskových časopisů. Je přitom zajímavé, že ten druh „jiné“ reality, vytvářený ukrajinskými umělci, je velmi vzdálen v naší době tolik populární estetice digitálního prostoru.
Cynický romantik Aleksandr Gnilickij využívá namísto otevřeného sdělení působivosti nevyřčeného, aby tak vyvolal náš zájem a zvědavost. Siamská dvojčata létají ve společném skafandru vesmírem, „Treerorist“ předvádí své otisky prstů, samotný autor se pohybuje na létajícím koberci, mořská panna poblíž potopené lodi řeže vedví svůj ocas, jelikož velice touží jít na diskotéku. A všeobecně oblíbený kreslený film o Čeburaškovi a krokodýlu Genovi představuje téma na celý cyklus. Společným prvkem Gnilického prací, které se vždy liší co do tématiky i jazyka, je nejspíše charakter hádanky založený na neúplnosti sdělení. V případě obrazu „Mořská panna“ umělec ruší romanticko-melancholický kód, který považujeme za obvyklý pro vnímání obrazu rusalky; ta z vůle autora obětuje svou „identitu“. Obraz je neostrý a jeho mlhavost evokující svět pod hladinou smývá hrozivé podrobnosti probíhajícího „zákroku“, takže všechno včetně krve rozpíjející se ve vodě získává povahu dekorativních elementů. Gnilickij odkazuje k Art Déco a zároveň k japonským dřevořezům s jejich estetikou harakiri a proudů krve.

Porušování přírodních zákonů
Zvláštní, pohádková realita Arsena Savadova má postfreudovské kořeny, prvky snu a skutečnosti se mísí v jeden celek. Obrovská lžička vykopávající kameny je absurdně umístěna do krajiny, gigantické houby vyzařují jakési záhadné červené vlny. Savadov ve svých malbách neustále porušuje přírodní zákony. Aktivně využívá objevy surrealismu, které již v kultuře zdomácněly, jako třeba „logickou neslučitelnost“ osob nebo předmětů s prostředím, ve kterém se nachází. Určitý soubor znakových prvků se v umělcových dílech objevuje pravidelně; vznikají buď jednotlivě na různých plátnech, nebo se objeví společně na jednom obraze – příkladem může být Den umělce.
Je na místě poznamenat, že v dílech ukrajinských umělců jen zřídka narazíme na známé hollywoodské nebo literární postavy. Jak je patrné z tematiky jejich obrazů, souvisí dnešní „rehabilitace dětství“ daleko víc právě s vizuálními vzpomínkami z dětských let. Nabízí se vysvětlení, že v případě fantastických a po- hádkových motivů v ukrajinském malířství se nejedná o bezprostřední odraz trendů existujících v současné západní kultuře, nýbrž o jev k nim paralelní. Tvorba ukrajinských autorů vykazuje souvztažnost s trendy světového umění, jejich podněty a formy vyjádření jsou však zároveň velmi často odlišné, jelikož vznikají na jiném sociokulturním základu. Podle Arsena Savadova není „infantilita“ ukrajinského umělce poplatná západní módě pohádkových příběhů a zvláštních efektů, ale je projevem obranného mechanismu vědomí v podmínkách absence společenské poptávky. Malířství je podle jeho přesvědčení stále ještě více zálibou než profesí a pro umělce představuje tento lehký a zároveň komplikovaný žánr způsob osobní rekreace.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…
Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.