Maix Mayer – mlčenlivá hvězda

Naši procházku nočním městem přerušil model letadla v prosvětlené výkladní skříni kanceláře aerolinek. Zespodu byl nenápadně nabodnutý na kovový prut – průlet mezi reklamními fotografiemi firmy a květináči pokojových rostlin. Aranžmá se od sedmdesátých let příliš nezměnilo. Letecké společnosti převzaly tenhle prvek jedna od druhé a vytvořily tak modelovou situaci, která má ukázat, že jejich stroje opravdu létají vzduchem. Tohle je prostředí, v němž se pohybuje Maix Mayer. Přitahují ho situace, v nichž lze význam volně transformovat. Okruh jeho tvůrčího zájmu tak většinou tvoří vztah reality a jejího popisu. Inspiraci nachází ponejvíce v architektuře a filmu.

Hippies? Puhdys.
Maix Mayer se narodil v Lipsku v době, kdy lidé ve východním Německu stále ještě věřili v lepší budoucnost a svým dětem dávali zvláštní jména, poněvadž si mysleli, že tahle generace už bude na služební cesty létat do vesmíru. Zrovna totiž startoval vesmírný program a všichni tím tak trochu žili. Na Západě v kinech strašila komtesa ze Spessartu, mezi klapkami se pak narychlo dostavoval příšerně dlouhý úsek dálnice Norimberk – Stuttgart, a podobných šlágrů tu byla celá řada. A při tom všem si lidé nebyli zrovna jisti, jestli se jim to celé náhodou nezdá.
Malý Maix byl vnímavý chlapec. Tohle všechno nějak vstřebal a ještě se snažil utéct do světa oceánské biologie. Prý i proto, že to mohlo později znamenat reálnou šanci cestovat po světě. Často říkáme, „tu dobu bych chtěl(a) zažít!“, ale nikdy to nemyslíme úplně vážně, ledaže bychom měli možnost vyjednat si opravdu dobré podmínky. Pozor, tohle je NDR v roce 1!
Jako malý také navštívil lipský veletrh, kde spatřil neuvěřitelné prototypy zahrádkářských chatiček navržené jakýmsi VEB kombinátem. Spolu s kamarády zavítal také do biografu na film Der schweigende Stern, první ze čtyř sci-fi filmů natočených ve východoněmecké produkci. Pod názvem First Spaceship on Venus se v přestříhané cenzurované verzi distribuoval také v USA.
Z filmu se mu do paměti vryly herecké výkony Oldřicha Lukeše, který nás doma oslňoval v televizním seriálu My z konce světa, a postava čínského lingvisty, který na Venuši mluví s hvězdami.

Subfiction
O pořádných pár let později vzniká Mayerův cyklus Subfiction. Práce Subfiction 1 (2000), na kterou později navážou ještě tři další pokračování, má zjevné konceptuální rysy. Mayer se seznamuje s architektkou/scénografkou filmu Der schweigende Stern. Ta mu líčí určité detaily z natáčení filmu, jeho ale nejvíc zajímá postava čínského lingvisty. Čínský herec Tang Hua-Ta, který postavu hraje, neuměl ani slovo německy, jeho repliky musely být později nadabovány – ve filmu však stále něco vypráví. Mayer se tím rozhodne zabývat trochu nad rámec běžného zájmu. Jede do Hongkongu, kde se snaží sehnat někoho, kdo by uměl odezírat ze rtů. Není to vůbec snadné, ale nakonec se mu to podaří, a tak se mimo jiné dozvídá, že herec vyznává lásku japonské herečce, která ve filmu také hrála. Celý pátrací proces popisuje dokument Subfiction 2 (2000). Mayer se rozhodne také vytvořit originální filmový plakát. Ještě během svého pobytu v Hongkongu najme několik malířů plakátů a všem zadá stej-ný úkol: namalovat čínského vědce, jak letí v kabině kosmické lodi vesmírem. Námětem Mayerovy práce je proces natáčení čtyřicet let starého filmu, do něhož „posmrtně“ zasahuje jako posedlý soukromý detektiv a jejž se mu podaří přenést mimo původní čas i místo. Odměnou za vynaložené úsilí je, že se mu tímto způsobem povede zrelativizovat bezvýznamnost hodnoty informace a paměti.
Subfiction pokračuje třetím a čtvrtým dílem (2001). V prvním díle poslal portrét zamilovaného čínského lingvisty do vesmíru ve svém oblíbeném objektu: domku pro zahrádkáře, který viděl poprvé tak dávno na veletrhu v Lipsku. Shodli jsme se, že tématem obou posledních dílů je prostor, i proto se Mayer tentokrát rozhodl použít 3D animaci. Zatímco „trojka“ je radostná žlutá vesmírná jízda s odkazy na základní chemické názvosloví, „čtyřka“ je inspirovaná závěrečnou scénou výbuchu vily v Antonioniho majstrštyku Zabriskie Point. Zahradní chatička se tu v pateticky existenciální atmosféře rozpadá na drobné části jako při Dni zúčtování. Hudební doprovod tentokrát neobstarávají Pink Floyd, ale sám Albert Einstein na své housle. Skladba se jmenuje Teorie relativity.
V této práci se Mayerovi podařilo poodhalit technické principy výstavby nejznámější scény Antonioniho filmu a zároveň je elegantně parafrázovat ve vlastním díle. Využívá při tom možností 3D animace, které mu jsou náhradou za Antonioniho sedmnáct kamer. Divák je ozářen explozí nového obrazu, který se dá jen těžko začlenit do nějakého známého časoprostorového rámce. Při sledování zpomaleného rozpadu celku na jednotlivé části překračujeme hranici mezi konkrétním a abstraktním obrazem, aniž bychom si toho vůbec všimli.

Posedlost betonem
Maixe Mayera zajímá architektura, která vyrůstala spolu s ním ve východním Německu. Vybudoval si k ní neutrální vztah, a může se k ní proto často vracet. Ve svém prvním filmu, nazvaném Transarchitektur oder Psycho in Dresden (1997), natáčí architektonické detaily města a pokouší se vyjádřit prázdno, které tato architektura tak zázračně produkuje. Je zvláštní, jak jednoduše se mu podařilo ukázat, co skutečně znamená architektura pro obyvatele města a jak je tiše ovládá. Nosným principem filmu je střídání záběrů konkrétních míst a abstraktních rastrů; ukazuje se, že je to vlastně vhodná forma pro takový druh vyprávění: úchylná a nepopisná.
V projektu nazvaném Hanoi (2004) představil deset velkoformátových tisků, které ukazují dnešní podobu městské části Halle-Neustadt, která byla vybudována po druhé světové válce. Můžeme je číst jako obrazy moci komunistické architektury, která tak neohroženě experimentovala s urbanismem. Lidé na nich ovšem chybějí, protože by narušovali dokonalost architektury. Součástí výstavy Hanoi byl i model Kugelhausu, bizarní kulovité stavby, která se skládá z dvaceti šestiúhelníků a dvanácti pětiúhelníků a stojí na pěti podpěrách – v bývalém východním Německu takové stavební řešení zaručovalo, že stavba nepotřebovala stavební povolení. Instalaci Hanoi/Ha Neu doplnil autor dvěma židlemi, z nichž bylo vidět výlohou galerie do ulice. Židle opatřil sluchátky, ve kterých lidé mohli poslouchat imaginární rozhovor odehrávající se někde na ulici.

Last Train to Transcendental
Podobně vřelý vztah jako k architektuře má Mayer i k železniční dopravě. Loňský projekt Zum um Zug představil v depu lokomotiv lipského hlavního nádraží. Diváci sledovali jeho dokument na projekčním plátně, které umístil na otočnou rampu, kde se vyměňují lokomotivy. V pozadí dál probíhal nádražní provoz.
Film je o fascinaci železnicí. O posedlosti, která má v Německu silné kořeny. Hračkářství v NDR toho byla plná. Myslím, že i českým dětem bylo divné, proč si východní Němci tak rádi staví modely tratí a měst. Mayer nahrával rozhovory s lidmi, kteří si fotí jedoucí lokomotivy nebo věnují svůj volný čas stavbě nových tratí pro modely vláčků. Sledoval, jaký charakter má útěk z reality s pomocí koníčku.
V poslední době začal Mayer spolupracovat s britským dýdžejem Robinem Rimbaudem aka Scannerem. V mixu Transrapid jde o volnou DJ/VJ performanci, při níž Mayer pouští obraz a Scanner techno. Začíná mimořádně monotónní sekvencí s vagónem, kterou Mayer postupně prostříhává s přibližně deseti dalšími filmy, v nichž se objevuje vlak. Tahle „jednota místa“ je zásadní i účinná a pro jeho práci už typická. Úplně lehce nás dostane do příběhu, který se postupně zrychluje, aby v závěrečné části vygradoval v obrovské vlakové nehodě, do které se připletou snad všechny vlaky světa.

Cesta do vesmíru
Zatím poslední Mayerův film se jmenuje Raumgleiter. V jistém ohledu těží z jiných zdrojů než jeho dřívější práce. Obrací se však znovu k prvkům, které jsou pro jeho vnitřně provázanou tvorbu příznačné.
Mayer měl možnost filmovat v dosud neotevřené budově lipského muzea moderního a současného umění. Pořídil precizní, pomalé záběry, v nichž se kamera pohybuje prostorem a vytváří iluzi, že se vlastně pohybujeme uvnitř vygenerovaného trojrozměrného prostoru. Objevujeme, jak významný vliv na architekturu měla modernistická vlna geometrické abstrakce. Mondrian i Malevič na nás civí z každého průhledu, přestože je v budově zatím ještě nikdo neviděl. Prostor se tak stává na jednu stranu nekonkrétním a neutrálním, něčím, co lze vnímat z různých úhlů, lehce převrátit naruby a odkud lze případně uniknout ven rychlostí světla. Na druhou stranu se stává indexem své vlastní estetické determinace.
Skvělá scéna se odehrává v depozitáři-strojovně. Dochází tu k dokonalému souznění metaforického spojení sbírka moderního umění – kosmická loď. Zatímco se nahoře dojímáme krásou a funkčností, dole teče olej a stroje se nezastaví.

A pak
Maix Mayer má vyvinutou schopnost vyjadřovat se abstraktně s pomocí tak konkretizujících médií, jakými jsou film nebo 3D animace. S informací nakládá volně (přitom zodpovědně), považuje ji za náhodně vytvořenou šifru, kterou je potřeba rozluštit nebo naopak zašifrovat ještě víc. Nevnucuje nám přitom žádné konkrétní významy, hledá spíš roviny jejich kolektivního sdílení. Rád pracuje s jedním výrazným předmětem, který opakovaně transformuje a mění jeho možné významové roviny. Jako by naznačoval, že mu jde o modelové situace, do kterých můžeme dosazovat, co nás zrovna napadne. Příběh je pro něj přesto druhotný, hlavní je forma zakládající poetiku obrazů a současně i významových světů, na nichž se každopádně velkou měrou podílíme my sami.

01.02.2005