...a zatím v Moskvě

V Moskvě se poslední dobou dostává do módy současné umění. Vznikají soukromé nadace a muzea, před art-centrem Vinný závod stála den po zahájení výstavy Věřím fronta zájemců všech věkových i sociálních skupin, bez ohledu na to, že v pondělí by všichni měli být v práci. Nemá však příliš smysl přemítat o tom, proč umění konečně přestalo být elitářskou „dohodou zasvěcených“ a najednou je pochopitelné i pro běžného člověka. Je to opravdu pouhá móda, bezzubá a bez kritického potenciálu. Ještě předtím, než je umění představeno veřejnosti, prochází procesem destilace, která jej zbaví nebezpečných příměsí a přizpůsobí potřebám mocných tohoto světa. Podobně jako v SSSR, se umění opět dělí na oficiální a undergroundové. Roli cenzora na sebe v dnešním Rusku vzala pravoslavná církev.

PRAVOSLAVNÝ DŽIHÁD

Ruská umělecká scéna byla přinucena zavést něco na způsob vnitřní cenzury, jedná-li se o náboženskou tematiku. K tomuto opatření vedly události posledních let – pravoslavnými kruhy iniciované procesy proti umělci Avději Ter-Oganjanovi, který v roce 1998 sekerou zničil papírové reprodukce ikon a nakonec byl nucen požádat o politický azyl v České republice, a proti organizátorům analytické výstavy „Pozor, náboženství“ v Centru A. Sacharova v roce 2003 nebo soud ve věci výstavy „Rusko – 2“ Marata Guelmana v roce 2005. Andrej Jerofejev, vedoucí oddělení nejnovějších směrů Treťjakovské galerie, považoval takovou situaci z nepřijatelnou, a tak v době konání 2. bienále v roce 2006 uspořádal v Muzeu A. Sacharova výstavu „Zakázané umění“. Na ní předvedl díla vynikající úderností a nekompromisností, kter á n e by l a p ř i p u š t ě n a ke zveřejnění na bienále. Samotnou expozici mo ž n o h o d n o t i t j a ko pronikavou instalaci, zejména díky opatřením vyjadřujícím hypetrofovanou opatrnost. Kromě upozornění „Dětem do 16 let...“ u vchodu jsou všechny obrazy zakryty a podívat se na ně lze jen dírkami v zástěnách. Ty jsou ale tak vysoko, že lidé menšího vzrůstu musí požádat o stoličku a potom si ji nosit od jednoho exponátu k druhému. Je to narážka na to, že k pochopení umění se musí teprve dorůst. Všechna zmíněná opatření nicméně výstavu neuchránila hněvu pravoslavných fanatiků. Jejich největší nevoli vzbudila práce Vagriče Bachčanjana, na které tvář ukřižovaného Krista zakrývá Leninův řád. Tento symbol nezvolil autor náhodou – komunismus v SSSR představoval nové náboženství a současná církev se řídí komunistickou taktikou při likvidaci svých oponentů. Negativní pozornost vyvolala také práce skupiny PG, na níž důstojník znásilňuje vojáka před nastoupenou řadou jeho kolegů, pod tím je nápis „Sláva Rusku!“, heslo ruských skinhedů. Tento obraz prostě odráží skutečnou situaci v armádě, kde jsou psychické i fyzické násilí běžné a zůstávají nepotrestány – uveďme případ znásilnění vojína Syčova, kterému pak museli být amputovány nohy. Pravoslavní jednak podali trestní oznámení kvůli tomu, že výstava údajně uráží Rusko, ale zorganizovali i protestní shromáždění před budovou muzea v den, kdy se tam konala diskuse pořádaná organizátory výstavy. Zákon ukládá povinnost oznámit konání demonstrace minimálně deset dní předem; jelikož informace o uspořádání diskuse byla zveřejněna se čtyřdenním předstihem, znamená to, že úřady protestní demonstraci povolily v rozporu se zákonem. Což vede k úvahám, zda tato vlna pravoslavného džihádu není podnícena oficiálními místy. Transparenty, s nimiž pravoslavní přišli, byly tou nejhorší výpovědí o Rusku. Nápis „Nenecháme urážet Boha – Moskva je horší Kondopoga“ je nepokrytou hrozbou všem imigrantům z Kavkazu a v hesle „Všem Židům – oprátka a soud“ jistě není oprátka na prvním místě náhodou (Kondopoga – karelské město, kde proběhla řada pogromů proti neruským obyvatelům, pozn. red.). Kulturní činitelé se zalekli a vydali teritorium umění bez boje. Jerofejeva rok nenechali v Treťjakovské galerii dělat větší výstavy. Navenek se ovšem uplatňuje se dvojí standard – zahraniční politika potřebuje demonstrovat fungování demokracie v Rusku, a proto první oficiální výstavou, kterou Treťjakovská galerie uvede v Paříži, bude Soc-art, výstava téhož Andreje Jerofejeva, zahrnující i exponáty z výstavy Zakázané umění, které doma v Rusku neprošly vnitromuzejní cenzurou. Zdá se, že proti tomuto fanatismu lze bojovat jedině vzděláním. Nikdo ale neprosazuje, aby byl ve školách vedle předmětu „Boží zákon“ zaveden také předmět „Současné umění“. Chybí-li státní program vzdělávání, začínají se ke slovu dostávat soukromé iniciativy.

ART-VAKCÍNA

V soukromé instituci státní cenzura nefunguje, rozhodující je vkus majitele. Sběratel a obchodník Igor Markin má originální estetické preference a důvěřuje především sám sobě. Začátkem června 2007 si otevřel vlastní muzeum. To by bylo možné považovat za tah ve prospěch posílení vlastního image, podobně jako tomu bylo v případě muzea fondu „Jekatěrina“, které založil podnikatel Semenichin. Markin se ale chce stát novým Treťjakovem, vzbudit u co nejširší veřejnosti zájem o současné ruské umění a učinit z něj novou národní ideu. Z toho vyplývá originální koncepce expozice a činnosti muzea. Markin usoudil, že násilím se respekt ke kultuře vzbudit nedá. Prostředí muzea musí být proto zajímavé, nesmí působit nudně. Aby se umění přiblížilo člověku, musí se v muzeu cítit jako doma. Nepříjemné důchodkyně hlídající sály proto Markin nahradil usměvavými dívkami, u pokladny si člověk kromě vstupenky může koupit také kávu nebo slunečnicová semínka, přičemž jíst a pít je povoleno přímo v sálech. Otevřeno je do jedné v noci, každý pátek hrají dýdžejové. Jistěže se to blíží zábavnému pořadu s promyšleným PR, je to ale důležitý vstřícný krok vůči veřejnosti, ač ne ze strany umělců samotných – na jejich dílech s datem vzniku od 60. let do dneška se tím nic nemění. Zato pracovníci kanceláře si mohou vybrat, kam vyrazí po práci, zda na diskotéku, do kina nebo do muzea. Markin se rozhodl nechat díla bez štítků s názvem a jménem autora. Je to možná v rozporu s ideou muzea jako místa vzdělávání, chápu to však jako pozitivum, které umožňuje bezprostřední percepci díla jako takového, bez komentující informace obsahující známé jméno a bez berličky textu. Muzeum je interaktivní. Při zakoupení lístku dostane návštěvník nálepky „pro“ a „proti“, kterými může vyjádřit své stanovisko k jednotlivým exponátům. Muzeum slibuje, že při obměně expozice, prováděné zároveň se změnou ročních období, budou odstraněny neoblíbené exponáty a ponechány ty s pozitivním hodnocením. Veřejnost zatím chápavostí nijak nevyniká – za nejhorší byla pokrytecky označena fotografie Borise Michajlova, na níž se zloděj kradoucí kolo zapletl do drátů. Zvítězila kýčovitá instalace Rostana Tavasijeva s plyšovými zvířátky vylomivšími dveře muzea pivním otvírákem. Byznysmeni mají tvůrčí záchvaty, umělci dělají kariéru ve státních službách. A režim jim vychází vstříc se stejným záměrem, s jakým uspořádal jejich prezentaci v rámci Jerofejevova pařížského projektu. Pro činovníky režimu je velký úspěch, že se člověk-pes Oleg Kulik, ucítiv stabilitu, vzpřímil na zadní a začal sloužit. Nejdřív se pes naučil dělat průměrné komerční fotografie, které sice nedosahují kvality potřebné pro obrázkový časopis, ale jako tvorba psa vzbuzují pozornost. Následně chytil čerstvou stopu vedoucí ke světlé budoucnosti pravoslavného fašismu. Vyhnul se kontroverzím s novými cenzory, z jurodivého se změnil na gurua a vyzval umělce k obrácení na víru. Zásluhy byly oceněny retrospektivou v Centrálním domě umělců. Ta byla svým měřítkem – 10 000 čtverečních metrů pro jednoho umělce v centru Moskvy – bezprecedentní. Jak vtipkovali organizátoři, je nyní jasné, kterého umělce je to dům. Ukázalo se však, že bouda je pro psa příliš velká – pro prezentaci Kulikovy tvorby by stačila desetina prostoru. Návštěvník musel temným hladkým labyrintem z černého polyetylenu pokrývajícího stěny, podlahu i strop ujít stovky metrů od jedné práce ke druhé, aby se nakonec přesvědčil, že všechno je neoriginální a nestojí za to se jakkoli vzrušovat. Toto velikášství má pouze jediný smysl – demonstrovat možnosti otevírající se před umělcem, který si nechá nasadit vodítko státní ideologie.

01.03.2007