Obrazy k bydlení a přemýšlení

Isabela Grosseová, Obytné obrazy, Galerie Jelení, 25. 9. – 26. 10. 2001
Přechod z relativně bezpečného zázemí ateliéru do reálného života bývá pro čerstvé absolventy výtvarných škol obtížný. O to důležitější je proto snaha některých galerií umožnit jim dále pracovat s výsledky jejich absolventské práce. Takovou pozornost si určitě zaslouží Isabela Grosseová, která na Akademii výtvarných umění prošla ateliéry malby, architektury a intermédií. Část jejího závěrečného souboru Obytné obrazy byla k vidění v pražské Galerii Jelení.
Název práci umisťuje na umělci často navštěvované, a přesto ne zcela přesně definované území mezi výtvarným uměním a architekturou, respektive interiérovým designem. Autorka sama jako hlavní impuls uvádí rigiditu naší současné architektury, která jako by existovala jen pro sebe (nebo pro fotografie) a nenechávala místo pro lidi a už vůbec ne pro umění. Zatímco zahraniční umělci na pomezí designu pracují se sociálně-politickými aspekty a se vztahem k utopickým direktivám meziválečné avantgardy, pro Grosseovou to není příliš důležité a zajímá se jen o dialog mezi uměním a architekturou. Uvážíme-li však, že pro Karla Teiga nebo ruské konstruktivisty byla architektura uměním budoucnosti, pak soběstačný neofunkcionalismus (stejně jako malý dosah umění) je důsledkem jejich teorií. Isabela Grosseová se tak dostává na podobný terén jako ve Švédsku působící Clay Ketter, který ve svých sochách spojuje avantgardu s IKEA-racionalitou.
Výsledné obrazy (vlastně deskové malby) jsou v první řadě trojrozměrnými objekty, které vstupují do prostoru a někdy divákům umožňují proměňovat své uspořádání (například na první pohled trochu nudná, barevně pruhovaná pozvánka se dá podle libosti skládat a rozkládat právě tak jako dva nové kusy na výstavě, které mají formu paravánů, tentokrát trochu volněji malovaných). Variabilita je nejzřejmější na “obytném výklenku” (který by uspěl i v Teigově nejmenším bytě), jenž se z posezení pro dva může proměnit i v lehátko. Avšak ani u tohoto kusu, který připomíná nábytek nejvíc, nehrají designérské a ergonomické aspekty příliš velkou roli. Hlavní je abstraktně geometrická sestava prostorových prvků, jejíž přísnost je zmírňována intuitivně volenou “lyrickou” barevností ploch. Malba dělá z objektů obrazy, ale zároveň abstraktní malbu s nároky transcendentální univerzality vrací do “služeb lidu”. Funkce nástěnných obrazů i obrazových paravánů je dvojznačná. Jejich využití jako nábytku tak zdaleka není samozřejmé, jakkoli k tomu svádějí. V Galerii Jelení se podobně uplatněná barevnost navíc přenesla i na stěny, kde sice hlavní horizontální pruh byl ve výšce obvyklého válečkového nátěru, zbytek uspořádání i barevnost však následovaly pouze vizuální cítění umělkyně.
Spojení přesného myšlení s ženskou lehkostí dělá z Isabely Grosseové talent, který má šanci uspět na naší poněkud maskulinní výtvarné scéně.

01.04.2001