Please, Follow My Journey Across the USA

Všem, kterým jsem to ještě neřekl:
Poslední tři měsíce loňského roku jsem strávil v USA. Většinu tohoto času jsem pobýval v Headlands, bývalém vojenském prostoru nyní “Centru umění”, jak upozorňují cedule kolem příjezdových cest. Headlands leží mezi kopci asi patnáct minut autem od San Franciska a asi patnáct minut volnou chůzí od “vod” Pacifiku. Letěl jsem do Kalifornie díky Ceně Jindřicha Chalupeckého za rok 2001. Letěl jsem do Států poprvé v životě. Cesta tam a zpátky plus letenka do N.Y. City stála kolem 33.000,- Kč.
V Headlands jsem dostal k dispozici ateliér, pokoj s bílou kočkou, čtyři auta k používání na krátké vzdálenosti, pravidelnou stravu a přítomnost lidí, většinou umělců, ale tak si tam říkali všichni – kuchaři, údržbáři i lidi z kanceláří. Dostával jsem 500 USD na měsíc.
Často jsem jezdil do San Franciska. Přejížděl jsem přes Golden Gate Bridge a neustále platil mýtné 5 USD. Navštěvoval jsem známé svých známých a poté známé, které jsem si našel. Toulal jsem se po městě a hledal místa, kde všude A. Hitchcock točil film Vertigo. Vzpomínal jsem na Pěchoučka, protože mi jednou řekl, že to je jeho nejoblíbenější film.
Z Česka jsem si vezl reference od předchozích vítězů Ceny J. Chalupeckého, že v Headlands je krásně, ale nic tam neudělám. Mělo to logiku. Jste v Americe, blízko moře, je o vás postaráno, nic vás neruší, dny jsou slunečné, tak proč něco vymýšlet.
Koupil jsem si malou digitální kameru. V China Townu za ní chtěli 1200 USD. Vydřiduši! Usmlouval jsem to na 700 USD. Byl u toho David Černý a dělal tu cenu se mnou. Skoro celou hodinu.
Dlouho jsem měl problémy s posunem času. Neusnul jsem dříve než po čtvrté hodině ranní. Noci jsem trávil v ateliéru nebo u moře. Poslouchal jsem muziku Palace Brothers a věnoval normohodiny civění po zdech ateliéru. Hypnotizovaly mě kliky u dveří. Tak jsem jim dosprejovával podle šablony stíny. Dostala mě i prázdná nástěnka, na kterou jsem sprejoval podle šablony špendlíky i s vlastními stíny.
Multiplikační vlastnost sprejovaných špendlíků, skobiček, zaseknutých žiletek ve zdi i stínů klik zapříčinila nabídku Oaklandského Musea při tamní Mills College. Sprejoval jsem tedy své věci přímo do stálé sbírky. Od Stephana F.F. Josta, ředitele muzea, jsem dostal 50 USD jako cestovné. Další nabídka přišla ze soukromého sektoru. Špendlíky plus další věci jsem sprejoval přímo na stěny pracovny paní Barbary Hill u ní doma v ulici Francis Wood v San Francisku. Zaplatila mi za to 300 USD. Začal jsem přemýšlet, kolikrát to můžu zopakovat, aniž by došlo k jisté “devalvaci” tohoto konceptu.
Při tom devalvace se především vztahuje na energii peněz. V umění používáme termín, že je něco “profláknuté”. Myslíme tím, že už to nemá tu “cenu”, jakou to “někdy” nebo “něco” před tím mělo. Taky “devalvace”. Zde ale nejde o cenu v penězích. Je to o hodnotě čerstvosti a zajímavosti vůči kontextům.
Začal jsem sprejovat špendlíky na dolarové bankovky. Platil jsem s nimi. Patrně s nimi platili i ti další. Špendlíky se staly oběživem na oběživu. Bankovky médiem, nosičem něčeho jiného než je jim určeno. Byly znehodnoceny jinou hodnotou, aniž přišly o tu svoji.
Nyní je v oběhu asi 36 špendlíků. Většina se stala oběživem při placení mýtného na Golden Gate Bridge. Nebyl to problém. Podával jsem bankovky nasprejovanou stranou dolů. Výhodou bylo, že jsem po zaplacení rychle odjel. K mému překvapení jsem pak na stejném místě dostal vrácenu jednodolarovku s razítkem. Platil jsem totiž dvacetidolarovkou. Byla tam modře natištěná výzva “Please, Follow My Journey Across the USA” a následovala webová adresa www.wheresgeorge.com
Nejdříve jsem si myslel, že jde jen o bankou označené peníze, ale díky té zprávě bankovka v tu chvíli ztratila svoji hodnotu. Chtěla jen, abych jí následoval. Držel jsem jí v ruce a očekával tah, který mi ukáže směr. Taky mě napadlo, že to může být jistý druh komunikace někoho s těmi ostatními. “Please, follow my journey across the USA” může být jen jedna věta nějakého obsáhlejšího textu. Možná i šifra. Že by to mohl být umělecký koncept, mě taky napadlo. I politický podtext jsem tomu dosazoval. “Where is George”. Je to záležitost vlády nebo proti vládě, dumal jsem.
Byla tam ale uvedena webová adresa, což upozorňovalo na jistou legálnost. Ještě než jsem se dostal k počítači, ukazoval jsem bankovku několika lidem v Headlands, ale ti také nevěděli co to může znamenat.
Vše se ale objasnilo. wheresgeorge.com je webová stránka, na kterou zadáte rok a hodnotu bankovky, sériové číslo a psč regionu, ve kterém se nacházíte. Napíšete pár vět, kde a za jakých podmínek se vám “bill” dostal do rukou a největší americký dolarový lokátor vám prozradí, kde všude váš označený dolar byl. Dozvíte se, jak dlouho byl bill nezvěstný, než dorazil z Livermoru, CO do Sausalita, CA a že před tím byl v Idahu Falls, ID. Že celkem urazil 3887 miles za 364 dní, což vychází na jedenáct miles denně. Ještě se dozvíte, že váš bill je tímto zaevidován a je vám doporučeno, abyste za tuto dolarovku vzali přátele na večeři a dali o tom vědět Georgovi.
Kvalita těchto informací je v podstatě statistická. Účastnil jsem se statistické hry. Peníze jsou oběživo. Představa, že kolem každé bankovky rotuje jakási energie, která je živena devalvační esencí, je jasná. Představa oběžných drah, po kterých jsou bankovky touto energií hnány, je však neuchopitelná. Představa, že bankovky jsou nosiče nasprejovaných špendlíků, je reálná. Where is pin?
Při poslední návštěvě Georgových stránek mi začala blikat obrazovka, aby mi sdělila, že jsem patnáctimiliontý návštěvník a vyhrávám 1.600 USD plus zájezd k moři. Měl jsem okamžitě volat na telefonní číslo 1 800 291 7447. Vytočil jsem to asi bez předvolby. Sluchátko mi stále opakovalo, že volané číslo neexistuje.

Tomáš Vaněk

01.04.2002