Promiskuita umění a umění promiskuity

Promiskuita. Slovo veskrze hanlivé, označující nestálost, ochotu k náhlé, plytké změně, nejčastěji používané k vyjádření příliš častého až patologického střídání sexuálních partnerů. Promiskuita v nás asociuje pocity nejistoty, povrchnosti, nestability, což téměř automaticky vyvolává vnitřní odmítavou reakci. To co pocítíme, je totiž v přímém rozporu s hluboce zakořeněnou, archetypální potřebou jistot a stability životních podmínek. Na úrovni vštípených kategorií se tedy odehraje spontánní reakce ještě dříve než začneme o promiskuitě vůbec uvažovat. Pokud si ovšem dopřejeme trochu času, negace necháme odeznít a usměrníme řetězec úvah například do oblasti umělecké tvorby, začne se pod známým a zařazeným pojmem odkrývat celá škála myšlenkových asociací.
Promiskuita ve světě umění je fenoménem, který provází umělecké - tedy svobodné - povolání téměř jako neodmyslitelný atribut. Vzorec chování, který se nám pod pojmem promiskuita vybaví, spoluvytváří zejména obraz moderního umělce. Bohémství avantgardního umělce je provázeno zvláště znaky sexuální promiskuity. Ve jménu tvůrčí inspirace směl umělec do jisté míry porušovat stanovené morální normy. „Pravý“umělec byl vyhraněně sebestřednou osobou, v jehož životě se ženy jako partnerky střídaly dle mistrových momentálních „tvůrčích“ potřeb. Společnicemi pro chvíle rozptýlení a inspirace byly často barové tanečnice, či prostitutky. Toto chování bylo umělcům sice „tiše“ tolerováno, ale veřejně je v jistém slova smyslu přece jen odsouvalo na okraj společnosti. Tím
ovšem promiskuitní sexuální chování avantgardního bohéma zároveň plnilo další důležitou roli. Bylo zároveň manifestací jeho individuální společenské revolty. Jeho promiskuita tedy byla bojem proti strnulosti etických pravidel jeho doby.
V dnešním světě se podobný vzorec chování jeví spíše jako pohádka o romantických hrdinech, kteří kdysi dávno bojovali za naši dnešní svobodu. Nicméně obraz umělce bohéma, jehož „nezávislý“ život je opředen bezpočtem pikantních sexuálních dobrodružství a jiných „zvláštností“, je dodnes průměrnou laickou veřejností značně oblíben. A tak je stále dost pánů umělců, kteří si nechávají říkat „mistře“, oblékají tmavý romantický oděv, obklopují se mladými ženami, zahalují sebe i svá díla rouškou tajemství a nedostupnosti, a staví na odiv svou nezávislost. Je zkrátka stále dost osob s
uměleckými ambicemi, které toto přežité sociální klišé baví naplňovat.
Při zběžném pohledu by se tedy mohlo zdát, že promiskuita ztratila na aktualitě a jaksi významově vyvanula. Obsahová náplň tohoto slova není již tak ostře pociťována jako cosi podvratného. Jakoby se jeho význam zjemnil, zmírnil. Už v něm není tolik provokativního...Proč?
Odpověď je jednoduchá. Promiskuita se stala součástí našeho života. Byla sňata z pranýře. Sestoupila k nám. Rozpustila se a rovnoměrně prolnula našimi časy. Jak se to tak stalo?
Jedním z nejprotěžovanějších témat naší doby je svoboda. Svoboda na úrovni společnosti i jednotlivce. Svoboda společenského uspořádání, svoboda vyznání, projevu, svoboda výběru. A právě kategorii svobody v souvislosti s promiskuitou nelze opomenout. Promiskuita je vlastně nutkavá až neurotická potřeba zachovat si svobodu, nezávislost. Nemít pocit, že na nás má někdo vliv, že někomu podléháme. Důsledek nutkavé potřeby nezávislosti může vyústit až v neschopnost navazovat hlubší a bohaté vztahy s druhými lidmi. Kontakt s druhými je potom uměle držen - z důvodů strachu o svobodu - pouze na úrovni nezávazných setkání, povrchního dotýkání se bez závazků, bez odpovědnosti za intimitu druhého. A tak se potřeba svobody může od určitého okamžiku stát bariérou ve styku se světem.
Potřeba neustálé změny je neodbytná. Zakrývá naše nejistoty. Tak jako v počítačové hře můžeme začít vnímat svět a lidi v něm sice jako interaktivní, avšak distanční prostředí. Nikdo o nás neví nic bližšího, všichni jsou dostatečně vzdáleni na to, aby mohlo dojít k přenosu skutečných emocí. Tak jako v institucích, zvykli jsme si i v běžném mezilidském styku dodržovat diskrétní zónu druhých. Respektování soukromí je jistě součástí kultivace vztahů, ale má i svá úskalí. Může dojít k tomu, že k sobě budeme natolik „ohleduplní“, až nám začnou chybět skutečně podnětné emotivní impulsy z venčí. Ubude podnětů, zakrní naše schopnost odezvy, otupí se senzory. A tak se adorovaná svoboda a nenarušitelnost individuálního soukromí může snadno proměnit v bludiště vlastního intimního prostoru, které nás obklopí a zbaví nás vědomí souvislostí.
Promiskuita jako výraz patologické touhy po zachování svobody je tedy průvodním jevem složité sítě nově modelovaných znaků naší doby. A umění i člověk, který jej vytváří - tedy umělec - na ni citlivě reaguje a to různě dle svých biologických i sociálních dispozic. Současný umělecký provoz je
promiskuitou výrazně prostoupen. Panuje značná volnost závazků ve vztazích mezi umělci, institucemi, teoretiky, časopisy, médii. A opět souvislost se svobodou. Postupně se začíná přežívat „ctění vlajkových lodí“. Přináležitost k jedné galerii, jednomu časopisu, k jednomu výstavnímu prostoru, k jednomu teoretikovi - to jsou postoje, které se již příliš nenosí. Volný pohyb terénem se jeví jako příznivější strategie. Se zbystřenou pozorností lovce citlivý jedinec proplouvá prostorem podnětů a živě reaguje.
Stejně tak dochází i ke zpochybňování jednoznačného profesního zařazení. Galerista je umělcem a umělec galeristou, kurátor píše recenze a i organizování výstavy deklaruje jako tvůrčí činnost. Umělec pracuje se slovem, kritizuje, je sám producentem svých uměleckých projektů. Pro rychlou možnost
změny je totiž nutné mít v aktuální nabídce hned několik rolí. S jednou si již těžko vystačíme. Konkurence je velká a tak pružnost osobnosti a variabilita jejího uplatnění musí být vysoká.
K tomu faktu bezpochyby přispívá neuvěřitelně rychlá cirkulace informací a téměř životní nutnost pružně na ně reagovat. Ano, rychlá reagence je jedním ze znaků soudobé úspěšnosti. Dynamické myšlení, které přijde do styku s podnětnou informací je uvedeno do pohybu a rozrušuje tím horizont
informace samotné. Dojde někam, kam zatím nikdo jiný nedošel, a tím motivuje ostatní účastníky informačního světa k dalším výkonům. Takže se zdá, že promiskuitní chování může v jistých kontextech přinášet pozitivní tvůrčí výsledky.
V tomto ohledu začíná být podstatné, jaký jedinec se chová tzv. promiskuitně a nejde-li někdy již jen o hanlivé a závistivé označení úspěšného těmi neúspěšnými. Jistě i taková alternativa je nasnadě. Jde tedy o to, jestli je promiskuita vědomě použitou strategií, nebo patologickým modelem kontaktu
labilní osobnosti se světem. Pokud tedy člověk z pozice určité vnitřní integrity a stability skutečně svobodně a vědomě volí promiskuitní chování pro provedení konkrétní činnosti za účelem získání určitých výsledků, jedná se zkrátka o svobodný výběr aktuálně úspěšného vzorce chování.
Promiskuita sama v sobě tedy skrývá možnosti kreativity a totiž v tom, jak a k čemu je možné ji cíleně použít. Vztah svobody a promiskuity je tady možno vyjádřit i takto: cítíme se svobodní k promiskuitě, k nevázanému dotýkání, které zároveň nepřináší trauma povrchnosti, neboť v sobě obsahuje volnost
možnosti přilnutí a plného prožitku...

01.02.1999