ČTĚTE TENTO TEXT

TEXTground
Kurátor Cosmin Costinas
Galerie Display,
28. 4.–17. 5. 2005

První, co jste spatřili po vstupu do galerie, byla slova, která Mircea Cantor nastříkal neónově oranžovým sprejem na zadní stěnu:

KOUSKY KOLEKTIVNÍ PAMĚTI +
ROZVRSTVENÁ REALITA
SPEKULATIVNÍ POCHOPENÍ
DISCIPLINÁRNÍ INFÚZE
SYSTEMATICKÉ ASOCIACE
POTVRZENÉ MODELY = ?

Obrovský blok modré barvy překrýval zeď nalevo od vchodu. Když jste k barvě přiblížili plamínek, rozptýlila se a odhalila tak pod sebou kousky a částečky rukou psaného textu, i když nebylo možné rozluštit vše. Nicméně o to šlo. Autorka Gabriela Vanga nám prostě nedovolila jej přečíst. Tak jako v životě nejsme schopni uchopit celý obraz najednou. Byla to spíš hádanka, kterou bylo třeba rozluštit, abychom objevili její smysl – totiž abychom posléze stejně zjistili, že oním smyslem je hádanka sama.
Je těžké pochopit, jak ohromným komplexem je tento proces od začátku až do konce. Tvorba jakéhokoli uměleckého díla nutně vyžaduje, abychom přiznali existenci rozsáhlého vakua (nebo jej příležitostně vytvořili) a následně toužili jej zaplnit. To s sebou přináší ohromnou motivaci ke konečnému výsledku, který pochopí pouze pár lidí. Když pak veřejnosti představíte svůj projekt, mnoho lidí si bude myslet, že jste blázen. Možná dokonce vy sami začnete přemýšlet o svém vlastním duševním zdraví. Jinak – což je možná nejhorší – budete pravděpodobně jednoduše ignorováni a vaše snahy vyjádřit banální zázrak překryje stín nezájmu bezduchého a nechápajícího davu.
Toto je vágní náčrt těch zjevnějších nástrah povolání umělce obecně. Přidejte k tomu další výzvy uvalené na umělce jeho geokulturní pozicí – fakt, že žijete a pracujete v podmínkách postkomunistické Evropy, v tomto případě v Rumunsku – a pomalu získáte lepší pojem o pocitech beznaděje, které tento obrázek dokreslují. Až do poměrně nedávné doby bylo slovo deprese v diskusích o současném umění tak běžné, že si člověk začal říkat, zda to není všechno možné, jen ne deprese.
Ioana Nemes dokumentovala ve svém projektu svou vlastní soukromou depresi v měsíci říjnu roku 2004. Dílo se skládá ze dvou tabulek. První zachycuje barevným kódem úroveň fyzické energie, emocionální energie, intelektu, příjmů a štěstí v jednotlivých dnech. Intelekt dosahuje nejvyšších hodnot, zatímco všechno ostatní zůstává kolem nuly nebo v záporných hodnotách. Hladina štěstí má nejstálejší hodnotu, zřídka vystoupí nad nulu nebo klesne pod. Emocionální energie začíná na nejnižším bodě -7, aby se postupně během měsíce vyšplhala nahoru, než zase prudce spadne a na konci měsíce zůstane ležet někde mezi -3 a -4.

Druhá tabulka je kalendářem na každý den měsíce a shrnuje aktivity každého dne, za kterými následují znaménka (+), (-) nebo (=), která znázorňují celkové hodnocení dne. Osmého října umělkyně „zjistila, jak mizerně na tom jsem“, což získalo (=). Další den byla „ztracena ve své vlastní neschopnosti cokoli pochopit“; to zasluhuje (-). Třetí den měsíce s sebou přinesl „depresivní náladu + vztek + nenávist vůči komunistickým postojům (-)“, zatímco v lepších dnech (+) se objevují takové události, jako „povrchní rozhovor s lidmi na vernisáži“ nebo „prodala jsem jednu knihu, abych mohla jít na Nicole Kidman a Gaela Garciu Bernala“, patrně do kina.
Lo-fi instalace Cipriana Muresana se skládala ze tří částí. Zaprvé to byla fotografická reprodukce dveří zjizvených dírami po hřebících. Dále to byl krátký, kryptický text osvětlující sklon otce, pravděpodobně umělcova, „trestat“ svého syna tím, že zatluče do dveří hřebík za každý případ špatného chování. Jak syn dospívá, otec odnímá jeden hřebík za každý dobrý skutek svého syna. Další odstavec líčí, jak se otec vrací domů se zafačovanýma rukama pár týdnů po rumunské revoluci v roce 1989. „Dodnes zůstává pravda o tom, co se v těch dnech historického utrpení s jeho otcem stalo, pro Cipriana nejasná.“ Třetí částí byla černobílá fotografie ruky.
Kurátor Cosmin Costinas odvedl dobrou práci, když spojil tyto čtyři textové meditace o zoufalém stavu umění v kontextu současného Rumunska. Pozoruhodná byla i míra, do jaké byla jed- notlivá díla schopná stát sama o sobě, a zároveň vtahovala jedno druhé v dialog, a tak efektivně vytvářela jedinečnou syntézu mezi soukromě-intelektuálním a veřejně-politickým. Muresanův narativistický kus byl dostatečně záhadný na to, aby nás pronásledoval dlouho poté, co jsme opustili galerii, a byl proložen stejným duchem hořké reflexe a skrytého zoufalství, jaký se dal nalézt v Nemesové sebezkoumajících datech. Cantorův text se dal číst tak, jak byl, ale zároveň i jako přesný souhrn všeho ostatního, co bylo v galerii k vidění, zatímco Vanga tam byla proto, aby nám připomněla, že nápis na zdi nemůžeme nikdy přesně rozluštit.

01.03.2005