Report ze země, která neexistuje

V noci 14. prosince jsem přistál na letišti v kosovské Prištině. Přijal jsem pozvání, abych se za Umělce zúčastnil třetího ročníku zdejšího Videofestu. Tentokrát měl podtitul Home Made Marmalade.
Kosovským intelektuálům koluje v žilách ironie. Protože v době konání Home Made Marmalade začala v Prištině také mezinárodní výstava Cena Muslima Mulliqiho, ihned nazvali prosinec „uměleckou sezónou“. Do země, která nemá oficiální statut, a proto vlastně neexistuje, přijeli zahraniční umělci a kurátoři. Na krátkou dobu dosáhl zájem o zdejší umění maxima. Příznačné pro „Sezónu“, doplněnou pozváním několika umělců na výstavu do Tirany, bylo hektické využití krátkého času k co nejrychlejšímu předání informací. Chvilkami se mi zdálo, že jsme výkonné modemy, které mají přístup k síti uměleckého světa. Nemohl jsem přehlédnout, jak intenzivně kosovská scéna usiluje o svébytné postavení a uznání. A s jakými obtížemi se přitom vyrovnává.

Černá hodinka
Organizátoři Videofestu získali pro svůj záměr prostor v druhém podlaží Muzea Kosova. V poměrně velkém sálu umístili projekční plátno a improvizované hlediště. „V minulých letech přijíždělo na videofestival málo účinkujících. Letos jsme chtěli, aby jich naopak přijelo co nejvíce a přivezli co nejvíce umění. Proto jsme celý rozpočet vložili do letenek a ubytování,“ omlouval se mi několikrát jeden z organizátorů, mladý umělec Tahar Alemdar, za to, že sál nešlo vytopit a hosté se několikrát nezakrytě klepali zimou.
Za výpadky proudu se neomlouval. Elektrárny i rozvodné sítě byly poškozeny za války a přerušení dodávek elektřiny je stále na denním pořádku. Lidé buďto přecházejí na benzínové agregáty nebo jednoduše počkají. Ale během takových černých hodinek častěji dávají najevo zklamání z poválečné snahy kosovské reprezentace. Pět let po guerillovém odboji vůči srbské policii, který ukončily až mezinárodní síly, se nepodařilo zajistit kvalitní dodávky vody a elektřiny. Potraviny v obchodech často mají prošlá data konzumace. Úzké ulice jsou od rána neprůjezdné a město nekontrolovatelně roste. Při posledním oficiálním sčítání v roce 1997 měla Priština něco přes 200 tisíc obyvatel. Pak válka způsobila ohromný příliv kosovských Albánců. Dnes se počet obyvatel pouze odhaduje: něco mezi pěti a šesti sty tisíci.
Staví se všude a bez stavebních povolení. Dalo by se říct, že zde dům není nikdy hotový, protože ho vždy lze navýšit o další patro. Centrum Prištiny se dvěma mešitami, budovou Muzea Kosova a nenápaditou novostavbou parlamentu můžete při průjezdu kolem klidně přehlédnout. Z Prištiny se stále více stává rozložitá srostlice původního maloměsta, panelové monumentality administrativních budov a obytných bloků z dob Titovy Jugoslávie, nových domů z prefabrikovaných betonových dílů a improvizovaných dostaveb. Stavební boom nepřestává udivovat. Tím spíš, že v Kosovu zůstává asi sedmdesát procent lidí bez práce, příjmy jsou nízké a ceny vysoké. Investice do stavebnictví jsou ovšem možné díky podpoře gigantické kosovské diaspory.
Několikrát jsem se ptal na urbanistické plánování Prištiny, ale pokaždé se setkal se stejnou odpovědí: všichni vědí, že by bylo třeba ulice rozšířit a město zpřehlednit, ale za současné situace je to nepředstavitelný úkol. Svou úlohu v tom hrají i silné rodinné svazky, které tvoří paralelní mocenskou strukturu země. Jakékoli rozsáhlejší urbanistické úpravy by vyžadovaly asanace stávající zástavby. Ten, kdo by se o to pokusil, by brzy narazil na zájmové skupiny rozvětvených rodin.
V této situaci přislíbil čelní představitel země Ibrahim Rugova papeži, že podpoří záměr postavit v Prištině katolický chrám. Albánští intelektuálové nad tím nevěřícně kroutí hlavami a označují to za populismus v zahraničních vztazích. Přestože Albánci, navzdory většinové muslimské příslušnosti, chovají ke katolíkům neutrální vztahy a na hlavní třídě mají odnedávna pomník nejslavnější kosovské světice Matky Terezy, vnímají, že infrastruktura města vyžaduje jiné zákroky, nikoli stavbu chrámu. Navíc plánovanou na ploše školní budovy, kterou si lidé spojují s dějinami své národní emancipace.

Inovativní úloha videa
„Milka Sokola Beqiriho z roku 1999 bylo vůbec prvním videem v dějinách kosovského umění,“ řekla v úvodu své přednášky o domácím videoartu mladá teoretička Vesa Sahatçiuová, hlavní kurátorka Videofestu: „Pro devadesát devět procent lidí však video stále není uměleckým prostředkem.“ Jednoduše tak shrnula, proč se v Prištině koná přehlídka zaměřená výhradně na jedno médium. A současně nepřímo argumentovala proti několikrát vznesené tezi, že videoart už nelze v kontextu vizuální kultury chápat jako samostatný umělecký obor. Krátká historie práce s videokamerou je součástí revolty malé komunity progresivních umělců, ať už vůči předsudkům veřejnosti nebo konzervativismu oficiální výtvarné scény. V Prištině funguje výtvarná akademie, její struktura se však drží zaběhaných pořádků a s novými médii na ní nelze prospívat.
Video je zároveň i finančně dostupnou technologií. Během prezentací a diskuzí na Videofestu i při osobních setkáních s umělci si nešlo nevšimnout, že v místních poměrech jde o dominantní vyjadřovací prostředek mladé generace.
Kosovský sociolog Sezgin Boynik vyvolal během své přednášky vášnivou reakci, když mluvil o předstíraném amatérismu kosovských videoumělců. Slovo „předstírat“ v ní sice zaniklo, ale o to zřetelněji zaznělo, jak důležité je pro kosovské umělce vycházet z konkrétních životních podmínek. Skutečnost, že nejúspěšnější z mladých umělců Jakup Ferri točí svá videa na analogovou kameru, ovšem nelze ani za tíživé ekonomické situace země vidět jinak, než jako důkladně vytvářené image.
Ferriho snímky mají podobu videoperformancí, v nichž si autor bere hlavní roli. Zdůrazňuje pozici umělce ze zapomenuté, izolované země a dovolává se pozornosti. Jednou naléhavě vykřikuje své jméno do studiové nahrávky volání dvou celebrit, které s velkou pravděpodobností simulovali vzájemné hledání v teple společného studia… do nahrávky Johna Lennona a Yoko Ono. Jindy předvádí kurátorům své portfolio a upozorňuje na to, ať si od něj koupí umění, protože v budoucnosti možná bude slavný. Překvapilo mě, že to činí ledabyle a z portfolia nelze téměř nic poznat. Nicméně kurátoři nakonec Ferriho objevili právě díky jeho hraným videím, včetně tohoto „odbytého teleshoppingu“. Hořký humor a mytologizace unikátních podmínek umělce z Kosova nakonec přinesla své ovoce.

Štěstí a hřích po albánsku
Dnešní Kosovo je etnicky velmi monolitní. Také progresivní vizuální kultura je výhradně věcí Albánců. Kontakty se srbskou menšinou v Kosovu, stejně jako se sousedním Srbskem, jsou přerušeny. Společenským důsledkem etnické války je i to, že o navázání nových kontaktů se Srbskem Albánci neusilují. Přesto jsou s ním dál spojeni zamrzlými jednáními o samostatnosti Kosova i faktickým podřízením silám UNMIK, které vynikají byrokracií i neschopností nalézt řešení pro řadu problémů vyplývajících z polovičaté existence země. Místní umělci na to reagují politicky silně zabarveným a kritickým uměním.
Nejrozhodnější intervence do paralyzované společnosti v Kosovu i na Balkáně provádí mladý umělec z Prištiny Albert Heta. O jeho kosovské ambasádě v černohorské Cetinji jsme psali v Umělci 3/2004. Před časem se ovšem Hetovi podařily jiné husarské kousky. Do televizního vysílání zařadil věrohodnou nahrávku s prohlášením kosovské nezá- vislosti. Diváci mohli zažívat několikaminutovou euforii z aktu, na který už léta čekají. Brzy ji vystřídalo rozčarování, když se dozvěděli, že šlo o umělecký projekt. A podobnou odezvu Heta vyvolal, když doplnil billboard British Airways – vyzývající k návštěvě Velké Británie – o text, že už není nutné žádat o víza. Kancelář aerolinek ihned zaplavilo ohromné množství dotazů od Albánců, kteří chtěli této doslova „neuvěřitelné“ nabídky využít.
Heta se ve svých projektech pokouší simulovat situace odpovídající pravidlům normálního světa, a zakouší (nebo nechává zakoušet) abnormalitu nynějšího životního režimu. „Mým projektem je štěstí,“ říká lakonicky a trpce se směje.
A trpké štěstí je i leitmotivem Hetova videa Bang, bang, které jako jedno z mála nemá charakter intervence. Použil pro něj náhodně objevenou audionahrávku s příběhem albánské ženy, která za války překročila s dětmi albánské hranice. Diváci slyší její hlas a na červené ploše si čtou anglický překlad příběhu. Násilí a zastrašování, které si žena zažila od srbské policie, je autentickým destilátem ze svinstva nedávného konfliktu. Opakované děkování bohu, že nikdo z její rodiny nezahynul, pak zní v uších jako substance štěstí, smrštěného na svou základní jednotku: přežít.
Jinak tlumočí situaci v Kosovu Alban Muja. Pochází z Mitrovice a dnes žije s celou rodinou v Prištině. Do Mitrovice, etnicky smíšeného města, se ale vrací alespoň uměním. Kvůli několika fotografiím z míst, kde strávil dětství, se do Mitrovice vydal téměř inkognito. Musel totiž do střežené zóny, kde dnes žijí pouze Srbové. Pro úplně nový projekt Mitrovica, Museum of Contemporary History použil fotografii mostu, který rozděluje srbskou a albánskou část města. Smyšleným Muzeem současné historie je přitom sám most. Přecházet jej totiž mohou pouze držitelé zahraničních pasů. Obyvatelům města je to z bezpečnostních důvodů zakázáno. To, co původně vzniklo, aby umožňovalo spojení, se paradoxně změnilo v záruku vzájemného oddělení.
Mujovou další tvorbou – videi nebo manipulovanými pasy UNMIKU – prostupuje téma národní a jazykové identity. A není sám, kdo se jím zabývá. Tahar Alemdar nasprejoval nápis Ferrari na červenou vlajku s černým orlem (na vlajku Albánie, již však v současném vakuu kosovští Albánci spontánně přijali za svou). Driton Hajredini ve videu Sin navštěvuje zpovědnici a zpovědníka se ptá: „Je to HŘÍCH, že jsem se narodil jako Albánec v Kosovu?“ Bezradný křesťanský kněz odpovídá muslimovi frázemi o modlitbách. Jak z Mujových projektů, tak Hajrediniho „skryté kamery“ znovu cítíme směs závažnosti a ironie, s níž realizují umění v první řadě coby doklad rozpadlých a hledaných hodnot. U velké části kosovského umění proto lze mluvit o etickém apelu, vyřčeném v sebeironickém gestu a uprostřed mezilidské katastrofy. A vyřčeném s vědomím, že okolí pravděpodobně výrazněji neovlivní.

Umělecká cena jako krok k vlastní identitě
Krokem k posílení identity kosovských Albánců jako svébytného národa se svébytnou kulturou je i cena Muslima Mulliqiho. Jmenuje se po nejdůležitějším představiteli kosovského umění 60. až 90. let a za jejím založením v roce 2003 stálo místní Ministerstvo kultury. Její vyhlášení je spojeno s výstavou v Kosovské galerii umění, kvůli níž přijíždí zahraniční kurátor a podle svého uvážení vybírá účastníky. Loni se této role ujala Najda Zgoniková z Lublaně, letos Gezim Qendro z tiranské Galerie umění.
Pravidlem je také, že výstava má mezinárodní charakter. Qendro se rozhodl pro téma Glocal, což je široký pojem pro spojování globálních modelů umění s lokálními projevy, tradicemi a problematikami. V Kosovské galerii výtvarných umění se sice podařilo postavit jen zmatečnou, neartikulovanou prezentaci, galerie byla doslova zahlcena množstvím děl, jenže nakonec byl přeci oceněn jeden z nejnadanějších umělců z Kosova, Dren Maliqi. Odměnu ve výši 3 000 Euro si ale rozdělil s Italem Mariem Rizzim. Ten porotu zaujal videodokumentem z pohovoru s Běloruskou, která se stává občankou Evropské unie.
Úspěch Rizziho neoriginálního snímku mě udivil, protože jsem na výstavě viděl zajímavější práce. Třeba video Rudina Xhaferiho s inscenovaným piknikem skupiny Albánců uprostřed rušné křižovatky, kdy lidé zjevně nerušili řidiče a řidiči zase tolerovali svévoli halasně diskutujících mužů. Nebo skvělý cyklus manipulovaných snímků od Bulhara Luchezara Boyadjieva Na dovolené…, v němž autor zbavil bronzové koně jezdeckých pomníků jejich jezdců a naznačil (cit. z autorova textu v katalogu): „Zvířata nikdy nemají dovolenou… Na rozdíl od svých „pánů“, kteří ve skutečnosti jsou našimi hrdiny. Ale hrdinové také potřebují čas od času dovolenou, jinak veřejný prostor exploduje přeplněn symbolickými vklady všeho druhu. A to je nebezpečné.“ V Prištině, kde byly v roce 1999 strženy pomníky srbského spisovatele Vuka Karadziće a černohorského básníka Petara Petroviće, dnes stojí jezdecká socha Gjergja Kastriota Skenderbeua, dávného ochránce Albánie před otomanským útlakem, pomník Matky Terezy a realistická socha bojovníka UCK, i s revolverem za pasem a samopalem v ruce. Toto nové ideologické sesíťování prištinského veřejného prostoru obohacuje Boyadjevův projekt o velmi „glokální“ a výstražný rozměr.
Ve prospěch Rizziho musím na druhou stranu připomenout, že právě jeho společný sál s Malliqim byl jediný, kde se při instalaci myslelo na velkorysé pojetí prostoru a vzájemnou interakci děl. Světlo z Rizziho projekce bylo totiž jediným zdrojem pro Malliqiho monumentální nápis HOPE, provedený téměř neviditelně bílým lesklým nátěrem na matné bílé stěně.

Křižovatka nové dynamiky: Exit
V rozsáhlé části Umělce 3/2003 jsme už jednou referovali o umělecké praxi v Kosovu. Několik let se důležité umělecké události odehrávaly v kavárnách a restauracích. V posledním roce i v tom nastal určitý obrat, hlavně zásluhou Institutu současného umění Exit. Byl založen v říjnu 2003, kanceláře má v Prištině a galerii v Peji.
Rozpočet Exitu bude přinejmenším do října roku 2005 dotován německými Kulturstiftung Des Bundes a Projekt Relations. Exit v Prištině je opravdovým manažerem domácích uměleckých aktivit. V rámci takzvané „laboratoře“ organizuje semináře a diskuze. Částečně tím alternuje edukativní úlohu konzervativní akademie. V jeho péči rovněž vychází jediné výtvarné noviny v albánštině – Arta. Neomezují se pouze na domácí scénu a sondují širší balkánskou oblast i dění za jejími hranicemi.
Ne náhodou je celé poslední číslo Arta věnováno Anri Salovi. Jeho výstava v Peji byla pro zdejší komunitu skutečnou událostí. Světově uznávaný albánský umělec galerii navštívil a k výstavě tří videí přidal i soubornou prezentaci svých děl s komentářem.
Peja je od Prištiny vzdálená hodinu a půl jízdy autem, směrem k makedonské hranici. Má asi sto tisíc obyvatel a na první pohled působí dojmem půvabného, ale periferního maloměsta. Pro uměleckou scénu Kosova ovšem hraje velkou roli. Albánská většina z ní byla za války násilně vystěhována. Před jejím návratem Srbové 80 procent města zničili. Sokol Beqiri, v té době uznávaný malíř, a Erzen Shkololli zde již v roce 1999 začali zkoušet odlišné způsoby uměleckých reakcí, o nichž si mysleli, že budou lépe odpovídat událostem té doby. Festival happeningů v totálně zbořené tržnici se nakonec změnil v první vystoupení nezávislé umělecké scény po ukončení války. A z Beqiriho se rázem stal hlavní představitel nové vlny umění. V téže době vzniklo i výše zmíněné video Milka: podobenství války sešroubované z obrazů tradiční porážky dobytka a mechanických vojáčků plazících se po zemi. Temný pesimismus a přímé narážky ovšem ani dnes nevyznívají jako účelový efekt. Beqiri se k prožitkům války a násilí dál vrací. Na bunkr ve svahu nad městem promítl růžový nápis Think Pink. V novém videu Superman zkombinoval rozkošný svět Teletubbies s rozhovorem, který poskytl jakémusi televiznímu štábu. Beqiri v něm vzpomíná na okamžiky, kdy se před srbskými vojáky skrýval ve svém domě. Ve chvíli, kdy se dostane ke strachu, jenž prožíval a zároveň se jej snažil zamlčet před svými blízkými, rozpláče se.
Dnes Beqiri se Skholollim pracují jako koordinátoři výstavního programu galerie. Komorní prostor v přízemí jednopatrového domu si pronajali a upravili pro výstavní účely. Beqiri podotýká: „Samozřejmě, mohli bychom stále dokola dělat výstavy zdejších umělců. Ale to nechceme a namísto toho zveme umělce a kurátory z jiných zemí. Tak tu Inke Arns z Berlína produkovala výstava Where am I (and are all these people)?, jíž se zúčastnil například Christoph Keller nebo Daniel Pflumm. Nebo tu byla kolektivní výstavu na téma islamismu Merry Ramadan. Vystavovali tu chorvatští umělci. A vůbec první tu měl výstavu Albánec Gentian Shkurti s projektem Go West. Jde o počítačovou střílečku, v níž na motorovém člunu opouštíte albánské pobřeží, tak jako Albánci opouštěli Albánii při nelegálních odchodech do Itálie.“
Protože v Exitu vědí, že do galerie v malém městě se návštěvníci nerozjedou sami od sebe, na vernisáže organizují autobusy.

Zpět na videofest

Týden v Kosovu dal všem účastníkům videofestu nahlédnout na změny organizace zdejšího uměleckého života. Náznaky, že umělecká scéna pomalu zau- jímá podobné místo jako ve zbytku Evropy, ovšem mohou mást. Ani Exit si není jistý, zda bude existovat na konci roku 2005, a galerie v Peji je stále jedinou nezávislou galerií.
Home Made Marmalade proto nebyl pouze příznačný název pro festival, díky němuž se takřka na koleni podařilo vytvořit podmínky pro desítky snímků z Chorvatska, Bosny, Slovinska, Turecka, Francie, Finska, Spojených států a Čech. Dál se nemění, že v Kosovu neexistuje ani náznak trhu s uměním a že zájem zahraničních kurátorů, přestože vrcholí zájem o Balkán, se dotkl kvality umělecké praxe jen okrajově. Avšak výtvarné umění Kosova nemá jinou perspektivu, dokud nenastanou změny v celkovém uspořádání země. Během jednoho rozhovoru s Drenem Malliqim, který je také zaměstnán v Exitu, mě překvapilo, že ho nejistá budoucnost neznervózňuje. Pochopil jsem, že v Kosovu jsou na krátkodobé horizonty zvyklí. Přesto to byl právě Malliqi, kdo několikrát po sobě umístil do galerií nápisy nejlépe vystihující názory představitelů (nejen) kultury v Kosovu: I need a radical change.

01.04.2004