Stav unie / Poslední slovo

Ve vydání časopisu The New Yorker z 12. března 2012 se umělecký kritik Peter Schjeldahl vrací k věci, která mě trápila v celém tomto „americkém“ vydání Umělce. Schjeldahl recenzuje Whitney bienále 2012, ale začíná svůj text ohlédnutím za „vůbec nejhorším“ Whitney bienále, zřejmě dle názoru většiny Newyorčanů.

Nejuznávanější newyorské bienále se poprvé konalo už v roce 1932, o tom z roku 1993 však Schjeldahl tvrdí, že „to notorické štváčství proti politické identitě v roce 1993, které, když o tom tak přemýšlí, skutečně mohlo být tím vůbec nejhorším bienále, byl to snadno zapamatovatelný vrchol na teplotním grafu umělecké kultury. (Rozdávaly se odznaky s nápisem ‚I can’t imagine ever wanting to be white.‘)“ /Neumím si představit, že bych chtěl být bílý, pozn. překl./ Pak Schjeldahl přechází k nejčerstvějšímu bienále, které si zamiloval. Nazývá jej „okouzlujícím“. „Letošní Bienále okouzluje — i když v některých případech temně,“ píše.

Později také upozorňuje, že letošní Bienále má náhodou stejnou organizátorku (Elisabeth Sussmanová), „která byla, shodou okolností, i kurátorkou tehdejšího skandálního úspěchu…“ Ke konci své recenze Schjeldahl připouští, že tentokrát (v roce 2012) možná půjde o „vůbec nejlepší Whitney“. Jinými slovy, Elisabeth Sussmanová nakonec dospěla — odlehčila. Nikoho to nemate, ani případně neuráží. Úspěšná mise.

Avšak to, co mě tady nejvíc zajímá a zároveň trápí, je, že časopis The New Yorker vynakládá úsilí na to, aby umělce zodpovědného za „skandální“ odznaky nejmenoval. Nejmenovat umělce záměrně — učinit jej bezejmenným, neviditelným, jako by šlo o nežádoucí osobu nezasluhující si zmínku v časopise The New Yorker, a to jen pro jedno ignorování umělecké vrchnosti — je úder pod pás, sprostý šleh.

Nejde o cenzuru, protože takové věci Američané samozřejmě nedělají. Američané místo toho monitorují režimy, které cenzurují, a zprávy o nich hojně šíří. Ale naschvál odbýt, pominout nebo nejmenovat, to je zákeřná urážka — a pravděpodobně přináší stejné zadostiučinění jako ta škodolibá radost, kterou musí pociťovat cenzoři ve svém mocenském královstvíčku.

Znám toho umělce, kterého Schjeldahl odmítá zmínit, a můžu říct, že díla našeho nejmenovaného umělce jsou v celé jeho třicetileté tvorbě cokoliv, jen ne „okouzlující“. Zhola nic by se nedalo nazvat „okouzlující“. A to je vše, co zde napíšu k charakteristice tohoto umělce, neboť můj předchozí pokus přiblížit dílo tohoto umělce pro americké vydání časopisu Umělec — nejdřív formou rozhovoru, pak eseje — se v obou případech ukázal jako neakceptovatelný.

Pro mě je tohle vydání věnováno nejmenovanému umělci — tomu, kterému se „zářez“ nepodařil, ačkoliv mohl být pořadně hluboký. „Jsem umělec, který žije v Los Angeles, to asi víc než postačuje,“ takto o sobě mluvil v našem interview, místo toho, aby řekl, že je „Američan“.

Přeložila Ivana Štěpánková.