Stelarcova hra na úspěch

Po loňské úspěšné přednášce australského performera, který vystupuje pod jménem Stelarc už od sedmdesátých let, čekalo zdejší publikum, že uvidí mimořádnou a předem avizovanou demonstraci robota zvaného Exoskeleton. Akci předcházela reklamní kampaň v oblasti umění nezvyklá. Barevné exotické plakáty zvoucí do bývalého komunistického pohřebiště v žižkovském památníku na atrakci s kyborgem, jehož svými svaly ovládá performer, přilákal mladé obecenstvo, které celkem Stelarcova bodyartová minulost příliš nezajímala.
Očekávaná show se světelnými a zvukovými efekty a především s pohyblivým elektronickým robotem se zredukovala na téměř hodinové podupávání a funění pneumaticky poháněného stroje, v němž byl Stelarc upoután. Poněkud směšný tanec doprovázený mechanickými strojovými zvuky řídil umělec svými pažemi a prostřednictvím své třetí virtuální ruky. Diváci vnímali pouze vizuální efekt, který pro ně byl zklamáním.
Důvodem zklamaného očekávání byl rozdíl mezi Stelarcovou teorií náhradního kybernetického bytí, které je zdokonalenou formou zastaralého fyzického bytí, a praxí, jež měla názorně předvést hybrid člověka a stroje. Podle Stelarcových teorií (publikováno v Umělci č.8/98) je nutné tělo aktivovat nikoliv pomocí informací, ale díky symbióze nedokonalého těla s dokonalou elektronikou. Velké teze, které často plní spíš roli určité magické aury kolem umělcova počínání, proklamují ideje o podpoře smrtelného těla technologií, která mu umožní pohyb ve vesmíru, svobodu formy odvádějící myšlení od zbytečných funkcí tak, že se tělo stává komplexním, interaktivním a nesmrtelným.
Divák by pod tíhou těchto teorií očekával, že performerovo tělo přinejmenším dosáhne neuvěřitelných vibrací Davida Copperfielda a elektronický pavouk bude kráčet po stěnách a stropu ponurého mauzolea.
Stelarc ale není kouzelník, ani programátor, je umělec, který se pohybuje na pomezí různých oborů, jejichž informace a metody využívá zcela neracionálně. Jestliže zkoumá fyzické parametry těla pomocí sondy do žaludku a zavěšováním těla na háky, každý to vnímá jako typickou sebedestruktivní akci, která je rozhodně působivá. Když jedním z výsledků průzkumu těla je “třetí ucho”, které si umělec nechá vymodelovat pod kůží, pak je celkem jasné, jak Stelarc přistupuje i k elktronickému vylepšení těla a jak metaforicky pracuje na nesmrtelnosti.
Stelarcova umělecká činnost je mystifikace a hra, kterou je nutné tak vnímat. S touto mystifikací souvisí i vypracovaná pseudovědecká teorie, s níž určitě úspěšně oblbuje i sponzory. Jeho fikce vycházejí přesně ze soudobého jazyka kyberpunkové i vědecké literatury, nutně se pohybují v prostředí zóny 51 a operují s virtuálními možnostmi, jsou zcela aktuální. Dá se věřit tomu, že Stelarc komunikuje na dálku prostřednictvím virtuální ruky se svou přítelkyní, i tomu, že jeho tělo připoutané ke kyborgu prožívá výjimečné vjemy.
Stelarcova hra musí mít pochopitelně i profesionální produkční zpracování. A jestliže se divák naladěný na jinou vlnu vnímání cítí podveden, pak se stal také součástí této mystifikace. Stelarc si vymyslel model úspěchu, který se nemůže nedostavit.

01.04.1999