Strategie funkčního modelu Tranzit Display - Projekt pro současné umění a kulturu

9. listopadu 2007 byl v Praze v Dittrichově ulici vernisáží výstavy mexického umělce Ericka Beltrána zahájen provoz společných prostor dvou vlivných partnerů: české buňky iniciativy tranzit a galerie Display. Před zahájením proběhla v kině Světozor performance Jána Mančušky Jestli je na mně něco dobrého, jsem to jen já, kdo to ví. Hned týden po otevření následovala v nových prostorách tranzitdisplaye přednáška dnes velmi čteného politického filozofa Slavoje Žižeka a křtil se čerstvě vydaný překlad jeho knihy Mluvil tu někdo o totalitarismu? (tranzit, Navigace, 2007). Takto nadupaný start názorně ukazuje obory činnosti a preference tranzitdisplaye i co je možné dál očekávat. Stručně řečeno: mezinárodní standard zahrnující prezentace světově úspěšných umělců a teoretiků, zprostředkovávání hodnot, které pracují s historickým, sociálním a politickým přesahem.1 V následujícím textu se pokusím zohlednit některé kulturně strategické premisy tranzitdisplaye v kontextu výtvarné scény.

Identity a autority

Tranzitdisplay je vlivná aliance, jež díky svému stabilnímu finančnímu zázemí a nezávislosti na státních strukturách generuje mnohovrstevný program, který v Čechách co do profilu a typu personální struktury nemá obdoby. Bez ohledu na bezprecedentní a velkorysý model financování aktivit tranzitdisplaye (Erstebank Group a Česká spořitelna) stojí jeho vlivnost především na vnitřně koherentním myšlenkovém systému a dobře artikulovaném programu – což jsou ostatně podmínky pro přesvědčivost jakékoli formativní autority. Toto pravidlo zviditelňuje každou výjimku v prostředí, jako je naše, o to víc, oč očividněji promeškávají funkci katalyzátorů průběžné a důsledně promyšlené mezinárodní politiky velké státní instituce. Všeobecná nepřijatelnost oficiálních autorit a inflace jejich vlivu (Národní galerie aj.), vypovídá dnes, kdy už byla provedena část nutné bilance procesu transformace po roce 1989, o řadě symptomatických lokálních determinant, silně ovlivněných problematickou etikou mocenských vztahů uvnitř výtvarné a politické scény. K charakteristice nevyrovnanosti současné situace patří i nedávno importovaný fenomén bienále, který svým nevyhnutelně masivním formátem a nárazovou hektičností podtrhuje pocit, že v důsledku nekoncepčního dávkování zahraničních výstav plynulost místního provozu nedospěla do normální dynamiky srovnatelné s úrovní ve „zdravých“ kulturních centrech. Jistá disproporce spočívá v tom, že všudypřítomná „povinná“ bienále předběhla vývoj váhavě směřující ke strukturovanější výtvarné scéně. Otázka je, jestli naše globalizovaná periférie vůbec do podoby kulturně stratifikovaného „centra“ dospěje. V tomto rozložení sil na domácí umělecké scéně patřil systematický program do nynějška na sobě nezávislých aktivit tranzitu a Displaye mezi výjimky (bez ohledu na výrazné rozdíly v jejich organizační struktuře, zázemí atd.), za oběma partnery je hodně záslužné práce, která by pravděpodobně bez jejich iniciativ nebyla odvedena. Předchozí občasná spolupráce a vzájemná podpora, která přirozeně vyplývala ze vzájemných sympatií a z jejich podobného zaměření na linii konceptuální tvorby a orientování se na zahraničí, přešla v partnerství: spojila se česká buňka mezinárodní platformy tranzit pro rozvoj ve střední Evropě s hlavním stanem ve Vídni a nezisková galerie Display. Mnohovrstevnou koncepci tranzitu řídí v Praze od roku 2002 teoretik Vít Havránek (vývojové granty, rezidence, dále prezentace českého umění v zahraničí, publikace, projekce aj.). Display pořádal od svého vzniku (2001) akce obvykle ve formátu samostatných výstav o jednom projektu (J. Dabering, S. Jansen, O. Dawicki, O. Breuning, Blue Noses; sub:label – M. Dopitová, J. Mančuška aj.). Tým galerie Display složený z teoretiků Davida Kulhánka, Ondřeje Chrobáka a umělců Zbyňka Baladrána a Tomáše Svobody tak oproti předchozímu skromnému prostoru v Holešovicích získává díky nové adrese a finanční podpoře možnost organizovat i větší skupinové výstavy.Některými kritiky je vznik tranzitdisplaye na umělecké mapě Prahy s mizivým počtem aktivních míst vnímán jako ústupek vůči diverzitě, tj. jako 1+1=1 nebo dokonce jako d + t = t (nízkorozpočtový Display se nechal spolknout bohatým tranzitem). Členové platformy tranzitdisplay ale zdůrazňují, že původní identita tranzitu i Displaye zůstává zachována a že pragmatickou součinností mohou obě autonomní jednotky pokračovat ve svém programu a rozšiřovat ho. Jedním z možných důvodů, proč ne každý sympatizuje s politikou tranzitdisplaye, je bezprecedentní model fungování, založený na podpoře a iniciativě bankovní skupiny, tj. řádově nástroje systému, který v „archaicky“ vžitém imperativu institucionální kritiky zastupuje kapitalistickou dominanci, vůči které je potřeba se vymezovat. Kulturní politika tranzitu, dnes dvojčlenky tranzitdisplaye, přináší nový institucionální model. Předmět „institucionální kritiky“ se mění společně se systémem. Tak, jak byla chápána tradičně zejména programy 60. a 70. let na západě, je už pasé.

Utopie a manifest. Minulost v přítomnosti.

„Mission statement“ součinnosti tranzitdisplay má formát programového vystoupení. Společné prohlášení artikulované prostřednictvím specifické post-konceptuální taxonomie sleduje několik linií. Je patrné, že se jedná o pečlivě konstruovaný profil. Ve společném manifestu tranzitdisplay je hned několik vzájemně souvisejících okruhů, kterými se odlišuje od jiných lokálních proudů. „Středem zájmu je výzkum forem a obsahů současné tvorby“, přičemž jde o specifikované formy a metody realizace: „participace“, „laboratorní atmosféra“, „zviditelněná teoretická práce“, aj. Upřednostňované formy participačního, vztahového, informačního nebo intertextuálního pojetí lze všeobecně charakterizovat jako jdoucí s trendy, které se kontinuálně potvrzují ve světě. Tranzitdisplay se chová selektivně, vybírá to podstatné, co u nás chybí, co zapadá do dlouhodobější koncepce, a podporuje v Čechách to, co je prezentovatelné na takovém typu mezinárodní scény, jakou představují například reprezentativní přehlídky typu Documenta aj. Dostáváme se tak opět k tomu, co je na sofistikované image tranzitdisplay nezastupitelné a co na ní současně také vadí jejím kritikům, kteří ji vnímají jako příliš jednostrannou. Když se mluví o přínosu tranzitdisplaye, má se na mysli hlavně to, že se snaží dostat české umění do mezinárodního kontextu a že podporuje současné aktivity. Ale jak to dělá? Konstitutivním pilířem jeho koncepce je, jak se snaží systematicky kontextuálně provázat minulé s přítomným, světové s českým a s jistou nadsázkou – výtvarnou komunitu se společenskou realitou. Vize znamená více než finanční zdroje. Společný manifest tranzitdisplaye je nutně sám o sobě jakousi připomínkou všech možných manifestů, které se staly součástí historie. Programová rétorika, coby nezanedbatelná aluze na (modernistické) utopie tuto konceptualizaci reálných sociálně politických vztahů poodkrývá. Aktualizace umělců jako je Jiří Kovanda nebo Stano Filko prostřednictvím katalogů a výstav dokládá dávno potvrzený fakt, že tvorba těchto zakladatelů české a slovenské konceptuální linie má zásadní dopad na velkou část generace současných dvacátníků a třicátníků. Dosavadní činnost tranzitu, konkrétně třeba vytváření genealogií, ukazuje, jak se tvoří životaschopná a přesvědčivá vize – i na tom stojí vlivnost konceptu tranzitu a Displaye – jde o aktivaci starších hodnot, které potvrzují návaznost současných tendencí a které jsou tranzitem strategicky zviditelňovány. Dnes si jasně uvědomujeme, že každá doba ustavičně rekonstruuje vlastní kolektivní paměť nebo že společnosti spíše selektivně konstruují svou minulost, než že by ji věrohodně líčily. Víme, že interpretace historie podle potřeb přítomnosti je manipulativní. Když je řeč o kolektivní paměti českého výtvarného umění, tak analogicky i naši výtvarnou minulost rekonstruujeme podle potřeb současných trendů. Takže mějme na paměti, že co vytváříme teď, budoucnost zrecykluje (anebo ne!).

Místa paměti

Transformace kulturní identity v procesu evropské integrace probíhá ve všech společenských úrovních a zvláště se dotýká nálady české lokální výtvarné komunity. Právě zde totiž instituce v procesu adaptace na funkční modely evropské struktury selhávají. Problém reziduí totalitních mentalit spočívá jednak ve vytěsňování traumat a jednak ve váhavém postoji k výzvám, jaké nabízejí bezprecedentní modely. Opakované přerušování historické, respektive vývojové kontinuity ve 20. století a přetrvávání jeho následků vyžaduje permanentní revizi. Vývoj uplynulých dvou dekád podnítil v teorii i praxi zájem o kolektivní identitu a paměť a to platí zejména ve středovýchodní Evropě, kde byly historické mezníky ve 20. století pociťovány silně a traumaticky. Monument se po období totální inflace své funkce v období totality stal ničím víc než jen rekvizitou v rukou vládního aparátu. Památníky jsou trvalé – zatímco psychologický proces upamatovávání je spíše efemérní. Překřížením těchto daností – archeologickou metodou odkrývající vrstvy stereotypně podávaného tématu – vzniká z iniciativy Zbyňka Baladrána a Víta Havránka kolaborativní dílo, které od roku 2006 roste jako „work in progress“ postupným sběrem materiálů – subjektivních výpovědí umělců a teoretiků, kteří byli osloveni. Výsledný archiv neshromažďuje jen postsocialistické zkušenosti, ale i vzpomínky na období změn ze zemí, které vstoupily do EU později, jako např. Řecko apod. Problémy nedávné historie a současnosti (politických změn v letech 1989–1968–2009), kolektivní paměti a individuálního pohledu řeší Monument transformace intuitivně.4 Monumenty, archivy, databáze coby „místa paměti“ zahaluje zvláštní oblak politična. Kdo vede procesy paměti a k čemu? Pomníky a vzpomínkové rituály tvarují sociální vztahy, svým způsobem nahrazují přirozené prostředí procesů paměti – ale co když je monumentem proces vzpomínání? Nestaví se tak vlastně vztah paměti a historie opět do přirozeného, takřka předmoderního poměru? Vedle výzkumu kolektivní paměti jsou objektem pozornosti tranzitdisplaye „osobnosti, které mají potřebu a sílu vytvářet subjektivní systémy a vlastní univerzální modely světa. Tyto snahy do jisté míry obrozují utopickou potřebu vztahování se ke světu v jeho komplexnosti, jako k celku, který může jedinec obsáhnout…“

Co je to diskurz?

Pilotní výstava Erica Betrána Ergo sum v prostorách tranzitdisplay představuje dlouhodobý projekt archivu adjustovaného do formátu stejnojmenných „novin“ a prostorové instalace. Beltrán reflektuje mocenské vztahy, které existují mezi procesem vydávání a konstrukcí diskuse. Soustřeďuje se na mechanismy, které „definují, třídí, reprodukují a distribuují“ obrazy s cílem vytvořit ekonomický a kulturní diskurs v současné společnosti a to, jakým způsobem figura editora definuje náš svět a mocenské vztahy mezi různými skupinami. Pominu zde současnou teorii diskurzu počínající jejími zakladateli (Foucaultem, Althusserem...) i fenomén archivu a databáze jakožto umělecké formy a omezím se jen na Beltránův postup. Východiskem „katalogizační práce“ Ergo sum je otázka: co je diskurz? Je to otázka, která iniciuje proces dokumentující, jak se myšlení organizuje. Nejdůležitější na jakékoli sbírce nejsou její elementy, nýbrž jejich spoje a dialogičnost v řetězícím se toku myšlení. Nikoli hromadění materiálu, ale „proces“ sběru dat. Výsledný projekt tyto linie zachycuje v několika vrstvách systematicky uspořádaný v grafické realizaci: prostřednictvím systémů, diagramů, symbolů, tematických linií, jejichž spoluautorem je Eduardo Barrera.Erick Beltrán potřeboval celých 8 hodin, aby den po vernisáži výstavy vysvětlil v rámci ohlášené přednášky vztahy a souvislosti mezi jednotlivými „komplexy“ obsaženými v konstrukci svébytného univerza projektu Ergo sum. Jako paralela mu slouží otevřený proces organické evoluce – budiž mi tyto detaily omluvou, že jeho práci nerozeberu patřičně do hloubky, jak by si zasluhovala. Beltrán svůj dlouhodobý projekt Ergo sum zaměřený na problém archivu a dokumentace přirovnává k Rubikově kostce. Výzkum se podle něj ukázal být jakýmsi běžícím „strojem“ generujícím další a další kombinace. Jde o subjektivní metodu vázanou na intuici, faktor náhody a podobně. Na základě rešerší a třídění materiálu jdoucího po systémech reprodukce a distribuce informací (texty, obrazové materiály, fotografie, tisk, serigrafie, média, internet…) zjistil, že lidé jsou ve svém základě velmi monotematičtí. Svým dobrodružným výzkumem dospěl k určitému typu obecněji platných vzorců – jakýchsi archetypů. Jejich vynoření ho utvrdilo v závěru, že kritérium líbí/nelíbí, tedy kritérium přirozených impulzů generuje čitelné linie spadající pod doménu jakýchsi „patronů“, toho, co je individuálně konstitutivní. Zdánlivě paradoxním zjištěním této metody je, že čím více materiálu shromáždíte, tím zřetelněji se tato primární, matiční témata a linie zviditelní.

Modely a systémy

Utopický prvek západních dějin je moment, kdy se účast na kolektivním procesu materiální práce chápe jako něco, co dokáže vytvořit autentický smysl pro komunitu a solidaritu – a to platí i pro stimulující projekty, pro které je nadšena jen malá část komunity. V realitě, která se jeví jako „fantasmatická struktura diskursivních praktik zcela nepředvídatelného systému“ (Žižek), vypadá jakékoli úsilí o pochopení tohoto systému jako novodobá, snad až „romantizující“ utopie. Vědomí této neprůhledné komplexity vybízí k hledání nekonečného řetězce možných vztahů, ergo čím více materiálu shromáždíte, tím zřetelněji se určitá základní, matiční témata (systému) zviditelní (Beltrán). Namísto jednostranné kritiky sledující jeden izolovaný problém nebo namísto adresného vymezování se vůči stávajícímu frustrujícímu stavu ukazuje tranzitdisplay určitou alternativu, jak přežít v systému. Tento typ funkčního modelu dokládá, že systém nejde obejít, je třeba s ním komunikovat. Byť má ve své pozici svébytné autority jistou tendenci k tomu redukovat ideje a hodnoty, z nichž čerpá svou legitimnost. Vztahy v současném systému jsou velmi komplexní, představa tradičně pojatých hierarchií už nevystihuje současný stav ve všech jeho aspektech. Jde spíš o plynulou reflexi složitých vztahů a dialogů, zorientování se v systému, využití jeho dominance a konceptualizaci jeho mechanismů. Podle Chantal Mouffe je žádoucí, aby umění intervenovalo v rozmanitých sociálních prostorech a proti dominanci kapitalismu bojovalo, ale to podle ní vyžaduje náležité pochopení dynamické politiky v „její antagonické dimenzi“. Politika a umění podle ní nejsou dvě separátní pole, mezi kterými je třeba zavádět vztah, ale: „v političnu je estetická dimenze a je politická dimenze v umění.“ Manifest tranzitdisplaye vysvětluje, na jaké hodnoty sází a jaké principy reality odráží program – „…zajímá nás umění jako praxe současnosti, která aktivuje sociální prostor i mezilidské vztahy, produkuje vlastní citlivost k věcem i politický rozměr…“ (mimo jiné).8 Nemám nejmenší zdání, jak nahlížet na reciprocitu vztahů platformy zaměřené na výtvarné umění a bankovní skupiny, která do něj investuje. Troufám si jen odhadovat, že i takový vztah se řídí všude platnými zákony současné nepředvídatelnosti, takže je třeba vyloučit paranoidní představu, že bance nejde o image, ale že si v rámci sociálního monitoringu zřídila svého druhu pokusnou laboratoř, kde se zkoumá, co si tak kdo myslí o světě a o životě. Každopádně výsledkem této anomálie je jedinečně koordinovaný servis kulturních aktivit uvnitř tohoto systému. Program tranzitdisplaye a umělecké projekty, které prezentuje, koneckonců vztahy a procesy uvnitř systému odrážejí. Nakonec se zdá, že zdánlivý utopismus v manifestu tranzitdisplaye je poselství „modelu“, který je „realističtější“ než kdekterý jiný. Případná kritika střízlivých pozic platformy tranzitdisplaye, ať už deklarovaných nebo jen předvídatelných, by musela konstruovat jiný soudržný systém, jak přežít v systému. Někdy zmiňované „elitářství“ tranzitsiplaye se legitimizuje tím, že umí svůj kvalitní program suverénně obhájit. Kromě strategického navazování na starší hodnoty a provázanosti s mezinárodní scénou si udržuje systematizovaný myšlenkový koncept – soulad mezi vlastní teorií a praxí. Z hlediska teoretické nadstavby je laťka vysoko. Realizovat rozsáhlé vize není jednoduché. Vyhraněnost je kvalita – platí to obzvlášť v omezeném prostředí, kde je vyprofilovaných platforem málo. Prozíravá strategie tranzitdisplaye oproštěná od zatěžujících balastů ukazuje, jak je možné pohybovat se v souřadnicích reálných problémů a souvislostí. Ve výsledku jde především o kvalitní projekty podporující proces naši lokální destigmatizace: prostřednictvím sond, výzkumů, analýzy diskurzu, archeologie paměti… Už jen svou pouhou existencí je tranzitdisplay ve své vyhraněnosti modelem, který je přínosný nejen tím, že formuje vizuální gramotnost vůči netradičním formám umění, ale i tím, že podporuje také gramotnost vůči mechanismům systémů. Ta je totiž důležitá bez ohledu na to, jestli se nám systém jako takový zamlouvá, či nikoliv.

01.04.2007