Tenká ostnatá čára

Když jsem dorazil do Haydee Rovirosa Gallery v newyorské čtvrti Chelsea, abych tu udělal interview s kurátorem galerie, Haydee Rovirosou a umělcem Javierem Velascem, který právě přijel, nebyl tam ani jeden z nich. Odešli shánět nějaké nástroje k instalaci Velascovy samostatné výstavy “Linea Sutil” (Jemná linie). Asistent galerie Jaime Bandres mi ukázal prostor a později se stal nedocenitelným tlumočníkem. Dostalo se mi cti podívat se na Velascovy práce ve vzácném okamžiku: byly napůl rozbalené, dočasně odpočívaly na podlaze a na okenních římsách. “Linea Sutil” je v první řadě výstava o migraci, především o migraci z Mexika do Spojených států, a slouží jako metafora hranic a bariér rasy, víry a pocitů.


Ostny

Velascovy práce ukazují jeho využívání mnoha rozlišných materiálů, jimiž svazuje množství emocí. Všudypřítomný ostnatý drát neslouží jen k upoutání pozornosti, ale vede ke komplexním vztahům. Pro většinu lidí je potenciálně smrtící drát symbolem uvěznění, ale u Velasca funguje spíše jak přirozený design svého původního prototypu, tedy obranného trnu. Velascův ostnatý drát není odmotaný z obyčejné cívky: je namalován šmouhami nádherně modrého pigmentu, který pokrývá trojdílné plátno, jež má v sobě váhu nepřekročitelných hor, ale vypadá, jako by neslo kaskády slz. Jsou zde také ostnaté dráty, které se splétají do žílovité masky trnů a pak jsou tu shluky malovaných drátů, které jako by splývaly po papíře, osvobozené od svého věznícího účelu. Nejpodobnější fyzické hranici je na výstavě instalace zavěšených řad průhledného ostnatého skla. Průhlednost díla je jak lákadlem, tak iluzí. Divák může tento částečný plot snadno obejít, ale má spíše potřebu od něj odstoupit. Nebojí se ani tak toho, že bude uzavřen a oddělen, jako toho, že rozbije křehoučké sklo. Někdy je těžké říci, kteří z Velascových Mexičanů stojí zády k hranici a kteří přecházejí do Spojených států. Ani jedna skupina však neuskuteční své sny. Ostnatý drát nikdy nikomu neprospívá. Buď něco zakazuje nebo chytá do pasti; odhání naději a přitahuje deziluzi. Nejlépe tuto léčku vidíme na sestavě jemných jídelních talířů: uprostřed každého z nich je ručně malovaný portrét Mexičana se svatozáří z dekorativního ostnatého drátu (možná je to trnová koruna). Tato smutná dekorace ale nedokáže roztříštit slavnostní náladu tabule prostřené těmito krásnými talíři a stejně šokujícími elegantními vidličkami a lžičkami, které jsou zakončené stříbrnými rybářskými háčky. Nejsou to pouze surrealistické pomůcky, jako od Meret Oppenheim, ale působí naprosto skutečným užitným způsobem. Zatímco pokojně modré portéty Mexičanů na talířích působí symbolicky, malá kolekce drsnějších červených portrétů imigrantů se zdá blíže osudu těch, kdo překračují hranice. V této sérii není žádný odkaz k ostnatému drátu, ale červený pigment a skutečnost, že je to vlastně jód, podtrhují fakt, že ostny jsou skutečně ostré a rány je třeba dezinfikovat.
Slzy

Od této série se dostáváme k nejnázornějším dílům výstavy: ke dvěma figurálním portrétům mladých mužů v nadživotní velikosti, kteří jsou probodnuti Velascovými slzami; dlouhými zmrzlými šmouhami z čirého skla. Slzy, které jsou dalším hlavním tématem Velascovy práce, také padají z neočekávaných míst, například z knoflíkové dírky u krku na košili, protože, jak Velasco vysvětluje, „muži by neměli plakat”. Nejdojemnější slzy padají přes okna galerie směrem k řece Hudson, která plyne na jih. Člověk se těžko ubrání smutku – když se podíváte ven přes tyto slzy, napadnou vás různé důvody k pláči. Slzy, které stékají po lidech na fotografiích, probodávají různé části jejich těl. Tito muži jsou zároveň oplakávanými a oplakávajícími, postrádanými a postrádajícími. Mimo tuto výstavy bych tyto portréty pochopil přímo; je v nich fyzická bolest, která naplňuje smutkem a touhou. Vrátíme-li se zpět k jodovým portrétům a podíváme se na fotografie z galerie přes skleněný plot, tyto průniky jsou jakoby součástí mužů, kteří zůstali zachyceni v ostnatých drátech a nikdy se neuzdravili. Zatímco jódové portréty a portréty na talířích ukazují tváře imigrantů, tyto ostré fotografie vzbuzují velmi smyslný pocit přerušené lásky.
Kristus a skalpy

Velká fotografie, vlastně první věc, kterou uvidíte, když vstoupíte do galerie, ukazuje ženu, která upevňuje žíněnou košili kolem své nohy a druhou už má přehozenou přes odhalená prsa. Tato specifická, extrémně katolická vymyšlenost je jedním z několika křesťanských obrazů, které se na výstavě objevují. Je tu také monstrance, kterou Velasco vylepšil miniaturní plochou obrazovkou, v jejímž středu nalezneme trpícího Krista v animaci ve videosmyčce. Je tu lapen jako džin v láhvi, ale nečeká trpělivě, až bude vypuštěn: je vzteklý a trpí klaustrofobií. Trpí všemi těmi omezeními katolické pompy a ceremonií a nadlidských očekávání, která jsou na něj nakládána po celá tisíciletí. Další náboženský kousek je koruna ze skleněných trnů, která spočívá na elegantním a plyšovém jasně červeném polštářku. Na ní jsou ve zlatě vyšita písmena “VIH” (což znamená HIV). Tato trnová koruna je tu vystavena jako na maloobchodním pultu, nová a zářící v jasném světle galerie. Jako by byla připravena pro korunovační ceremonii. Kdo ale skloní hlavu, aby nesl břemeno hříchu a infekce? Nejznepokojivější Velascovo dílo doslova visí na konci galerie, přímo naproti monstranci. Je odpudivé a přitažlivé zároveň. Zatímco ostatní kusy v sobě skrývají vrstvy významů skryté pod okamžitým vizuálním povrchem, toto má mnoho grafických náznaků. Dílo tvoří zavěšený stojan na oblečení, na který Velasco zavěsil 19 skleněných, na zakázku vyrobených ramínek a na každém z nich je jeden kus oděvu. Zdálky se zdá, že je to jemná jelenice, ale když je prozkoumáme, zjistíme, že je to tenká guma tělové barvy, která byla odlita z částí lidského těla. Některé z těchto kusů se podobají nylonovým punčochám či latexovým rukavicím, jiné jsou jako sexy korzety či košilky – skalpovaná těla, provokativní prádlo a masité suvenýry v jednom. Věšák připomene zločiny táborů smrti, znásilňování a ponižování, i přesto, že jednotlivé kusy vypadají jako módní oděvy. Každý kousek má na sobě visačku, která je jak označením značky, tak identifikačním číslem z márnice. Na visačce je malá fotografie konkrétního těla (či jeho části), z nějž byl odlitek vytvořen a následující kategorie, které jsou napsány psacím strojem a vyplněny rukou (ve španělštině): Pohlaví: Věk: Výška: Váha: Barva kůže: Protože tento věšák visí naproti monstranci, Velascovy mužské a ženské slupky představují tělo jako hranici, přes niž se obchoduje se smyslností a hříchem, skromností a bezostyšností. Také si připomeneme, že odhodit všechny nástrahy morality a sexuální předpojatost může být stejně jednoduché jako stáhnout si pár ponožek. Velascova diskuze o náboženství, které se tolik soustředí na pozemské utrpení, nabízí celkem zajímavou perspektivu co do vůle a výdrže hraničního přechodu. Hlavním podnětem jsou samozřejmě finance a lidská touha zlepšit vlastní osud na světě, ale je přechod ve skutečnosti aktem víry a extrémní vášnivou hrou? Jistě tomu všechny prvky Velascovy výstavy napovídají: „jemné hranice“ mezi ostnatým drátem a trnovou korunou, krev a očištění, iluze a deziluze.
Oficiální průvodce uprchlíka

Pokud toto vše je v myslích uprchlíků, jistě o tom neví mexická vláda, která v minulém roce vytvořila a rozšiřovala knížečku velikosti dlaně s názvem “Guia Del Migrante Mexicano” (Průvodce pro mexického migranta) pro obyvatele, kteří se chystají odejít. Není to varovný pamflet, a rozhodně to není legální. Ve skutečnosti je to návod k přežití. Tato publikace se ve Velascových talentovaných rukou stala jeho nejagilnějším dílem. Nejprve na knížku vytvořil zavíratelnou plechovou krabičku s oplechovaným víčkem, a tak dal komiksu trvalejší místo na světě a také trochu folklórního nádechu. Pak popustil uzdu svému inteligentnímu humoru a zlomyslnosti a nechal slova komiksu nazpívat jako operní árii. Záznam Santiaga Cumplida, jak altovým hlasem pěje “La Opera para Migrantes Mexicanos” na španělské ambasádě v Mexiku, je přehráván na plazmatické obrazovce v galerii. Zajímavé na tomto díle je, že je to otevřeně politické dílo a přitom na něm očividně není nic výtvarného. Velascova práce není protestním či propagandistickým uměním, a tak je výtvarně apolitický Velasco vlastně extrémně politický. Ví, že tento vliv funguje na mnohem hlubší úrovni. Opera není jediným místem na výstavě, kde se objevuje jazyk. Jsou tu také knihy: jedna je pokapaná skleněnými slzami a tři jsou probodnuté kousky průhledného skleněného drátu. Knihy jsou z Francie z 19. století, jsou to spisy o morálce. Skleněný drát vyrůstá ze stránek jako by zachycoval slova. Zatímco skleněný plot umožňuje vidět neviditelné, tyto prvky mají opačný účinek; materializují pocity mezi řádky, které jsou protikladem k morálním poučkám. Velascova práce je perfektním kurátorským tahem Rovirosy, jehož galerie se snaží přinést do New Yorku zajímavé konceptuální umění. Týden před otevřením Linea Sutil pozvala Haydee Rovirosa Gallery veřejnost do svých prostor, aby lidé viděli Velasca v akci, jak sestavuje a instaluje některé ze svých děl. Když jsem viděl výstavu v předvečer vernisáže, napadlo mě, že nejde ani tak o instalaci, jako o vybalení. I když Velasco může přistupovat k mexickému dilematu z osobní zkušenosti: vyrostl v La Linea de la Concepcion, v městečku ve Španělsku, které leží na hranici s mocným Gibraltarem, “Linea Sutil” obsahuje jedno celé, možná nevědomé podtéma: migrace umělce a jeho práce. Byla by to velká škoda, kdybychom o část Velascova díla přišli – když jej na týden zabavili na celnici Spojených států, vydali jej, až když se do toho vložil Rovirosa a prohlásil převážená umělecká díla za „vzdělávací materiál“. Když jsem se to dozvěděl, zavtipkoval jsem, že Velasco by mohl mít týdenní výstavu na Celnici Spojených států, ale možná si úředníci Spojených států jeho díla během povinné inspekce prohlédli nejnáležitějším způsobem. Nepřehlédnout dílo, které máme před sebou, ale může být příjemný vedlejší produkt pro konceptuálního umělce – pro jeho cestu k vytvoření dalšího dialogu, o teoretičtější migraci přes nekonečné řady hranic: migraci umění a myšlenek.
www.haydeerovirosa.com

Drew Martin werdnitram@yahoo.com

01.02.2007