Sci-fi v jemné verzi

Magdalena Jetelová, Urban Landscape 14°25´01” E Connection 50°05´15”, kurátorka Olga Malá, Galerie hl. m. Prahy, Městská knihovna, Praha 1, 26.4. – 1.7. 2001
Energická landartová umělkyně, česká emigrantka, Magdalena Jetelová, je známá především svými razantními výstupy v krajině, ve městě i v interiérech. Její sochařské gesto je okamžitě srozumitelné a navíc krásné. Kdo se s nimi potká, nese si je už v hlavě navždycky.
Jednotlivé projekty mají neobyčejnou sílu spočívající v napojení na konkrétní místo, které je nějakým zásahem přeměněno na umělecké dílo s obecným přesahujícím obsahem. V Praze se rozhodla představit několik starších i novějších projektů s tím, že je jako celek zaktualizuje. To jim sice ubírá na razanci, ale vzniká na druhé straně i nový kontext tvorby Jetelové. Ostatně na začátku devadesátých let udělala v Belvederu něco podobného: spojila několik projektů dohromady s vědomím, že v této zemi je skutečně znal jen málokdo.
Stejně jako v předchozích pracích, i tentokrát jde o posunutí všech rovin projektu mimo běžné vnímání. K posunutí významu konkrétního prostoru dochází v Městské knihovně spíš mentálně než fyzicky. Divák těžko pochopí, že se
ocitl v jednom z vrcholů propojených měst na trojúhelníku Melbourne, New York, Praha, přičemž prostorové spojení Melbourne a New Yorku je součástí jiného projektu realizovaného nejkratším lineárním spojením prostřednictvím satelitu — tedy asi nejmonumentálnější kosmická skulptura v dějinách umění. Praha doplňuje časoprostorový koncept jakýmsi dokumentováním přítomných lidí, kteří jsou snímáni a promítáni obráceně, jakoby na druhé polokouli země.
Přípravu na pochod časem a prostorem umožňují laserové projekty Atlantic Wall a King’s Cross, které musí být okouzlující především v kratičkých momentech realizace. Laserové nápisy na temné zdi bývalých vojenských bunkrů, ale především načrtnutí kolejí budoucí rychlodráhy mezi Londýnem a Paříží rovněž prostřednictvím laserů v zanedbané průmyslové čtvrti vtahují do omamné laboratoře bezčasí, kde funguje jen bobtnající, nekonečná paměť lidstva. A pak zpátky do reálu: video představuje relativní lidský čas, jenž si záměrně zahušťujeme a co nejrychleji odžíváme. Je to cílený, přesto nesmyslný pohyb odnikud nikam; cukání ubíhajících kolejí a míhání aut. Zónu klidu demonstruje koridor, který fixuje procházející na film, nechá je prožít pocit úzkosti za zvuků téměř neviditelných předmětů pohupujících se ve větru za napůl transparentními stěnami. Na konci koridoru vše utichá, náš obraz se promítne již vzhůru nohama a my se
ocitneme tváří v tvář zpomalené demolici a redemolici vysokého domu v Havaně. Starý svět zaniká, ale ten nový je ještě horší… Stojíme tady a teď, naše mysl ale krouží v jiných světech.
Určitá nenásilná narativnost tvorby Magdaleny Jetelové umožňuje divákům dekódovat v každé věci jedinečný příběh a přitom se plně odevzdat fikci, kterou vytváří. Ačkoliv tyto příběhy mají zdánlivě ekologické i sociální podtexty, jsou především vizuálními show. Umění Jetelové se skutečnosti netýká tolik, jak by se mohlo zdát. Její časoprostor visí až na hranici science fiction i v té míře, v jaké je umění stále ještě institucionalizované. Jestliže se Jetelová pokaždé snaží uniknout z daného prostoru — ať už galerie, muzea či města — a domestikovat vlastní dimenze v profánním a konzervativním světě, je pochopitelné, že každá poněkud tradičněji pojatá výstava jí ubírá na působivosti. Tato výstava proto nepřínáší tolik překvapení, ale vyžaduje víc koncentrace.

01.02.2001