Léto v ulici Louise Weiss

Podle materiálu Lindy Fournier
zpracovala Lenka Kavanová

Ulice Louise Weiss jakožto neopominutelná platforma současného umění připravila stoupencům všeho, co v Paříži letí, letní program na úrovni své pověsti. Ulice předkládá multioborové aktivity plné hybných a plodných proudů, jež se jižním pařížským předměstím šíří od roku 1997, kdy se hrstka odvážných galeristů rozhodla využít stavebních proměn čtvrti a založit zde galerie, čímž vznikl vzácný úkaz uprostřed individualistického prostředí současného umění.
Panenskost městského prostoru inspirovala Galerie Air de Paris, Almine Rech, Art: Concept, Emmanuel Perrotin, Jenniffer Flay, Praz-Dellavade založit novou asociaci názvanou LOUISE. Dostala za úkol katalyzovat individuální tvůrčí schopnosti na základě vzájemné dohody a vytvořit tak z této ulice jedinečné místo, kde vedle sebe existuje soudržnost a nezávislost. K prvním galeriím se postupně přidaly další: Corentin Hamel, Kreo, Jousse, &, vznikla další kulturní střediska jako MK2 (kina a výstavní sály), v přístavišti na Seině, pár kroků odtud, zase kotví lodě s divadelním a kulturním programem. Sytí tak neukojitelný hlad mladé “mobilní” generace.
Každá galerie propaguje své vlastní umělce a zachovává si autonomii. Všechny vás zvou na vernisáže, jejichž datum mají všichni společné a dnes znamená událost v kalendáři všech milovníků současného umění.

Procházku začněme na konečné metra č. 14, pár kroků od Knihovny Françoise Mitteranda, na náměstí Chevaleret. A jsme u Galerie ALMINE REICH, ve které Nor Sven Pahlsson vystavuje své trojrozměrné animace. Maximálně využívá prostředků nových technologií: počítačovou animaci, video, digitální fotografii, internet atd. Sprawville se skládá z obrazů vracejících nás do “amerického snu” megalomanie a idealismu. Nekonečný svět parkingu, rezidenčních čtvrtí bez známek života - mrtvá krajina. Obrazy se střídají s pra videlnou rychlostí a přenášejí
na nás pocit závrati z pusté,
opuštěné planety Země.

Dáme-li se nyní ulici Duchefdelaville, dostaneme se na výstavu Present Perfect v galerii &. Umělecké cítění této umělecké skupiny je pevně spojeno s aktuální přítomností. Jejich show se pohybuje mezi odzbrojující naivitou a krutým cynismem a umělci v ní znovu předefinovávají realitu, ve které se mísí zkušenost se snem, přání s frustracemi (práce Piy Rönické nebo Jakoba Koldinga). Informační pole pitvá Suzanne Jirkuff, jež si pohrává
s anonymními prostory, realitou, fikcí i mediálními lžemi. Alban Hajdinaj studuje vratkou identitu
v tvorbě paralelních světů, Elise Florenty se zabývá “masovou kulturou” a hranicí, která existuje mezi reportáží a fikcí. Fernando Bryce zachycuje nový sociální
dějepis v atlase zvaném “stav společnosti”.
O pár kroků dál v galerii Art: Concept nám Madeleine Berkhemer představuje projekt Afraid. Tato mladá Holanďanka definuje jednotlivé ženské stereotypy: naivní (nazývá ji Milly), tvrdou a sexy (Molly) a buržoazní materialistku (Mandy). Ve své práci, jež je sexy, až hraničí pornografie, se uchyluje k fetišismu punčoch a punčocháčů, které se zdají být do nekonečna roztažitelné. Trhá je
a pohrává si s obrazem pronikajícího/proniknutého. Pornografické koláže a organické skulptury tvoří kukly ve stádiu mutace, nadpřirozenou a voyeurskou vizi ženského mikrokosmu.

Vraťme se však přímo do ulice Weiss číslo 5, kde Emmanuel Perrotin připomíná, že se už brzy bude konat 50. benátské bienále. Výstava má název Au meme moment, dans la lagune (neboli Teď právě v laguně). Maurizio Cattelan na sebe v Benátkách upoutal pozornost v roce 1993, kdy jemu vyhrazený prostor pronajal reklamní agentuře, čímž chtěl varovat před nebezpečím vztahů mezi médii a uměním. V roce 1999 překvapil návštěvníky věristickou sochou fakíra zasypaného hlínou, symbolem někdy cynické až pohrdavé propasti, kterou nám vnucuje současné umění.
Představený skandinávský pár Elmgreen & Dragset společně pracuje od roku 1995. Jak nám dokazuje jejich živá instalace Paris Diaries, vybírá si sociologické úhly pohledu a naprosto nekonvenčně se zmocňuje výstavního prostoru. Úryvky z intimních deníků pěti mladých mužů jako psychologické a behavioristické vzorky jejich myšlení jsou přehrávány před očima udivených návštěvníkům jako koncept “Work in progress”. Fotograf Piotr Uklanski se zajímá o banální věci a události přes filtr po-pového estetismu a snového symbolismu. Murakami spojuje japonské tradiční umění s lidovou představivostí Manga. A není možné pominout Italku Paolu Pivi.
Druhý prostor Galerie Perrotin je v čísle 30. Guy Limone se představuje výstavou Počítám s vámi, kde elektronické počítadlo s vědeckou přesností zaznamenává počet návštěvníků. Žlutá linka malých plastických figurek znázorňuje součet návštěvníků výstavy Sám(i) na světě z léta 2002. Pod žlutou linkou se tvoří podobná červená linka, která naroste po návštěvě dalších dvou set návštěvníků. Udává tak aktuální stav. Ten konečný bude ke
zhlédnutí 26. července. Jediným fixním prvkem výstavy jsou tak neony s fotografiemi z umělcových cest, zbarvené podle jednotlivých zemí.
V galerii Jousse Entreprise jsme pod heslem Hospodářská krize je fantastická, dekadence je skvělá (názvu šlágru z 80-tých let) svědky toho, jak lze současné a aktuální téma zpracovat s humorem a ironií. Tuto populární píseň u této příležitostí zremixovala skupina White Trash a galerie ji vydává na CD i na vinylu.
Prezentace Group Show pracuje s kritickým viděním sociální společnosti, ve kterém se snoubí cynismus a ironie. Například Zrcadla Phillipa Meste nám odrážejí syrovou a tázavou vizi zakázané slasti. Ve stejném duchu se nesou Neprůvodní dopisy Juliena Previeux, tragikomicky a s překvapivou jasnozřivostí podtrahující zjevnou nepřizpůsobivost jedince v prostředí, ve kterém žije, a absurditu společenské reality. Gianni Motti zase vystupuje jako umělecký terorista, který se dožaduje zemětřesení v Kalifornii a telepaticky vydírá kolumbijského prezidenta Sampera. Chová se jako mediální virus, jehož všudypřítomnost na snímcích “asistentů” ze všech koutů světa připomíná intriky “Velkého bratra”, který se velmi baví. V kolekci Play off 2003 si pohrává se snahami politiků začlenit se hrou (zde sportem) do světa občana X, což je obraz nutně komický už jen svou strojenosstí. Gérard se představuje jako fetišistický sběratel, když představuje své poklady, jež coby jakýsi dobrodruh sbírá během celého života jako hmotné svědky s emoční a vzpomínkovou hodnotou. Dělá ze sebe popeláře sentimentality, shromažďuje obrázky, fotografie a nejrůznější předměty.
Črty z koncertu mýtické skupiny Virgin Suicide od Davida Westa sousedí s obrázky Van Lieshouta, zatímco mužné, typicky turecky hrdé portréty od Timura Celigdaga jsou umístěny hned vedle snímků narkomanů a dětí newyorkské ulice od fotografky Muzi Quawson. Abychom vás sem nalákali, musíme citovat i díla Alexandry Mir, Schohayy, Franka Perrina, Gilles Mahéa a dalších...

V galerii Praz - Delavallade nám Frazer Sharp odhaluje fantasmagorická zjevení ze svých vzpomínek. Jeho podle fotografií vytvářené obrazy představují mají jednoduché náměty, jež alegorizují svět tajných snímků z dětství. Na obrazy je nutné prohlížet z odstupu, protože jedině tak se barevné skvrny složí v konkrétní tvary. Zobrazené postavy jsou nepřístupné, tajemné a jakoby uvězněné v obrazech.

Galerie Air de Paris přestavuje projekt Électricité od Françoise Curleta a v projekčním sále Dellspergerovo Body double 16
a 18. Curlet, který se narodil
v roce 1967, žije a pracuje mezi Bruselem a Paříží a soustřeďuje se na rysy vnímání. Jeho práce se zaměřuje na podněty nepodmíněné jednoznačnou a omezující četbou. Pozorovatele vede jen jeho nejistota a smyslový jazyk objektů. Realizace Moonwalk má podobu světelného značení cesty pro měsíčního chodce a Dali-phone zase jakési technologické lastury, z níž se ozývá géniův hlas. Curletovy otázky jsou úmyslně ponechány bez odpovědí, jeho skryté dílo odmítá normálnost nebo podrobení formálním kritériím.
Dellspergerovy filmy jsou “recyklovanými” scénami z filmů všech žánrů, halucinačními remaky kultovních scén od Hitchcocka (Psycho), Briana de Palma (Dressed to Kill, Body Double, Blow Out, Obsession), Georges Lucase (Return of the Jedi)… Dellsperger pěstuje faktitičnost a uchyluje se k napodobeninám k napodobeninám s androgyními herci a transvestity, pitvá se v originále, aby oživil vyčerpaný psychedelický kontext. Například Body double, který je doslova dvojčetem originálu, nás odkazuje na pochybnou, nejednoznačnou a pomíjivou fikci, která ze scénáře vytváří abstrakci, z níž tryskají proměny původního textu.

A ještě v krátkosti a na závěr: v čísle 34 vystavuje Jousse Entreprise architektonický nábytek 50. let (Jean Prouvé, Charlotte Perriand, Matthieu Matégot, atd.). Toto léto nechala galerie volnou ruku Mathiasu Jousseovi, aby ve spolupráci s galerií Guillaume de Casson (boulevard Vincent Auriol) připravil expozici dekoratéra a designera Michela Boyera. Zahrnuje jeho práce ze 70. let, kdy se věnoval zhodnocování kovů. Boyer ho ohýbal s neobyčejnou elegancí a vytvářel nízké stolky, taburety nebo psací stoly. Ke kovům však přidával úplně nové materiály, jakými tehdy byly laminát či skleněné vlákno. Úspěšný je s nimi už od šedesátých let, když zrealizoval prestižní interiéry jako například pařížskou banku Rotschild nebo ateliery pařížského návrháře Lanvina.

Co ještě zbývá? Současný design v galerii Kreo (Mattia Bonetti - Géométries), galerie Corentin Hamel, výloha Nano Galerie a nakonec smutná zpráva: galerie Jennifer Flay definitivně zavírá své brány..

Takže sraz je v rue Louise Weiss! Pro další informace se obraťte na Sandy Hattab, Association Louise - louise13@freesurf.fr s

01.01.2003