Know-how: Patrick Jambon

Cestou na performance Patricka Jambona můžete umělce už zdálky sledovat skrz okno galerie, jak běhá na běžeckém pásu. Přitom závodí s auty na monitoru počítače, který má připevněný na běžecký stroj, a běhá bez přestávky celý večer po dobu vernisáže.

Plně přítomný a neskrývaný, přátelský a vstřícný. Patrick Jambon v epicentru veřejného prostoru (v tomto případě v prostředí galerie) sděluje myšlenku, která není ani provokativní či polemická, ani demonstrativní či militantní. Ve svých projektech si hraje s digitálními kybernetickými organizmy a mechanickými roboty, s recyklovatelnými, ale i nerecyklovatelnými materiály, s počítači a s volanty. Buduje utopie a pak je znova rozkládá. Všechny hodnoty, kterými se zaobírá, podrobuje ustavičné proměně. Střídá perspektivy, přesunuje se od jednoho úhlu pohledu na obrazy či myšlenky k druhému, odhaluje všudypřítomnou absurditu každodenního života, jeho chápání a ideologií. Svým typickým klidným způsobem mění normy, autentičnost a pojetí tradiční performance. Způsob, jakým se odkazuje ke konceptuálnímu performančnímu umění především šedesátých a sedmdesátých let, je rozvratný i demystifikující zároveň. Svými akcemi Jambon vyvrací zvyk asimilovat se a přijmout zavedené interpretace „tradic“ či „Mistrů“. Můžeme být svědky radosti, která pro živou hru okamžiku ignoruje platné objektivní chápání a zavedený systém „pravidel“. Patrick Jambon si pohrává nejen s pojetím „tradice”, ale také s autoritou umělce jako autora a s autoritou veřejnosti. Umění performance, které se už stihlo stát institucí, si obvykle zakládá na autorství, ale Jambon ho vnímá jako zásobu informací, které dál distribuuje, aby produktivním způsobem zamořily prostor všedního dne. Zároveň ho zajímá zrušení umělého vztahu umělec versus veřejnost. Svými akcemi se nedomáhá žádné konečnosti a také neočekává produktivní odezvu veřejnosti. Ironicky po svém způsobu odporuje objektivitě a zároveň odmítá jakoukoliv autentičnost a individualismus umělce a autora. Umělecké vyjádření Patricka Jambona nemá za cíl vynášení soudů, divákovi nejsou předloženy žádné uspokojující „závěry“; svému publiku jednoduše nabízí hru – a je na každém, zda si ji užije či ne. Jeho hry odmítají jakékoliv fixní identity a naopak nabízejí něco na způsob „zahraj si sám“. Zpěv karaoke, běh na běžeckém pásu, plavání v nafukovací bazénku uprostřed ulice, či běh městem, zatímco na přenosném počítači hraje hry. Zajímá ho přetváření zavedených společenských souvislostí a klišé v jejich interpretacích. Diváci reagují, jak jsou zvyklí, podle tradičních vzorců chování, aby zjistili, že jsou konfrontováni se zcela novými významy. Patrick Jambon důmyslně a vtipně přeměňuje počítače v automobily, mašle a odrazky na kola v kostýmy, text v obrazy, dospělé v děti, lidi v roboty. Tato „neporozumění“ se zdají být hnací silou Jambonových performancí. Vtělováním se do rolí a napodobováním vzniká humorný konceptuální odstup, který boří zajeté vzory interpretace. Takto si zahrává i s přístupem ke genderovým rolím. Patrick a Patricia si vymění role ve slunném odpoledni na louce plné ovcí. Pohlaví je v této reprezentaci vázáno jen na přítomný moment, poukazující na jiné možnosti existence. I tady je po prvotním momentu „neporozumění´“ divák svým způsobem obelstěn, aby díky opakování a novým významům pochopil rozdíl. Patrick nebo Patricia?

TECHNO-TĚLO

Patrick Jambon se narodil se v roce 1966 v Lyonu, studoval video na akademii v Düsseldorfu (v letech 1988–1993), ne náhodou v třídě Nam June Paika. Poté studoval na akademii mediálních umění v Kolíně a v letech 2002–2005 „Art in Context“ v Berlíně. Sám hovoří o dvou chronologických směrech ve své práci. I přestože jeho dílo vyjadřuje celistvou výpověď, jeho výtvory z let devadesátých ironicky citovaly spíše pomíjivé situace, jako sochy s minimální a náhodnou interakcí. Až jeho pozdější práce jsou více sociálně orientované a vyžadující účast „publika“. Tyto intervence nazývá raději „interaktivními instalacemi“ než performancemi.Díky prostředí či sociálnímu kontextu se jeho tělo stává samo sobě vyjadřovacím nástrojem; chůze sochařským prostředkem. V dřívějších fotografiích či performancích můžeme vnímat jeho tělo jako mobilní sousoší ve veřejném prostoru. Tělo, rozšířené, zdůrazněné či potlačené dalšími připevněnými tvary či objekty bylo „vylepšeno“ a jeho funkce nabývají nové autonomie. Tělo se stává skrytým výrazem nekonečných možností. Postrádá fixní formu, ale může být upevněno a přeměněno svým vlastním obrazem. Tímto způsobem Patrick Jambon sám sebe umisťuje do různorodých dialogů a jeho akce nejenom budují „architekturu těla“, ale také vyjadřují jeho nové společenské kontexty. Tento postoj shrnuje postava Superjambona, kterou lze považovat za prototyp takto ironicky rozšířeného bytí. Každodenní předměty, připevněné na jeho tělo, se stávají extravagantním robotickým vybavením, umělé lidské orgány ilustrují spíše fiktivní než odborný slovník. Je to jakýsi „monde a l‘envers“, kde se klišé z televizních filmů a z reklam přenášejí do každodenního života. Lopatky na smetí připevněné čele, cyklistické odrazky bez přestání blikající po celém těle, plastové rámečky v podobě jakési mimozemšťanské čepice na hlavě blázna před buddhistickým klášterem. Tyto výjevy, ať už jde o počítačové koláže či šílené živé sochy, jsou jeho náčrty pro budoucí akce. Během jeho performancí pak mohou být tyto sochařské intervence různě prohazovány, takže tělo prochází neustálou proměnou. Konstrukce z plastů a linolea, z disket, z propletených video pásků obalují Jambonovo tělo a mění jeho funkce. „Kostra, kterou jsem postavil z počítačových disket, částečně biologická, částečně mechanická, znázorňuje prodloužení paměti, lidského skladiště informací.“ Výtvor může sloužit i jako mobilní kancelář pro zaměstnance banky, uvnitř se dá sedět či stát. Tento oblek předvedl Patrick Jambon na vernisáži a následně vystavil na místě bývalé zkrachovalé banky v Berlíně. „Myslel jsem na bývalé zaměstnance této zkrachovalé banky. Co se s nimi asi stalo... Jsou nezaměstnaní, stali se z nich bezdomovci, jak asi teď přežívají? Navrhnul jsem tuto mobilní kancelář z části bývalých kanceláří, kde mohou pracovat, ale také bydlet.“ Jeho zájem o mechanické roboty, digitální tvory, klony, kybernetická a umělá těla se naplno rozvinul od osmdesátých let v době, kdy vznikaly nové způsoby výkladu moderního umění, kdy jednorozměrný zážitek nahradila mnohorozměrnost digitálních kódů. Tato „porevoluční“ doba, ve které už logika neopravňuje a neospravedlňuje žádný rozvoj fenoménu, kombinuje různé digitální kódy ve stejném konceptu: tělesné části mohou s umělými končetinami fungovat v ještě výkonnějším a demokratičtějším systému. Je zde určitá podobnost s umělcem Stelarkem, který se také odvolává na nezbytnost protéz a implantátů – „tělo je zastaralá vykopávka“ neschopná se adaptovat nynějším technologiím. Stelarc v svých performancích přidává ke svému tělu umělé, digitálně kontrolované nástavby (např. třetí paži, virtuální končetiny či implantované ucho). Umělá nastavení, náhrady mezi virtuální a fyzickou realitou, prožitek mechanizace či digitalizace v Jambonově uměleckém vyjádření vytvářejí estetiku těla. Nicméně jeho postoj směřuje jinam než demonstrativní a fobistické teorie Stelarca. Patrick Jambon spíše atakuje klišé zavedených teoretických vzorců a se značnou dávkou ironie sleduje jejich sociální a behaviorální důsledky. Reprodukuje známé koncepce, ale svým ojedinělým způsobem je demoluje. V celé své tvorbě si ponechává určitý odstup od své prezentace, čímž zároveň dekonstruuje její význam.

CHŮZE

V posledních letech se Jambon pouští do metamorfóz spíše sociálního zaměření. Při svých městských trajektoriích (chůze s počítači, které jsou napojeny na jeho tělo) kontaktuje kolemjdoucí a nabízí jim jídlo, zábavu, oděvy. Pro Michaela de Certeau chůze „je prostorové jednání ven z místa“, „chůze je místo k vyjádření se či ke konstatování“. Tato rétorika chůze má pro de Certau sílu manipulovat se základními elementy už zaběhnutého chování lidí. Chůze je praxe, která svou nejednoznačností mate instituční a politické mocnáře. Beztak je sledování veřejnosti rozptýleno neustalým rozháněním. Chodec se dovádivě a zároveň nebezpečně pohybuje mezi skulinami veřejnosti a zaujímá svým vzdorem politický názor. Jambon procházející se ulicemi vzbuzuje demokracii zážitku a ukazuje, jak si nacvičit to, co nazývá „ICH AG“. Pozvolna se pohybuje ulicemi a inspirován prodavači párků v ulicích Berlína a pouličními prodavači v Chile vyzývá kolemjdoucí k dialogu. Toto umělecké jednání se stává jakoby veřejným jádrem a umělec kreativním modelem, neodcizeným a za sebe odpovídajícím aktivistou, ačkoli Jambon se nepovažuje za aktivistu ve smyslu dopředu daných politických postojů. Způsob, kterým si zahrává s ideologiemi a nápady, se týká spíše možností sociálních situací a reakcí veřejnosti, které přetváří neočekávanými a novými směry. Při performance, kterou pořádalo Museo de Arte Contemporaneo v Santiagu de Chile, navrhnul model výměny vzájemného působení; německé klobásy, které měl v košíčcích, měnil za cokoliv, co mu kolemjdoucí nabídli. Patrick Jambon se k tomu vyjádřil takto: „Tento předurčený kontext, kterému je má práce určena, se stává dominantním modelem neoliberální globální ekonomie, která pozastavila státní závazky vůči lidem, které formuje v samostatné individualisty. Navrhuji pořídit seznam elementů teorie volného obchodu a jeho strategických operací, aby mohly být vyzkoušeny nové formy soběstačnosti a demokratizace skrz umělecké procesy vyvinuté v ulicích, ale činit tak nadsazaně a s ironií. Ulice považuji za nediskriminační otevřené místo setkání. Zajímají mě mobilní galerie a výstavní místa, která překračují hranice těla, architektury, uměni a komerce, člověka a ekonomické nabídky.“ Při performancích v Mnichově a v Berlíně si Patrick Jambon a Sunny Im upevnili na těla košíky, plné obnošeného oblečení, původně určeného pro charitativní účely. Vmísili se mezi ostatní pouliční prodavače a oděvy nabízeli kolemjdoucím v nově zabalené a označené. Všechny oděvy, původně určené pro bezdomovce a nezaměstnané byli označené nápisem LOS (německá přípona vyjadřující chybění – např. heimlos = bez domova, pozn. red.). Patrick Jambon je prostě neustále v pohybu i se svým nezbytným přenosným modifikovaným náčiním nám připravuje instantní polévku, chlebíčky, tančí a zpívá karaoke, provozuje aerobik nebo nás nechá závodit s auty, když mu naoplátku roztlačíme kolo. Patrick Jambon vyrovnaně a jasně vystupuje z role umělce a zároveň se v postavě Superjambona noří do všech možných rolí.

01.03.2007