Bělehradský testosteron

Taxikář nás upozornil na zajímavý kontrast na dvou stranách ulice – zářící skleněná fasáda hotelu Intercontinental, v němž byl v roce 2000 zastřelen Arkan, nechvalně známý srbský šéf mafie a zločinec – a proti ní stojí mezi dálničním najdezdem a vlakovými kolejemi jedna z největších cikánských chudinských čtvrtí, rozlézající se změť podomácku vyrobených přístřešků, nahromaděných odpadků a polonahých cikáňat, která si hrají ve špíně mezi toulavými psy. „Vítejte v Bělehradě,“ řekl taxikář. Byla to má osmá návštěva Bělehradu. Přijížděl jsem každé léto již od konce války, vždy jsem chvíli zůstal ve městě, a pak zamířil na venkov, do Sumadijy, do Kosova, do Sandzaku, Bosny, Černé Hory, Makedonie. Tentokrát jsem zde byl kvůli October Salonu s Williamem Hollisterem, americkým redaktorem časopisu Umělec. A o tom, co nás čeká, jsme věděli jen málo, až na to, že je to první October Salon, na němž nejsou zastoupeni kosovští Albánci. Alespoň jsme hned zpočátku měli z čeho vycházet. Procházeli jsme se po Bělehradě, kterému přezdívají „Manhattan Balkánu“. Budovy byly šedivé a lidé stáli na chodnících a prodávali opékanou kukuřici na klacku, zmrzlinu, sluneční brýle a různé cetky. Kavárny byly plné. Auta troubila. Ulice bouřily životem. „Víš, co mi tohle místo připomíná?“ řekl William. „Komiks Tintin v Chicagu.“ Něco pravdy by na tom bylo. Hledali jsme slavný bělěhradský restaurant. Zeptal jsem se na cestu muže na ulici. „Odkud jste?“ zeptal se. „Jsem Američan,“ řekl jsem. „Já jsem z Kosova.“ řekl muž. „Mrzim Amerikanci.“ Nenávidím Američany.Setkali jsme se s letošním kurátorem October Salonu, maďarským kritikem Lorandem Hegyi. V někdejších tureckých lázních, na jednom ze tří míst, kde se pořádal October Salon, byl prázdný bazén ozdoben asambláží odpadků od srbského umělce Nenada Rackoviće. V malé místnosti visely ze stropu obrazy Ivana Zupancse – byl na nich zlatý kříž nové bělehradské katedrály, jak vyskakuje v neobvyklých úhlech na nepravděpodobných místech po celém městě. Zajímavé byly také podivné rodinné fotografie sarajevské umělkyně Gordany Angelić- -Galić, které ukazovaly muže pod kápí Ku Klux klanu a zahalené muslimky. Hegyi mi vysvětlil své pojetí October Salonu. Hlavním pojmem bylo „mikrovyprávění“. Mluvil o „nedostatku univerzálních předmětů“, a o tom, jak ve střední a východní Evropě a především na Balkáně existuje „předávkování ideologií a národním fundamentalismem“, kde je vše „stylizováno jako ideologie, velmi agresivní a elitářské“. Tato výstava měla být „apoteózou ne-ideologie, ne-monumentality, ne-hierarchie a osvobozením od ideologií“. Co se týče uměleckých děl, která měl letošní October Salon prezentovat, měla mít jistou „pomíjivou kvalitu“. „Zlomená krása staré ideje o kráse. Křehká. Ironická.“ „Hravé. Velmi přímé a dětské.“ Umění, které říká: „Nejsem silné.“ Tvrdil jsem Hegyimu, že toto prohlášení neladí s Bělehradem, který je plný machismu, protože Bělehrad je opravdu velmi machistické město, ulice jsou přeplněné naparujícími se svalnatými chlapíky, srbskou hudbou, turbofolkem, a to vše představuje nadživotní pózu – zatímco graffiti na zdech vzdává hold válečným hrdinům a srbským mýtům. Kde má v tom všem místo Hegyiho „pokušení malých skutečností“? „Pro Bělehrad je to mnohem důležitější,“ říká Hegyi, „protože lidé mají plné zuby pseudohrdinství... Lidé jsou tu mnohem křehčí. Machistický postoj, který tu najdete, je přímou reakcí na posledních dvacet let. Kdybyste mluvili více s lidmi, cítili byste jejich pocit křehkosti. Ten machistický postoj je na povrchu. Většina lidí, s nimiž jsem mluvil, je zraněná a popálená.“ Ten večer jsme viděli něco, co bylo v ostrém kontrastu s Hegyiho konceptem křehkosti, skromnosti a pomíjivosti. V Centru pro kulturní dekontaminaci jsme viděli výstavu s názvem „Superego“ od srbského umělce Vuka Vidora, který žije v Paříži a jehož práce byla také v letošním October Salonu – byla to socha umělce v životní velikosti, jak zdraví srbskou zdravicí se třemi prsty na piedestalu posypaném prázdnými plechovkami od piva, zatímco na jedné stěně bliká světelný nápis „Nikdo není lepší než já“ a na druhé jsou nadrápané obrázky umělcových přátel se slovy „Moji přátelé jsou lepší umělci, než ti vaši“. Také tu byly vystaveny fotografie skvěle vypadajících lidí s prohlášením „Moji přátelé vypadají lépe než ti vaši.“ To byla pro mě dosti dobrá reprezentace srbského postoje, který je v protikladu k Hegyiho intimní středoevropské introverzi jedna velká arogantní, nafoukaná a drzá póza. To je srbské umění. A další věc, která neodpovídá Hegyiho ideologii klidné skromnosti a introverze: vernisáž October Salonu, která se konala v Titově muzeu. Úžasný socialistický prostor s velkou socrealis-tickou mozaikou vojáků a dělníků nad vchodem a Titův plně vyzbrojený Rolls Royce ve foyer vedle schodů, dárek od anglické královny, byl v přímém kontrastu s hlučným fotbalovým utkáním mezi Red Star Bělehrad a Partizan, které se hrálo na stadioně poblíž. Hegyiho řeč na pódiu na schodech muzea se téměř utopila v popěvcích fotbalových fanoušků. Co se týče výstavy, bylo tu mnoho uměleckých děl, která odpovídala Hegyiho ideám, hodně infantilních kreseb, které představovaly podivné, introvertní, teenagerské světy, ale Srbové zde trochu vyčnívali. Byli o něco neomalenější. Třeba Mrdan Bajić a jeho kresby na fotografiích monumentálních soch pro mrtvou zemi. Uros Djurić byl také podivnou volbou. Djurić je v Srbsku dobře známý svými konstruktivistickými obrázky fotbalistů, rockových hvězd a superhrdinů, z nichž velké množství bylo k vidění v galerii New Moment, kde měl Djurić výstavu v době konání October Salonu a kde jsme mohli vidět mnoho pozoruhodných děl – například Tita oblečeného do jedné z jeho typických vojenských uniforem, jak hladí leoparda. Hegyimu je třeba přiznat, že jím vybraná Djurićova díla neukazovala superhrdiny, ale spíše představovala umělce pózujícího s různými celebritami jako Iggy Pop, Grace Jones a Wim Wenders. Bylo zde také mnoho děl Vuka Vidora, jehož výstavu jsem viděl o den dříve, ale oproti své poslední výstavě zde ukazoval své malby a kresby lebek. Vuk se později ukázal v Titově muzeu a já měl možnost si s ním promluvit. Přiznal, že hlavní tendence je přesně protikladná k Hegyiho konceptu. Dal mi katalog pařížské výstavy, který mimo jiné zahrnoval i koláž vojáků srbských polovojenských jednotek, afrických dětských vojáků a Elvise, s Arkanem v hlavní roli, jak pózuje se svou polovojenskou jednotkou a v ruce drží za kůži na krku tygří mládě. Kolem nás byla díla intimní a křehká, a zatímco Hegyi přednášel novinářům o svých idejích o mikrovyprávění, Vuk a já jsme diskutovali o srbském umění. „V téhle zemi musíte opravdu zapůsobit, abyste přilákali něčí pozornost,“ řekl Vuk. „Musíte je oslnit. Musíte být jako unabomber.“ Co by na toto řekl Hegyi? Také jsem mluvil s jedním z organizátorů, s Mihailem Milunovićem a zeptal jsem se jej, co mi řekne k pozoruhodné skutečnosti, že výstava nezahrnuje kosovské Albánce. „To není otázka politiky,“ řekl Mihail. „Ale víte, musíte se na to podívat z obou stran, mnoho umělců z kosovské Albánie začalo svou kariéru v Bělehradě. Ale lidé nezvou mladé umělce ze Srbska. Nechtějí, aby jim někdo prohodil granát oknem. Albánci z Kosova říkají, že nemohou vystavovat v Bělehradě, protože by je tu zabili. Pokud jsou tu nějaké předsudky, měly by se řešit na obou stranách.“ Po zbytek našeho pobytu v Bělehradě jsme večer chodili ven, hledali jsme turbofolk, zkoušeli se vetřít na svatbu na lodi na Dunaji, skončili jsme ve Skadarlji, kde jsme sledovali Srby, jak oslavují při poslechu cikánských rytmů hraných serenádní tamburaši kapelou a taky jsme potkali pár Srbů, kteří nás pozvali do folkového klubu v opuštěné části Nového Bělehradu.Příštího dne William odjel do Prahy a já jel autobusem do vesnice Vojvodina, abych tu hledal lidové umění. O této vesnici mi pověděl Mihail, všichni obyvatelé zde prý byli naivní malíři a lidé sem přijížděli až z Japonska, aby si koupili jejich umění. Cesta mi trvala několik hodin. Procházel jsem uličkami vesnice a nenašel jsem vůbec nic, co by naznačovalo, že se toto místo proslavilo uměním. Zašel jsem do baru a objednal si pivo. Zeptal jsem se servírky, jestli ví, kde bych našel nějaké naivní umění. Ukázalo se, že babička její nejlepší kamarádky je naivní malířka. Zavolala kamarádce, která se za chvíli objevila a vzala mě na návštěvu ke své babičce. Ta žila v malém domečku, který uvnitř vypadal jak od českého malíře Josefa Lady. Na zdech visely obrázky. Byly extrémně kýčovité, s růžovolícími dětmi a rolníky skotačícími v krajině, a všechny vypadaly jako pohlednice. Babička byla Slovenka. Všichni lidé v této vesnici byli Slováci. Přišli sem v roce 1802, když hledali náboženskou svobodu v Rakousko-uherské říši, a stále ještě mluví slovensky. Po návštěvě babičky jsme navštívili jejího syna, který byl také malířem a tvořil poloabstraktní zátiší. Mluvili jsme srbsky a pili domácí slivovici, a pak už byl čas zamířit zpět do Bělehradu. Příštího dne jsem si vyšel s Urosem Djurićem do baru jménem Centrala, kde jsem se setkal s jeho majitelem, umělcem, který tvoří divoké koláže z obrázků ze třicátých let a komiksových superhrdinů. Představil mi video umělkyni Milicu Tomić. Mluvili jsme o turbofolku. „Je to skutečný výraz srbské kultury,“ řekla Milica. Ona sama pracuje s hvězdou turbofolku na jednom ze svých videí a nyní zvažuje, že by se pustila do turbofolkové opery. „My Srbové jej považujeme za svůj,“ řekla Milica o turbofolku. „Je to nejautentičtější produkt Srbska.“ Dalšího dne jsem letěl zpět do Prahy a odtamtud do Berlína. Bylo to zajímavých pár dní. Teze Loranda Hegyiho o mikrovyprávění a nové intimitě měly na Bílé město jen velmi slabý dopad. Pamatoval jsem si spíše záležitosti periferie – to, co stálo v kontrastu k Hegyiho myšlenkám – ale nejvíce na mě zapůsobilo samo město Bělehrad. Kdypak jej znovu uvidím?

01.04.2007