Gwangju Biennale

Gwangju je od střední Evropy pěkně daleko. Ale i ze zkušeností z Jižní Koreje je možné načerpat inspiraci, sílu a vědomí, že někde to přece jen jde. Bienále v Gwangju je obří výstava, která přináší do místa s přerušenou nebo přesněji řečeno žádnou tradicí současného umění špičkové výkony aktuální tvorby. To představuje problém už samo o sobě, a co teprve tváří v tvář předpokládaným divákům. Je skvělé vystavovat Pierra Huygha, Gerharda Richtera nebo Edwarda Ruschu. Pokuste se ale vysvětlit někomu, kdo nemá žádnou zkušenost se západním uměním, proč zrovna tohle jsou nejzajímavější umělci současného světa.
Gwangju hostí bienále v nepravidelných intervalech už celou dekádu. Kurátoři, sevřeni mezi mlýnskými kameny lokálních politiků, kteří to celé platí, a nechápavých diváků, jsou si dobře vědomi možných úskalí. Samotný kurátorský princip loňského bienále proto v očích cynika vypadá jako vyloupený z workshopu na získávání grantů. Šéfem téhle výstavy totiž oficiálně není kurátor, který by si výstavou ověřoval své subjektivní a pro normálního občana nepochopitelné teze o současném elitářském umění, ale globální lid. A ten se kritizuje jen velice těžko.
V praxi to vypadalo následovně: Organizátoři výstavy podle ročenek OSN vytvořili ideální vzorek lidstva: zemědělec z Vietnamu, německý lingvista, korejská školačka, kanadská žena v domácnosti. Ti získali roli diváků – participantů. K nim byl pečlivě vybrán vždy jeden současný světový umělec. Na základě vzájemného dialogu, a především umělcova naslouchání tomu, jaké otázky diváka – participanta trápí, pak vzniklo výsledné umělecké dílo. Někde nepředstavovala spolupráce žádný velký výkon, protože se obě osobnosti znaly nebo si jejich pohledy na svět byly velice blízké. To byl příklad environmentálního gurua Jerryho Mandera a kalifornského umělce Russella Crottyho, který vytváří působivé vize jednoty vesmíru, země i jejich pozorovatele – tužkové kresby na kulovém podkladě z perspektivy plavce zachycují noční hvězdné nebe, oceán a vzdálený horizont. Spolupráce ale mohla vyústit v zajímavý výsledek i dílem náhody, neporozumění, nebo dokonce z nedostatku komunikace. S kubánským filmařem Fernandem Pérezem spolupracovali videoumělci Jennifer Allora a Guillermo Calzadilla z Portorika. Díky nepříznivým okolnostem se jim nepodařilo se setkat. Allora a Calzadilla vytvořili video, na kterém sledujeme muže, jak na mopedu jezdí po neznámém karibském ostrově. Ve výfuku jeho stroje je připevněna trubka, která reaguje na každé přidání či ubrání plynu. Jízda hornatým terénem se tak stala svéráznou hudební kompozicí, kterou Pérez chápal jako radostnou píseň oslavující život a symbiózu člověka a techniky. Videoumělci ale reagovali na aktuální politický problém americké vojenské základny na ostrově, trubka ve skutečnosti vyzývala do útoku proti nezvaným vetřelcům. Obě různá čtení přitom práci nic neubrala na působivosti a osobité poezii.
Úroveň spolupráce byla různá. Ruska Ludmila Gorlova se ocitla v páru s americkým vojákem, který pro její fotografický komiks, parodující příběhy pro mladistvé z časopisu Bravo, vymýšlel některé z textů. Marco Maggi vytváří instalace z bílých čtvrtek kancelářského papíru. Jako protějšek mu byla přidělena manažerka hotelu z Uruguaye, snad pro znalost materiálu, se kterým umělec pracuje, jinak bychom její přítomnost nijak nezaregistrovali. Z dalších účastníků zaujala australská skupina The Kingpins, která se ve svých videoskečích maskuje jako produkty globalizovaného světa populárních médií. Český umělec Jan Nálevka by si zřejmě velice rozuměl s Berlíňanem Danielem Pflummem, který ve své práci používá a zneužívá loga firem, se kterými pracuje jako s abstraktními malbami. Z domácích korejských umělců nejvíce vyčníval mladý Joon-ho Jeon, který jako základ pozoruhodné videoanimace využil krajinu, městské scény i interiéry zachycené na amerických bankovkách. Do tohoto světa, který připomíná rytiny ilustrující fantastické romány Julese Vernea, autor zasadil sám sebe jako poutníka, který se marně ptá po smyslu okolních dějů.
Je těžké přiblížit rozsah celého bienále v Gwangju: Centrum výstavy se nachází ve výstavní hale o čtyřech velkých podlažích, v dalších městských muzeích najdeme pět přidružených výstav, každé z nich se účastní několik desítek umělců. Instalace a intervence pokračovaly i ve veřejném prostoru města Gwangju. Srovnání proto nabízí snad jen podobné podniky v Benátkách.
Bienále v Gwangju je příkladem ambiciózní výstavy, která v nejistém terénu hlásá slovo současného umění. Gwangju doposud globální a multimediální umění nepotřebovalo. Výstava vytváří různorodý celek, který snáší celou řadu někdy polopatických, jindy nenápadných a často krásných důvodů, k čemu může být současné umění dobré. Ukazuje ho jako nástroj sociálních proměn, jako zbraň proti nespravedlnosti, jako soukromou meditační techniku, jako reflexní plochu současnosti a nabízí další a další možnosti, které současná tvorba skýtá. Klobouk dolů před vládou, která podobné potenciálně velice nebezpečné misionářství podporuje.

01.04.2004