Invaze co neměla obdoby

(...)
Čína se nakonec probudila. Tam, kde Západ neuspěl, Japonsko slavilo úspěch. Proměnilo kulturu Západu a její výdobytky v pojmy srozumitelné čínskému chápání. Kdysi byl svět překvapen, když se probudilo samo Japonsko. To ale bylo jen nějakých čtyřicet milionů lidí. Když se ale nyní probudila Čína se svými čtyřmi sty miliony a vědeckým pokrokem, tak to bylo naprosto ohromující. Byla náhle kolosem mezi národy a nepředvídatelné tóny jejího hlasu byly náhle slyšet v záležitostech a jednáních celosvětového společenství národů. Japonsko ji štvalo a hrdý lid Západu tomu bázlivě naslouchal.
Rychlý a překvapivý vzestup Číny byl více než čímkoli jiným hnán nepřekonatelnou výkonností její pracovní síly. Číňan byl charakterem předurčen k industriální výrobě. Vždycky byl takový. Žádný dělník na světě se s ním nemohl srovnávat vzhledem k jeho silné nepodmíněné vůli pracovat. Práci potřeboval jako vzduch k dýchání. Co pro jiné byly daleké výpravy, boje v cizích zemích nebo duchovní dobrodružství, byla jemu práce. Svobodu mu ztělesňovala možnost přístupu k pracovním prostředkům. Obdělávat půdu a donekonečna pracovat bylo jediné, co chtěl a nárokoval si od života. A probuzení Číny dalo své nezměrné populaci nejen svobodnou a neomezenou možnost pracovat, ale také jim zpřístupnilo všechny vědecké technologie a nejdokonalejší stroje.
(...)
Proti všem očekáváním se Čína neukázala bojechtivou. Neměla napoleonské sny a spokojeně se věnovala umění míru. Po období znepokojení převládlo přesvědčení, že Číny není třeba se obávat jako válečníka nýbrž jako obchodníka. Že skutečné nebezpečí bylo přehlédnuto a ukáže se později. Čína se rozhodla završit svoji strojní civilizaci. Místo obrovské armády vybudovala nezměrně větší a ohromně zdatnou milici. Její vojenské loďstvo bylo tak malé, že bylo celému světu pro smích. Ani se ho nepokoušela posílit. Světové přístavy spojenců nikdy nenavštívila žádná čínská bitevní loď.
Skutečné nebezpečí spočívalo v plodnosti jejího lůna a roku 1970 se rozlehlo první varovné volání. Už nějaký čas si země sousedící s Čínou stěžovaly na příliv čínských imigrantů. Nyní se ale svět dozvěděl, že čínská populace dosáhla počtu pět set milionů. Od svého probuzení vzrostla o sto milionů.
(...)
V pěti následujících letech nabrala čínská expanze rychlé tempo všemi směry. Thajsko se stalo součástí říše, a přes všechny snahy Anglie byla zabrána Malajsie. Mezitím bylo Rusko těžce zatlačováno do vnitrozemí na celé jižní hranici Sibiře postupujícími houfy Číňanů. Postup byl jednoduchý. První šli čínští přistěhovalci (nebo lépe řečeno už tam dávno byli, přicházejíce pomalu a záludně v průběhu předchozích let). Následovaly ozbrojené srážky a vymetení jakéhokoli odporu armádou obludných rozměrů, tvořenou milicionáři, následovanými jejich rodinami a nákladem výbavení domácnosti. Ti všichni se pak usadili jako kolonisté na nově obsazeném území. Ještě nikdy nebyl použit tak efektivní a zvláštní způsob dobývání světa.
(...)
Apely Spojených mocností na Čínu střídaly vyhrůžky. To bylo vše, na co se summit ve Philadelphii zmohl, a Čína se mocnostem vysmála. Zpoza Dračího trůnu se uráčil opáčit mocnář Li Tang Fwung.
„Co je Číně po společenství národů?“ zeptal se Li Tang Fwung a sám si odpověděl: „Jsme nejstarší a nejvyšší rasa předurčená vládnout. Dosáhnout toho je naším osudem. Je sice nepříjemné, že náš osud není ve shodě s osudem zbytku světa, ale co byste chtěli? Vy jste žvanili o královských rasách a dědickém nároku na svět. A my vám na to teď můžeme říci, že se to teprve ukáže. Nemůžete nás napadnout. Zapomeňte na námořnictvo. Nevyhrožujte. Že je naše námořnictvo malé, víme. Jak vidíte, používáme ho jen pro policejní účely. Nezáleží nám na moři. Naše síla je v obyvatelstvu a toho bude brzo miliarda. Díky vám jsme vybaveni nejmodernějšími vojenskými technologiemi. Pošlete svá loďstva. Ani si jich nevšimneme. Dříve než pošlete své trestné výpravy, vzpomeňte si na osud Francouzů. Kohokoli z vás by naprosto vyčerpalo vylodění půl milionu vojáků. Naše tisíce milionů by je pohltili jedním polknutím. Pošlete milion, pošlete pět milionů a my je lehce spolkneme. Puf! Pouhé nic, ubohé sousto. Zlikvidujte, jak hrozí Spojené státy, těch deset milionů našich nádeníků, co jsme vám vnutili. Ale to je stěží polovina našeho ročního přírůstku obyvatelstva.“
(...)
Kdyby ale byl čtenář 1. května 1976 v královském městě Pekingu s jeho jedenáctimilionovou populací, stal by se svědkem kuriózní události. Uviděl by ulice zaplněné jejich brebentícími obyvateli, všichni hlavy zakloněné a své šikmé oči upřené k nebi. A vysoko na nebi by zahlédl malý černý bod, který by vzhledem ke svým přesným manévrům mohl být klasifikován jako vzducholoď. Tato vzducholoď, tak jak křižovala nebe nad městem tam a zase zpět, prováděla nálet — podivný, neškodný nálet, trubičky z tenkého skla tříštící se na tisíce kousků v ulicích a na střechách budov. Na těch skleněných trubičkách nebylo viditelně nic smrtícího.
(...)
Šest měsíců poté by ale čtenář marně hledal jedenáct milionů co žilo v Pekingu. Možná pár by jich našel, pár set, jeden tisíc. Našel by jejich mrtvoly, hnijící v domech a na ulicích, bez života, navršené do výšky na opuštěných vozech. Ostatní by musel hledat podél silnic a cest celé Říše. Na útěku ze zamořeného Pekingu by nezastihl všechny. Za sebou nechávali ve škarpách a pod náspy silnic hromady stovek tisíc nepohřbených těl. A jak bylo v Pekingu, stalo se i v ostatních městech a vesnicích říše. Morová nákaza je zachvátila všechny. A nebyl to jen jeden druh moru, nebyly to ani dva druhy moru, byl to nespočet nákaz. Všechny prudce nakažlivé formy smrtelných infekcí se plížily krajinou.
(...)
Taková byla invaze do Číny, co neměla obdoby. Ta miliarda lidí neměla žádnou šanci. Zavřeným ve své obrovské hnijící márnici a bez jakékoli organizace jim nezbývalo nic než zemřít. Nebylo úniku. Jak byli zahnáni zpět na souši, tak byli odraženi na moři. Sedmdesát pět tisíc lodí hlídalo pobřeží. Ve dne kouř z jejich dýmajících komínů zatemňoval mořský horizont a noc prořezávaly kužely světlometů, pátrající v temnotě i po té nejmenší džunce. Pokusy obrovských houfů džunek byly marné. Ani jedné se nepodařilo proplížit kolem mořských hlídacích psů. Moderní válka — technologie drží v pasti dezorganizovanou masu, mezitím co pandemie dokonává své dílo.
Stará válka byla k smíchu. Nezbylo jí nic víc, než jen strážit. Čína se vysmívala válce, ale válka, která jí nakonec postihla, byla ultramoderní válkou dvacátého století. — Válkou vědců, laboratoří a válkou Jacobuse Laningdalea1. Stotunová děla byla hračkami ve srovnání s laboratořemi chrlenými posly smrti, anděly zkázy — mikroorganickými projektily —, kteří pronásledovali duše miliardové říše.
Na celé léto a podzim roku 1976 se Čína stala peklem. Mikroskopické projektily se nevyhnuly žádnému úkrytu, ani ta nejvzdálenější místa nezůstala nedotčena. Bakterie se pak už množily samy ve stovkách milionů nepohřbených mrtvol a ty, co nezemřeli na nemoci, umučil hlad a utrpení. Nadto hlad snižoval přirozenou imunitu a slabí se opět stali obětí epidemií. Zavládlo i vzájemné vraždění, kanibalismus a všeobecné šílenství. A tak zanikla Čína.
(...)

(Poprvé vyšlo v roce 1910)

1 V povídce americký vědec, který dostal popsaný nápad, jak Čínu porazit.

Z anglického originálu přeložil Ivan Mečl.

Milý Xue Jiye, jak se tohle dílo jmenuje? Řekni mi něco víc, jeho význam. / MIlý Ivane, tento obraz můžeš nazvat jak chceš a dát mu jakýkoli význam. / Milý Xue Jiye, můžu tuhle malbu nazvat „Výcho mrdá Západ“? / Milý Ivane, s mým obrazem si můžeš skutečně dělat co chceš. Každý člověk má svoji vítěznou ideu tohoto obrazu.

01.01.2010