Veronika Bromová / Vydráždění emocí

Vidím část jedné strany se spícími, ponořenou do stínu a část druhé strany, zalitou sluncem. Vidím rychlé a zvláštní střídání světla a stínu, vidím daleké země, tak skutečné a blízké jejich obyvatelům, jako mně je moje země. (W. Whitman)

Na své poslední výstavě v Nové síni se Veronika Bromová dopracovala doposud nejvyššího stupně jednoty a průzračnosti scénické instalace. I když asi tušíme, že tyhle kvality pro ni samotnou nehrají hlavní roli v její práci, poněvadž jde o hodnoty formálního druhu a netýkají se přímo kvality fotografií nebo síly objektů, zdá se mi, že právě mimořádně citlivé propojení fotografií, objektu a videa vyvolává nejsilnější emoci výstavy.

Narcistně zpytující fotografie jsou konejšeny plynulými pohyby třpytivě se vznášejícího medvěda, který se vlní i rozplývá zároveň, to vše za šumění vlídného videa, do nějž taky jaksi samo sebou vstoupíme... Zóny podráždění, intimně nasvícené, kde se na nás z plochy vydouvají podivné, snově zmutované formy hezkého ženského těla vystavené našemu voyerismu střídá uklidnění: hladící peří, bílé jako čistý horský sníh, jako by se nějaký mohutný pták tíhou připomínající labuť pokoušel vzlétnout. Vybaví se nám i Freudova interpretace letu: „Sen o létání mívá u mužů nejvíce hrubě smyslný význam (spojený s představou ptáka). Nebudeme se divit, když ten či onen snící muž bývá vždy velmi hrdý na svou létací schopnost. Dr. Paul Federn vyslovil okouzlující domněnku, že valná část těchto snů jsou sny erekční, protože podivný a lidskou fantazii neustále zaměstnávající úkaz erekce nutně lidem imponuje, jakožto překonání zemské tíže.“1 Fotky jsou záznamy autorčiných domácích performancí, vidíme na nich cosi mezi ženským aktem s reálnou hlavou a tuleňo-zebrovitým tělem obaleným pásky průhledné lepenky, která uchovává představu těla, jakýsi jeho pojem, ale znásilňuje organické články, deformuje měkké zóny, přeformulovává rytmus jeho povrchu. Bylo to bolestivé?

Jaký je Veroniččin vztah k vlastnímu tělu? Už dávno neplatí jen Tyršův slogan: ve zdravém těle zdravý duch. Tělo se stalo prostorem individuální identifikace, v němž i Tyršovo heslo stále platí, ale už nemá svou širokou závaznost společensko-represivní. Společenské formy ducha prodělaly velkou revoluci a diferenciaci, takže dneska je společensky plnoprávné být zdravý i nemocný, dekadentní, afro, revoltující, nespoutaný, umělý... Od tělesné revolty hippies sledujeme rychlé proměny těla v množinu znaků artikulujících názory naší „duše“, tělo se stalo jevištěm, na němž se pracuje s novými technologiemi, prostorem fikce, do nějž sublimují vědomé i nevědomé psychické tlaky. Cítit mírnou bolest (lepenka, piercing) znamená stupňovat prožitek okamžiku, momentálního pocitu, jehož vystupňování může vést k výbuchu...

Potřeba dne: vyzkoušet si nová těla. Být sám znamená obracet se k vesmíru. Co to znamená být nahý, obalený lepenkou v jednom prostoru se vznášejícím se medvědem a návštěvníky? Možná je to hloupá otázka. Ale vystihuje určitou pochybnost o ZemZoo, protože výsledné konstatování, které si odnášíme je vizuálně-snové vydráždění emocí. Nenašel jsem v ní, s výjimkou práce se snovostí, žádné mentálně definované stanoviště nebo koncept. Umělkyně se nechává unášet vlastní spontánností, neklade jí odpor, ani otázky.

P.S.Výstava Eriky Bornové, kterou jsem viděl hned vzápětí, nás přivede k postřehu, jak neobyčejně obratně a citlivě ty ženy pracují se zadaným prostorem místnosti. Skutečně vytváří z prostoru jakousi jednotu takovou manipulací použitých forem, že výsledkem je pevná stavba působící ve své komplexnosti, převyšující prostý součet jednotlivin. V případě Veroniky Bromové je to domácí pokoj obrácený naruby. Stavba domova: jistota, funkčnost, uvolnění, pohodlí, harmonie, osobitost. V galerii ji nahrazuje skladba momentů individuální performance, výtvarný objekt a video o ledním medvědovi v newyorské zoo. Podivuhodné je, že výsledná jednota je stejná.

1/ Freud S., Výklad snů, Nová tiskárna Pelhřimov, 1994, str. 239

01.01.1999