UNATHOURISED BANKSY, STREET ART AND PRIVATE PROPERTY

Následující příběh je součástí městského uměleckého folkloru: mladému graffiti umělci jménem Banksy, údajně je to Robin Banks z Bristolu v jihozápadní Anglii, se posmívali za to, že řekl své sestře, že jednoho dne budou jeho díla vystavena v Louvru. Přeskočíme k dnešku – a Banksy vystavuje v Louvru, v Tate Britain a ve čtyřech nejprestižnějších muzeích v New York City. Tohle ale není typická pohádka. Nenajdeme v ní postupné uznávání jeho životního díla zavedenými uměleckými institucemi, které by vybíraly dílo po díle pro renomované galerie, jak bychom mohli očekávat. Namísto toho si Banksy nasadil falešnou bradku, odnesl své umění do galerií a nalepil je na zdi. Téhož březnového dne roku 2005 vlastně „zaútočil“ hned na čtyři muzea v New Yorku, včetně Metropolitan Museum a Natural History Museum – ve druhém z nich po sobě nechal skleněnou vitrínku s broukem, který nesl rakety na krovkách. Banksy řekl agentuře Reuters: „Jak se zdá, všímají si více toho, co si lidé odnáší, než co přináší, a to pracuje pro mě. Myslím, že teď budou lépe kontrolovat obsah tašek.“ Banksymu ilegální výstavy a zlomyslné kaskadérské kousky prospívají. Veřejnosti je známý především díky svým graffiti, která zdobí stěny mnoha velkých světových měst. Specializuje se na čisté obrysy maleb podle šablon. Černobílé komentáře společnosti, například dva líbající se policisté, děti objímající bomby či jiné děti s nasazenými plynovými maskami, Mona Lisa, která se chystá vypálit z bazuky, nutí chodce, aby se podívali a popřemýšli o světě kolem sebe.

Krysy u izraelské bezpečnostní zdi Ať již jde o londýnskou šablonu krysy, která píše slova „its not a race“ (není to hon) či série krys, které nastříkal v Los Angeles, včetně jedné na Melrose Avenue – ta se ptá „Kde je Hollywood?“ či mrtvé krysy se slunečními brýlemi, kterou zanechal v dubnu 2004 v Natural History Museum, je Banksyho práce opakovaně podvratná. Svou krysí domobranu vnímá jako metaforu: „Je to o undergroundové kultuře, o věcech, které se noří z kanálů. Líbí se mi představa dobře vyzbrojené havěti.“ K dalším činům zvířecího vandalizmu patří vloupání do bristolské zoo, kde napsal do klece slonice Wendy “Keeper smells – Boring, Boring, Boring” (Ošetřovatel smrdí – nuda, nuda, nuda), jako svědectví jejího sedmnáctiletého uvěznění, a do výběhu tučňáků v londýnské zoo “We’re bored of fish – We wanna go home” (Máme plné zuby ryb – chceme jít domů). Zatímco tělem Banksyho díla jsou četná, i když izolovaná politická sdělení, mozkem je devět obrázků, které namaloval na palestinskou stranu 450 mil dlouhé izraelské bezpečnostní zdi na Západním břehu Jordánu v srpnu 2005. Pod hrozbou násilí, kdy mu na hlavu mířila puškami izraelská armáda, Banksy namaloval dítě, které sedí u paty žebříku, který namalovalo a jenž vede nahoru na vrchol plotu, okna s hlavou a nohama obrovského bílého koně a dvě obrovská bílá křesla a stůl s výhledem z velkého okna do nádherného horského ráje. Zeď, kterou Mezinárodní soudní dvůr prohlásil za ilegální, Banksy pro BBC označil za místo „vhodné pro cvičné malování sprayerů graffiti“. Srovnání s berlínskou zdí jako prostorem pro umění utlačovaných je zřejmé. Také si velmi dobře střeží svou identitu, ovšem ne až na hranici anonymity; jak tomu velí prastará tradice graffiti, označuje svá díla logem, samozřejmě nastříkaným přes šablonu. Zčásti je to nutnost – jeho práce není v souladu s globálními zákony soukromého vlastnictví – zčásti jeho vlastní volba; jeho neláska k uměleckým institucím se ukázala v nápisech „Mind the Crap“ (pozor na píčoviny) na schodech Tate Britain, které se tam objevily v den udělování Turnerovy ceny v roce 2001. Všudypřítomnost a dostupnost jeho práce mu propůjčila statut celebrity. Podle některých kritiků ho jeho mezinárodní profil zavedl k pokryteckému zapojení hlouběji do hlavního proudu, až ke komerčnímu vyprodání. Není to zrovna best of Bob Dylan, ale antologie Banksyho největších hitů „Wall and Piece“ byla vydána v roce 2005 nakladatelstvím Random House, což je pobočka společnosti Bertelsmann, největšího nakladatele na světě.

Ochrana soukromého vlastnictví Bertrand Russell řekl: „Je to posedlost majetkem co nejvíce ze všeho brání lidem ve svobodném a vznešeném způsobu života.“ Pro tvůrce a prosazovatele zákonů je legislativa soukromého vlastnictví považována za nezbytnou k ochraně systematického konzumu, který stimuluje ekonomický růst v báječném zázraku volného trhu. Proč investovat do nemovitostí, když se někdo chystá je počmárat? Určují, kde žijeme, kudy můžeme chodit a dokonce i kam můžeme jít na záchod, jak zjistil nedávno pisatel tohoto článku, když dostal 1000 Kč pokuty za „močení na historickou budovu“. Individualita je odsouzena k existenci v prostoru mezi příkazy. A právě tam vzkvétají jisté formy neautorizovaného umění do subkultur. Z vizuálního prvku tohoto prostoru se graffiti vynořilo v New Yorku v šedesátých letech. Postupně se rozšířilo po celé planetě jako umělecká forma, která symbolicky odolává hegemonické korporizaci estetiky sdílené městské krajiny; i když dokonce i antropologové bojují s tím, kdy byla poprvé objevena krása ve zjednodušené genialitě malby na zeď. Od street artu k chaosu Česká republika je perfektním příkladem místa, kde se street art stal poškozováním veřejného majetku v očích strážců zákona i dle veřejného mínění. Street art byl v České republice na vrcholu v osmdesátých letech. V té době byly městské autority shovívavějších v trestech vůči mladým lidem, kteří v té době začali poslouchat hip-hop, Praha byla považována za jedno z nejlepších měst k tvorbě graffiti. Dnes je Česká republika stále zaplavena barvami. Obvykle ve formě tagů, ale je tu také pár úžasných kousků například od jmen jako jsou Eugene, Zlo, či Piano33. Při tvrdým postupem města proti těmto lidem je dnes graffiti velmi riskantním podnikem. Jaroslava Hrabálková, dvaapadesátiletá „nestorka sprejerů“ z Brna, která byla nedávno uvězněna, je toho důkazem. A zatímco je graffiti stále stavěno mimo zákon, firemní billboardy se objevují úplně všude. Historické centrum Prahy je olepováno stovkami nových billboardů, které upevňují pozici reklamy jako primární estetiky města. A tak se prostor, který graffiti obsazuje v rozpoložení veřejnosti, jeví protikladně: lidé chtějí žít na atraktivních místech, ale většina z nich považuje street art za znak degradace, nikoliv tvořivosti. Lidé chtějí cítit kontrolu nad místem, kde žijí, ale nikdo neprotestuje, je-li v okolí vyvěšen další billboard. Tento protiklad bychom mohli rozšířit také na Banksyho. Jeho díla jsou protiválečné, proti-společenské billboardy našeho sdíleného městského prostředí, a přesto se „značce Banksy“ daří těžit z publicity jeho kousků v mainstreamových médiích, která umělec podle vlastních slov nenávidí. Pro některé je podvratným živel, pro druhé tajemným géniem. Pro většinu je ale jen umělcem, který naplňuje jednotvárnou architekturu našich měst zábavnými, i když provokativními vizemi.

01.03.2006