Viktor Špaček

Mám rád věci, ty mlčenlivé soudruhy

Intenzivněji jsem si na Viktora Špačka vzpomněla, když jsem jela autem do Berlína po hladké dálnici z Drážďan. Kolem se míhaly rytmizované zástupy lamp, vlnila se svodidla, ve městě semafory.
Technické prvky jsou spíš zrozené než stvořené. Svým zakotvením v normě a zákonu překračují meze lidského výtvoru. U jejich vzniku nestála náhoda ani lidská libovůle. V podstatě jsme si je nevymysleli dobrovolně, museli jsme je vymyslet, abychom se chránili před zraňujícími důsledky našich jiných aktivit – souvisejících např. s potřebou rychlého transportu.

Viktor Špaček není automobilový nadšenec ani technooptimistický umělec. Jeho díla obsahují právě ono uznání věcnosti a věčnosti banálních technoprvků. Přestože se třeba elektrické vypínače mohou vizuálně lišit kus od kusu, samotná podstata předmětu daná jeho funkcí se proměňuje jen velice pomalu. Je navázaná na celé technologické univerzum současnosti. Když Špaček pracuje s reálnými věcmi, eliminuje jejich náhodnost, jejich design, a používá je právě v jejich nahé, funkční, znakové podobě. Autor přiznává výrazný literární talent a ve svých výtvarných pracích se znaky předmětů užívá podobné postupy jako při zacházení se slovy v básni. Na Špačkovi by se daly dělat pokusy, které by ohledávaly a srovnávaly nosnost literárního a výtvarného vyjadřování. Vytvořil práce, které mají obě podoby. Např. k instalaci Tak jako tak tvoří ekvivalent báseň Najednou je celé to město.

Najednou je celé to město
jako tři hůlky, o sklo opřené.
Ale možná že tam není sklo.
A jsou jen hůlky opřené,
anebo opírání
se kamsi, nebo ani to …

Objekt Tak jako tak tvoří dva dřevěné rámy, bok po boku zatarasující chodbu. Dvě totožné scény: do plochy v rámu opřený smeták a lopata. Rozdíl: v pravém rámu sklo je a nářadí se o ně skutečně opírá, v levém rámu sklo není a nářadí trčí ve vzduchu, přitlučené k zemi. Nejvýraznější kvalita, která v tomto díle přidává body na stranu výtvarného projevu, je tělesnost. Výtvarné objekty, obrazy nevyjímaje, se vždy vztahují k tělu – mají rozměr a zabírají část prostoru, ve kterém se nacházíme, nějak se vztahují k pohybovým dějům, které chce tělo v tomto prostoru provádět. Viktor to ve svých dílech skoro filosoficky využívá – velmi banální situaci znejistí a přinutí nás přemýšlet, protože zaútočí na tělo. Chceš-li pokračovat v cestě, dobře si rozmysli, kterou ze dvou stran.
Instalace Zátiší s pohybem sestává ze dvou zvětšených přivolávačů výtahu, na kterých svítí červené světlo „V jízdě“. Přivolávače jsou v takovém měřítku, že ono červené světýlko signalizující jízdu je zároveň červené světlo „Stůj!“ z reálného semaforu. Měřítko hraje proti významu, vizuální popírá slovo. Drama probíhá vysokou rychlostí, aniž se něco hne.
Na závěr jedna kratičká Viktorova báseň časoprostorových kvalit:

Ozval se zvuk
jako když letadlo přestane letět...

01.03.2005