Acamonchi

,,Žít v médiích znamená žít v pomíjivém světě. Pokud nejste doma, když vám volají, řeknou někomu jinému. Pokud zavoláte vy jim, už se nikdy neozvou"

V roce 1994 byl zavražděn ranou do hlavy prezidentský kandidát Luis Donaldo Colosio ve chvíli, kdy procházel davem lidí, kteří mu holdovali po projevu, který pronesl v Lomas Taurinas v Tijuaně. V tom momentě se ono místo, nejvzdálenější kout Latinské Ameriky, stalo středem víru uragánu. V Tijuaně, v tomto paradigmatickém pohraničním městě, které dělí Mexiko od Spojených států, se zrodila scéna hudebníků, umělců a výtvarníků (2), kteří prosadili svoji estetiku, svoji hudbu a svůj způsob vidění v prostředí korupce, byrokracie a estetické a intelektuální nehybnosti, což Mexiko jest, a vytvořili tak alternativu tvorby a způsob, který je zvýhodňoval oproti umělcům a výtvarníkům z jiných částí země. V Tijuaně, vzdáleni každodenním stížnostem na to co není, berou to, co je a smějí se tomu, skládají hudbu, tvoří design a umění a stateční ho rozsévají do celého světa.

Acamonchi: expert na pouliční umění Gerardo Yépiz sbírá lahvičky od Avonu a „nachází“ krásu ve všem všedním a obyčejném, -aby to nakonec shrnul pod kojenecký termín – ( a připravil se tak na dráhu pečovatele). Yépiz, který se narodil v Ensenadě v roce 1970 a od roku 1997 žije v San Diegu, vytvořil projekt, který už deset let nazývá Acamonchi. Uvnitř tvůrčího procesu, kterému se směje, ke kterému patří a využívá ho, nepotřebuje divoce mávat rukama ani provolávat směšná hesla proti sobě samému, jeho dílo mluví za něj a jeho trvalost a stálost jsou důležitější než nějaká napodobenina. A tak : jak se daří umělci samouku, který je částečně akademickým výtvarníkem a částečně postmoderním hledačem problémů, jemuž je 35 let ? Je to kombinace chorobné závislosti na práci, talentu, technické specializace a koncepční čistoty. Mnozí umělci by dali život za polovinu výše uvedených vlastností, a proto nepřekvapuje stálé kopírování jeho díla. Mexiko je zadlužená, nejistá a nespravedlivá země, nicméně jsme druzí na světě ve spotřebě coca coly a rovněž druzí ve sledování televize, při chůzi po ulici můžeme zakopnout o indiána, který prosí o almužnu s pohárkem od Burger Kinga, naši politici utratí za kampaně do státní správy to, co celý IFE (3) za prezidentskou kampaň, a víte co ? Všichni to víme a nezajímá nás to, neexistuje žádná skupina, která by reagovala jasně a konkrétně na tyto věci; tyto prostředky jsou cirkusovým štěstím, jsou cvičením i představením, jsou interpretací absurdní přetvářky, ve které žijeme, výtvarno je zopakováním nehybnosti nejen formální, nýbrž i myšlenkové a intelektuální, kterou trpí tato zem. Uprostřed všeho toho, v důsledku toho a přes to, Acamonhi se rodí začátkem roku 1997 coby ten, kdo se věnuje propagaci místních umělců a hudebníků (Tijuana, Ensenada) a brzy, zhruba po roce, si uvědomí, že by mohl uspět i coby umělecký projekt. Začíná se prosazovat prosřednictvím bláznivých ikon , idolů a osob mexického klišé včetně Colosia, zavražděného kandidáta ( od jehož vraždy už uplynulo šest let a který se mezitím stal mučedníkem, symbolem statečnosti, mužem, který položil život za vlast, nezkorumpovatelným a jemuž není rovno. Vzdálen svého původního obrazu muže, který by pokračoval v téměř sedmdesátileté hegemonii vládnoucí strany, odpovědné za nespočetné podvody, vraždy, genocidy – viz rok 1968 – hospodářské krize a číselně nevyjádřitelné drancování země ), který se na nás usmívá z šablony a říká „Vrátím se“. Ten obraz má různé verze, jedna má tvář našeho kandidáta s tělem Jamese Bonda s krvavým pozadím, další je Colosio s helmou astronauta: Astrolosio. A poslední: Astrolosio vypracovaný tečkovanou technikou. Tím nechci říci, že Acamonchi kritizuje vládu nebo že je sociálním či politickým aktivistou, Gerardo Yépis má své názory, nicméně Acamonchi je skoro pubertální reakce na to, co se děje jak v Mexiku tak ve Spojených státech a to, že v určité chvíli jsme všichni řekli o naší vládě – ZHOVADILÝ SVINĚ ! – nebo postoje, který máme vůči našim rodičům, když je nám 16 let, když jsme nesnesitelně posměvační, krutí a cyničtí. V této práci není lineárních myšlenek a proto zde též chybí lineární komunikace, téměř všechny obrazy, téměř všechny šablony vypadají jako ze série roztříštěných nápadů – které pohromadě obvykle mají smysl - kterým se můžeme snažit porozumět, můžeme se snažit dodat jim významy, ale všechno je to interpretace něčeho, co by mohlo ale nemuselo být vtipem, co by mohlo ale nemuselo mít vůbec nějaký smysl pro nás či pro kohokoliv jiného od Acamonchiho nadále. On tomu říká Absurdistická propaganda, zásah zcela zjevně beze smyslu, který se dělá na veřejném místě v tomto případě s politickou propagandou: jestliže kandidáti mohou prohlašovat jakékoliv pošetilosti a využívat naivity, nevědomosti nebo úplné hlouposti lidí, proč by to nemohl dělat Acamonchi ? Přijde chvíle, kdy necitlivost, Blazeovaný postoj, jak ho chápe Georg Simmel, nás nutí ignorovat to špatné a nepříjemné, co je na naší cestě, - uzavřeme se do vlastního prostoru, který jsme si vytvořili, nadmíru vyprovokováni, přičemž všechny naše smysly jsou v pohotovosti v situacích tak prázdných jako je doprava z domova do školy ve městě jako je Mexico City, vytváříme si necitlivost, která nám umožňuje dělat tytéž činnosti, aniž bychom byli mučeni vnímáním všeho nepříjemného, co je provází - , ale co se stane, když něco tak kontrastního a zároveň tak běžného na naší každodenní cestě, v našem estetickém panoramatu - i přes to, co nám diktuje náš uspaný mozek - nás přinutí ohlédnout se a věnovat pozornost něčemu, co jsme viděli mnohokrát předtím, ale nikdy jsme si toho nevšimli. Acamonchi vysvětluje toto zmatení, tuto smršť nápadů, jichž jsme vězni den za dnem, aniž bychom chtěli avšak po zásluze, využívá našeho marasmu a dopouští, aby ulice, prosředí jímž se tolik pohrdá, se stala nejen plátnem , ale i nevyčerpatelným zdrojem nápadů, grafik, autentických knihtisků, kýčovitých ilustrací, prapodivných frází a bizardních vyobrazení. Jednou z jeho nejdůležitějších inspirací je punk. „Nikdy se mi nepodařilo rozvinout hudební vlohy, takže punk pro mě byla výměna kazet, pokreslená trička, bundy a rampy na skate. Mé oblíbené punkové skupiny jsou Crass, Subhumans, Diacharge, Rudimentary Peni, GBH, Butthole Surfers, Dead Kennedys, Political Asylum, Blut und Eisen, Neurotic Arseholes, Terveet Kadet, Conflict, Flux of Pink Indians, Drunk Injuns, Minor Threat, Final Conflict a další volové“. Ztotožňuje se s postojem, kdy jedná sám za sebe, kdy má právo být nespokojen ale též povinnost být kongruentní a co je nejdůležitější jednat aktivně a přispívat ke změně a nepromarnit život stěžováním si a schováváním se za zastaralou a prázdnou frázi. Acamonchi je a vždy byl samoobhajitelný projekt, Gerardo Yépis nikdy neobdržel stipendium žádné kulturní instituce v Mexiku ani v jiné zemi, nikdy neměl ochránce ani mecenáše nebo rodiče, kteří by měli finanční možnosti hradit mu univerzitní vzdělání. Přes to a navzdory tomu si nestěžuje, je nezávislý, je svým pánem pyšný na to, že si se svou prací může dělat, co chce. Fotografovat, vydávat, navrhovat, tisknout pozitivy, pálit plátna, tisknout plakáty, trička, barvotisky a lepit plakáty, prodávat trička a prezentovat tyto artefakty na sloupech, značkách a budovách měst celého světa je součástí Gerardovy práce, nemarní čas v manýrách rockových hvězd ani pózováním oněch zajímavých a nesnesitelných umělců, které jsme všichni měli tu čest poznat ne jednou ale vícekrát, není-liž pravda ? Ať už je to plakát, malba nebo grafika na košili, v jeho práci je vždy zřejmý vliv graffiti a Pop Artu na jeho život, grafiky téměř vždy využívají techniku sprayování a sítotisku, velikost šablon sahá od formátu dopisní obálky až po tři metry a představují známé tváře mexických hudebních, politických a mediálních hvězd. Paleta jeho barev je zvláštní, Yépiz nakupuje ve výprodejích, kde prodávají „odmínuté barvy“, takže někdy narazíme na příšerné zelené, které ve svém celku vypadají nově díky dalším hmotám vytvářejícím analogie nebo, jak se většinou stává, vycházejí monochromatické. Tkanivo a struktura jsou základní součástí jeho práce, běžně je možno vidět kompozice, které vypadají jako zlaté tkanivo směřující doprava v prodlouženém formátu – znovu použitá dřeva, která kupuje z druhé ruky – některá z nich jsou zcela zaplněna strukturami figurálních výjevů, které jsou na první pohled nerozpoznatelné. To je jedna z hlavních strategií Acamonchiho, nasycení a záměrná dvojznačnost nutí pozorovatele být ve střehu a uvědomovat si souvislosti a reagovat, jak se mu zlíbí na to, co umělec kreslí nebo představuje ve svých grafikách. Není to příliš těžké, nepotřebujeme složité teorie, abychom to dokázali, nemusíme předstírat, že jsme vědci nebo že něco objevujeme, když to rozebíráme; a to je zčásti to osvěžující na jeho práci, není to prezentace obalená snobským předstíráním něčeho, co není, Acamonchi znamená vyjádřit to, co se děje, to, co jsme nechtěli vidět, ale teď díky naoranžovělým barvám nám připadá krásné, je to vědět, že existují hrozné věci, které bychom mohli změnit, ale je to také myslet, že možná bezvýznamné a znevažované věci jsou součástí našeho každodenního světa a namísto hledání jejich paralely v hračce japonského designéra, bychom je měli osvobodit, i když nám připadají jako odpadky; znamená to myslet si, že možná Mexiko není tak špatné, jak nám ho popisují sdělovací prostředky, že je svým způsobem zábavné žít v předstírání a ponořit se do něj, vysmívat se mu i nám samotným a dělat si otevřeně legraci z našich nenormálních politiků a způsobu byrokracie, umění, umělců, kurátorů a kritiků, kteří se snaží dělat poezii z každé nesourodé figury, která se jim namane.
„Acamonchi může být cokoliv, ale zdaleka ne cokoliv může být Acamonchi“
1. Mark C. Taylor, Esa Saarinen, Imagologies, Media Philosophy, 1996, pág. 2. NORTEC, hnutí tvořené skupinami elektronické hudby, kteří používají mimo jiné vzorky hudby ze mexického státu Sinaloa; prvky mexického folkloru jako bubny, bicí nástroje a trubky. Přerostlo téměř v hnutí nejen hudebníků, nýbrž také výtvarníků, umělců a architektů – viz Tijuana Sessions- 3. Instituto Federal Electoral – instituce odpovědná za řízení a sankce při volebních aktivitách v celé zemi.. 4. Mark C. Taylor, Esa Saarinen, op. cit

01.03.2006