Časopis Umělec 2007/4 >> V utajení s Lucianou Lamothe | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
V utajení s Lucianou LamotheČasopis Umělec 2007/401.04.2007 Chris Gill | umělec | en cs de es |
|||||||||||||
Ve škole jsem nesnášel vynucenou poslušnost. Reagoval jsem na ni tak, že jsem se přátelil s dětmi, které měly spíše sklony k působení chaosu než k učení. Strkali jsme chlupy do svačiny, házeli bláto do vlasů a zdravě jsme přehlíželi školní osnovy. Takové děti jsou v každé škole. Když jsem přešel do profesionálního světa, překvapilo mě, jak hluboko a systematicky je tento útlak zakořeněný. A tak jsem pokračoval dál a přátelil se s problémovými lidmi i v tomto prostředí.
Je mi jasné, že právě tento nevyvinutý smysl pro pochopení jemných přechodů mezi rozumným a antisociálním chováním mě dohnal k umění Luciany Lamothe. Bylo by snadné zaškatulkovat tuto anarchistickou argentinskou vizuální umělkyni, která způsobila v Buenos Aires spoušť, když převracela květináče v obchodních centrech, ničila veřejné záchodky a nenechala spát obyvatele drahých nájemních bytů, protože jim celou noc zvonila na zvonky. Takové zlomysl- né akce – i když vypadají legračně – nejsou ale pro její práci zrovna reprezentativní. Luciana Lamothe mi k hravému vandalismsu svého umění řekla: „Uvažuji o umění jako o potenciálu, který obsahuje jistou míru anarchie, převážně z estetického hlediska. Snažím se provádět operace dotýkající se uměleckého svědomí, například něco proděravět, něčím posunout, zabránit někam v přístupu či způsobit vyčerpání obyvatel tím, že jim zvoním na zvonky, nebo vytvářet všeobecný zmatek. Moje akce jsou upřímné, bez autorizace. Jde o vymanění se uměleckým institucím. A to dělá z mé práce anarchii.“ Poprvé jsem zpozorněl, když jsem sledoval Autor Material (2005). Desetiminutové video je vizuální palicí a zároveň jemným nástrojem chirurga. Úvodní sekvence (možná nejikoničtější z filmu), v níž Lamothe zničí splachovadlo záchodu, je toho důkazem. „Ta toaleta je v nákupním centru v Buenos Aires. Mým záměrem bylo vymodelovat paradoxní prostorovou situaci. Odšroubovala jsem splachovadlo, hodila jsem jej do mísy a konec šňůry jsem přivázala ke dveřím. Tím jsem se uzavřela uvnitř a musela jsem ze zamčené toalety odejít vrchem – a později musel někdo rozbít dveře, aby vytáhl splachovadlo ze dna záchodu.“ Ještě než toaletu opustila, přeřízla Lamothe šňůrku a vyhodila zbytek, čímž dokázala naprostou kontrolu nad tímto prostorem. Koncepty prostoru jsou zkoumány v celém Autor Material. Jedna z velmi intenzivních sekvencí ukazuje Lamothe, jak uhlem vyrývá obrys stínu vrahaného rádiem, které hraje Mozartovo Requiem. V dalším záběru kope obrovskou díru za koly bagru. Parametry uzavřeného prostoru jsou hlavním tématem série fotografií, které Lamothe poslala do Umělce. Sbírka ukazuje obrázky zavřených dveří s jizvami po pokusech o nelegální vstup, pozůstatky rozteklých barev a zabarikádovaný vstup do obchodu. Když Lamothe opouští záchod ve výše popsané scéně, krátce se podívá do zrcadla, a ti, kdo se budou dívat pečlivě, zahlédnou její umělecký nástroj. Autor Material natočila podomácky vyrobenou kamerou upevněnou na čele. Divákovi nabízí osobní pohled – pohled očima autorky. Osvobodila tak své tělo a mohla vše zachytit bez cizí pomoci a – co je možná důležitější – beze svědků. Tato me- todická introspekce není nová, ale je nezbytná pro výtvarného umělce, který potřebuje mít možnost rychle uniknout. Patrně díky této kameře se Lamothe může chlubit tím, že ještě nikdy neměla problémy s policií. Soundtrack jako kritika materialismu Lamotheové zájem o prostory a materiály použité k jejich konstrukci ukazují také na její zájem o materialismus. Své umění a následné útěky považuje za útok na výstřelky konzumerismu a materialismu v moderní argentinské společnosti. „Moje akce čelí materialitě věcí, napadají jejich vlastnosti. Vždy pracuji na místech, se kterými nemám na osobní úrovni nic společného. Více než cokoliv jiného mě zajímá rozkládání podstaty materiálů.“ Pro svou kritiku materialismu používá Lamothe přes svůj weblog Communion také internet. Finanční a sociální důsledky ničivého ekonomického krachu Argentiny v roce 2001, který zanechal miliony lidí v bídě, jsou stále citelné – ukazuje je řada fotografií, které zdůrazňují ekonomiku černého trhu. Obrázky zachycují náklaďáky tak přeplněné Coca Colou, že se podobají protřepané lahvi, která vybuchne, když se ji pokusíte otevřít, autobusy plné krabic s Budweiserem pod sedadly cestujících a ozbrojené celníky u silničních zátarasů, jak objevují náklaďáky plné zapalovačů. A přesto Lamothe tvrdí, že ji politika zajímá pouze z estetického hlediska: „Pašované zboží mě nezajímá o nic víc než jiné utajované situace.“ Lamothe se, jak se zdá, tíhne spíše ke každodenním, jednoduchým a krásným aspektům života. V jednu chvíli v Autor Material leží na člunu a zasněně se dívá na modrou obloku, mezi špinavýma, masitýma nohama svírá rezavou řetězovou pilu. Takové poklidné obrázky doprovázené přirozenými zvuky stojí v protikladu k rychlým zábleskům čisticích vozů, těžkotonážním stavbám a laserovému šílenství videoheren. Téma inovativní manipulace zvukem a obrazem se v Autor Materia stále vrací. Od tlumeného těžkého dechu uvnitř zavřené toalety k mírným vlnám a cvrkotání poklidné vyjížďky lodí až po ostré a uširvoucí výkřiky zvonků a pozdravů unavených a rozzuřených Argentinců – Lamothe je mistryně v ozvučení situací. „Zvuky jsou obzvláště důležité. Považuji je za generátory smyslu. Dodávají situaci na intenzitě, jsou jádrem dramatu,.“
01.04.2007
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář