Zpátky do budoucnosti, k budoucnosti zády

Představte si následující situaci. Chlápek se prochází po galerii, všechno ignoruje, kouká na stěny, jako by byly pomalované hovnem. Nedívá se na díla, ale na prázdný prostor mezi nimi. Na sobě má černé tričko s nápisem “M-am plictisit”. Rumunsky to znamená „nudím se“. Fosforeskující zelená s jasně designérským rukopisem, s písmeny vyvedenými tak, aby zaujala oko znalce...
A když si to tak představujete, zvažte, že já dělám ve stejnou dobu totéž a přitom píšu o výstavě, kterou jsem nikdy neviděl. Je tohle vůbec etické? Jestliže v umění vám může projít cokoli, stejné je to se psaním o umění. Děkuji. Chvilku na to myslete a nezačínejte se nudit, protože brzy se pohroužíme do nedávné historie. Nebo už jste neudrželi pozornost?
V komunistickém Rumunsku se tajná policie nazývala „Securitate”. Ano, přesně tak, rumunsky to znamená „Bezpečnost“. Tento poskytovatel důvěry a bezpečnosti zaměstnával 11 tisíc agentů a kolem půl milionu lidí v období vlády Nicolae Ceauşesca. Děti se ve školách učily o tom, aby se zřekly svých rodičů, pokud je uslyší mluvit proti režimu. Některé z nich to skutečně udělaly. Lidé byli vězněni a posíláni, aby kopali zbytečný kanál mezi Dunajem a Černým mořem. Měl být dlouhý 64 km. Po jeho vybudování je poslali kopat další kanál, tentokrát mezi Bukureští a Dunajem. Aby byla Bukurešť přímo propojena s Černým mořem. Dalších 73 km. Nedokončeno, zbytečné.
Samozřejmě, všichni trpíme, neměli bychom s tím tolik nadělat. Lidé neustále umírají po celém světě kvůli různým politickým represím. I tak je naše osobní utrpení vždy větší než utrpení toho druhého. Nemáme přístup k pocitům jiných lidí. Můžeme se jen snažit srovnat je s našimi v podobné situaci. Je to nedobré srovnání, ale blíže se asi nedostaneme.
Prošli jsme si tuto velkou historickou nehodu, která trvala půl století, a nyní se zotavujeme. Někteří lidé chtějí jen zapomenout, jiní chtějí znát celou pravdu, i když to bolí. Tajné služby shromažďovaly zprávy o všech potenciálních „nepřátelích lidu“, o každém „nezdravém prvku“, který by mohl zahnívat uvnitř „Nové společnosti“. Existují zhruba 4 miliony složek. To je neuvěřitelně obrovský archiv na národ čítající 22 milionů lidí. Zdálo by se být jen logické, kdyby lidé, kteří spolupracovali se Securitate, chtěli, aby jejich složky zmizely. Ale od mladé generace se jim dostalo nečekané podpory. Unavení a otrávení politickými skandály kolem záležitostí, které si neprožili, reagují lhostejně a když musí něco říct, tak jen „do pekla s těmi hajzly a už ať je to pryč“.
Teď když znáte kontext, vraťme se k výstavě v Galeria Nouă v Bukurešti, která byla otevřena jen tři dny v listopadu 2007. Všechno, od názvu až po chlapíka v tričku (který byl součástí výstavy, byl to jeden z členů dvojice Sonokolor), se vztahuje k tomuto kontextu. „Back to the Future“ je jméno, které pro výstavu zvolil Vlad Nancă, její kurátor. A měl k tomu několik důvodů.
V první řadě je tu přímý význam – pojďme si udělat další malou cestu po našich dějinách plných utrpení a nedostatku odvahy. Půjdeme zpět, a pořádně si zahrabeme, a tím se dostaneme blíže k budoucnosti – zotavením se z minulosti. Není cesty, jak dojít budoucnosti, aniž bychom se dobře neobeznámili s naší minulostí. To platí pro jedince a zároveň pro národy. V této interpretaci funguje “Back to the Future” stejně jako smyčka.
Pak je tu doslovný překlad anglického názvu, který v rumunštině zní „Cu spatele la viitor”, což znamená „Obrátit se zády k budoucnosti”. To je podtitul výstavy, a říká nám, co tady ještě uvidíme. (Samozřejmě já sám jsem ji neviděl, a ani vy ji neuvidíte, takže jsme všichni borci, ne?) Pojednání o budoucnosti, které začíná na jejím konci, by bylo v současném Rumunsku dalším obvyklým přístupem: „Koho sakra zajímá, co se stane, když vymažeme svou minulost? Věci už mají svůj vlastní kurs a nemůžeme s tím nic dělat.“ To je tradiční fatalistický pohled, který ale může být blíže skutečnému stavu věcí, než bychom byli ochotni přiznat.
A nakonec je tu odkaz na šílenou sci-fi komedii z osmdesátých let, která byla velmi oblíbená v Rumunsku nadšeném ze všech amerických sraček. Nedávno jsem ji viděl znovu (počtvrté), a skutečně věřím, že ve scénáři nevznikla ani jedna řádka bez předchozí konzumace drog. Zápletka pojednává o chlapících, kteří cestují časem do minulosti a změní ji tak, že to musí opět napravit a pak se vrátí do původní budoucnosti, aniž by k tomu měli technologické prostředky.
Projekt Tudora Prisăcariu Entropy.ro (který je alespoň podle mého názoru vlastně rozsudkem) je fotografická cesta po celém Rumunsku, která má dokumentovat skutečnou změnu a vyhnout se turistickým klišé, která tvoří lacinou image této země. Prisăcariu zobrazuje všudypřítomnou výstavbu hypermarketů a ochranu místních zvyků v centrech měst, vedle jiného „prostě překvapivého“ a „jedinečně oduševnělého“ materiálu (nepříliš nápadité fráze, které využívá vláda k propagaci turistiky v Rumunsku).
Podíváme-li se zpět na komunistické časy, první, co se vybaví Rumunům, jsou fronty. Nechvalně známé fronty byly tak otravné, že se staly symbolem stresu. Mohli jste si koupit jen určité množství vajec, ale nikdy jste nevěděli, jestli jich tam na vás ještě zůstane dost. Takže jste šli do „Alimentara“ hodiny před otevřením a zjistili jste, že už tu lidé stojí. Neustálý strach, že nebude co dát na stůl, nahradily na výstavě černobílé fotografie Vlada Nancă s různými druhy strachu, děsivého a zároveň i zábavného. Nancă fotí sám sebe jak vchází a vychází (bez čekání ve frontě) ze supermarketu Angst (německy „strach“, pozn. překl.), řetězce devatenácti obchodních domů v Rumunsku, proslavených pachem po vnitřnostech. Ironií je, že před osmnácti lety to byl pach nejpřitažlivější.
Anca Benera považuje sochy a jejich neustálou proměnu za nejvýznačnější ztělesnění způsobu, jak zacházíme s mocí. Proč by jinak zuřivé davy tak odhodlaně ničily sochy, strhávaly je z piedestalů a trestaly za to, co představují? Bohužel, veřejné monumenty se neničí snadno, proto na ně rozzlobený dav jen plivne a hrne se vpřed, aby například vypálil knihovnu či pokračoval v rabování. Některé sochy přežijí desetiletí na skrytých dvorcích paláců, stejně jako socha Lenina, který se v Benerové videu zhluboka nadechne a ze všeho si pamatuje záblesky násilí, zatímco jiní mají praktičtější návod k použití. Malinká jezdecká socha Lenina, kterou Benera vytvořila, vznikla z „pocitu dvojznačnosti ze symbolického přenosu – jako kdyby byla roztavená socha Karla I. použita k vytvoření sochy Lenina. Byla inspirována nedávnou diskuzi o hypotetické přestavbě sochy Karla I. s použitím bronzu z existující sochy Lenina,“ říká umělkyně.
Sochy procházejí intenzivními proměnami tvarosloví a identity. Co se ale děje s hvězdami za zenitem? Samozřejmě, odcházejí a žijí svůj tajný život na neznámém ostrově. Jejich luxusní životy pokračují v našich představách, zatímco my, milióny obyčejných lidí, kteří se intimně cítí být spojeni s jejich vykonstruovanou image, nedokážeme přijmout jejich zmizení. Jakmile se stanete idolem, nesmíte zemřít, jako by říkal Dragoş Platon, který maluje jejich nahá těla v dětském stylu, jak se procházejí s koktejlem či střílí z pistole, salutují z trampolíny či obtěžují ostatní stále stejnými starými songy. Hitler, Mao, Elvis, Ceauşescu, Lady Di, Saddám, Bruce Lee, ti všichni se baví i nudí svým vlastním způsobem ve svém nepříliš šťastném exotickém útočišti. Mezitím Mircea Nicolae umisťuje falešné nápisy „Historická památka“ na budovy vyprojektované za komunismu. A kdo ví, co je exotičtější – ostrov nebo sídliště?
Daniel Gontz a Cezar Lăzărescu pojednávají také o přítomnosti sídlišť. Ale zatímco Gontz si pohrává s balkony jako se zaměnitelnými kostičkami obrovského betonového puzzle, Lăzărescu vytváří fotografickou koláž, která nabízí únikový východ – „v případě ohně rozbijte okno“. V Rumunsku je pro mnohé horko jako v pekle.
Podíváte-li se na možné interpretace názvu výstavy a pak na díla a jejich vzájemnou souvztažnost, nadechněte se a děkujte Bohu, že to není jedna z těch výstav, která si na sobě zakládá. Mohlo by to být namířeno na obě strany (směrem k budoucnosti či proti ní) a také to může být jen velká fraška. Jak říká Dr. Emmet Brown ve filmu Zpátky do budoucnosti: „Tam, kam jedeme, nepotřebujeme cesty.“

01.01.2008