Miska

Nalézt tu pravou myšlenku nebývá lehké. Umělec Tomáš Vaněk si několikrát promluvil s umělcem Janem Turnerem a pokoušel se objevit to podstatné. Nakonec si dva týdny dopisovali. Vaněk vždy zaslal Turnerovi konvolut otázek, a ten na něj odpověděl. Pilování misky ...

Pověz mi něco o tom, jak jsi sbíral v lese šišky.
Sbíral jsem v lese šišky a vybíral ty pravé. Rozlišování mezi nimi bylo opravdové potěšení. Možná ani ne tak samotné rozlišování, jako spíš ta přepestrá škála důvodů pro a někdy i proti. Málokdy se děje něco tak univerzálně srozumitelného. K volbě pomáhalo světlo slunce, vánek mouchy, ostružiny, větve. Les je přítel.

Je pro tebe nutné, aby se tvoje věci, objekty, vystavovaly v galeriích?
Nemyslím, že je to úplně nutné, ale v podstatě s galeriemi tak trochu počítám. Jsou většinou tak pěkně toporně vytknuté z běžného prostoru. Scházejí se tam lidé, kteří jsou víceméně také nějak vytknutí a očekávají, že se tam bude něco dít. To je výhoda. A jestli jsi měl na mysli galerii jako prostor, tak potřebuju. Potřebuju sucho, klid, čistý bílý, nekomplikovaný prostor.

Prozradíš, kam chodíš na nápady?
Neustále tematizuji svoji běžnou činnost. Vznikají témata jako vyměšování, pokud jsem na výletě, tak vyměšování v krajině. Drobná kriminalita, když někde vidím něco pěkného. Potažmo mizení, záměna. Když jsem nucen pečovat o své tělo, protože kolabuje, vznikne zdravotník se zraněním. Když někdo blízký zemře, nutně okamžitě relativizuju všechno kolem, snažím se to napodobit, aby věci byly a zároveň mizely.

Jak to myslíš, aby věci zároveň byly a mizely?
Představuju si, že když se nějak naředí funkce předmětu, tak ten předmět částečně zmizí. Je to takový oslí můstek k doopravdickému zmizení.

Napadají tě nápady jako viry, nebo je musíš přemlouvat?
Myslel jsem doteď, že nápady jsou viry. Nápad vždycky spoluexistuje s nějakou konfigurací, kopíruje její genetickou strukturu, překóduje jí, pak se to celý změní. Ale jestli máš na mysli, jak tomu předcházím, tak bych řek, že si půdu pro nápad homeopaticky přihnojuju. Je to taková řídká forma přemlouvání.

Řekni mi něco o věšáku.
Nejdůležitější na této soše bylo nošení čepice. Je v ní zakódována radost z lyžování, puberta, teplo patnáct let staré. Staré lupy. Má bohatou paměť. Je to na ní taky vidět. Nechci říct, že to je to jediné, co celou tu sochu dělá tak srozumitelnou. Nicméně se domnívám, že paměť implicitně obsahuje možnost sdílení a dorozumění. Bez konkrétního obsahu, samozřejmě. Na úrovni vlnění.

Když koukám na tvoje věci, mám
pocit, jakoby vznikaly především
z prvního impulzu, bleskového zajiskření.
Impulzem je vstup do asociačního řetězce a vyznačuje se jenom větší intenzitou bytí a trvá tak 15 minut.
Například najdu nějaké hliníkové lišty a třeba dřevěné desky a začne být okamžitě
jasné, že je potřeba vyzkoušet, jestli se dají nějak vzájemně zaplést. Vznikne nějaký pletenec, v principu ne úplně nepodobný tomu, jak se zaplétá vánočka.
Pak nastává zřejmě fáze mezzoimpulzu. V zásadě jde o to, že je potřeba s vánočkou ještě něco udělat. Zohybám jí, postavím a je z toho stůl.
Tady někde končí fáze impulzu a začíná fáze reflexe.
Z procesu vyplývá, že stůl je redefinicí vánočky a implicitně se tu objevuje hierarchický pořádek. Totiž, že stůl v evoluční selekci převážil nad vánočkou.
Zdá se, že něco, co se podobá vánočce, neintegruje podstatné vlastnosti v takové míře, aby v danou chvíli poskytlo dostatečně pevnou a hravou formu pro objekt.
Úhrnem se dá říct, že vánočka neintegruje tolik podstatných principů jako stůl. A stůl je nějakým způsobem podstatnější než vánočka.
Takový poznatek je nesmírně důležitý, i když pro něj nedokážu najít kontext a není mi téměř k ničemu. Napadá mě třeba použít to v křížovce: Něco podstatnějšího než je vánočka, má to čtyři nohy a dávají se na to talíře - na čtyři.
Zpětně ale také vidím, že stůl zároveň integruje některé vlastnosti vánočky. Ta je specifickým pokrmem výlučně jen o Vánocích. Má všechny vlastnosti svátečního pokrmu - přeslazená, tučná, moučnatá, vaječnatá, plná mandlí a rozinek. Chci říct, že to není univerzální jídlo, které integruje kompletní škálu vitamínů, bílkovin, minerálů a stopových prvků a konzumovat pořád jenom vánočku je kumulující se dietní chybou.
Zrovna tak jako vánočka není univerzálním jídlem, dá se říct o stolu, že neunese všechno na světě. Běžný stůl neunese např. bagr.
A teď se dostávám k důležitému momentu. Během asociačního procesu, který začal vánočkou a skončil stolem, se ukázalo, že dominantní vlastnosti jak vánočky, tak stolu, mají omezený potenciál.
Mířím tím k tomu, že pokud se stůl, jaký vyrobím, úplně nepodobá běžnému stolu, nejde o žádný typ svévolné redukce, nýbrž výsledek kauzality, která koření někde v podvědomí a v běžném životě je drcena turbulencemi pragmatického funkcionalismu tak, že není ani na první pohled patrná.
Osobně jsem ale zastáncem daleko stručnější vazby předmětu na svůj význam. Chtěl bych říci, že to, že stůl neunese 300 kilo, ale jenom 40 dkg, a udrží se na něm jen podlouhlé předměty, které nejsou kulaté, je v podstatě jen nepatrnou změnou dynamiky uvnitř systému vztahů předmětů a jejich funkcí.

Ještě ke stolu, dovedeš jsi představit další varianty objektů - stolů, které by jsi mohl na téma změny dynamiky uvnitř systému vztahů předmětů a jejich funkcí vyrobit? Je pro tebe důležité jakési zkoumání skrze varianty?
Upřímně řečeno, nic moc bych od toho nečekal. Tématem je spíš samotná změna dynamiky, která se opakováním opotřebovává. Variováním bych se dostal ke způsobu myšlení, který považuji za přisprostlý. Poprvé je to nejlepší. Variuje to ale v jiných objektech.. Variantou ke stolu je třeba nočník nebo věšák. Nebo i podlaha.

Bavím-li se s někým o tvých věcech, přistihl jsem se, že si při popisu občas pomáhám slovem brutální, myslíš si, že tvoje věci jsou brutální?
Brutální jsou asi proto, že mají svojí utilitárností blízko k sektářskému způsobu uvažování. Je tu totiž vždycky jediná možnost, jak to udělat, jedna konstelace, jeden pokus, jenom jednou poprvé a musí to vodsejpat. Relaxovaná rychlost je taky důležitá. Proč to je takhle, nevím. Můj táta byl rychlej a máma brutální. Možná tady to má kořeny.
Koncepty, které akcentují pluralitu a demokracii v možnostech, jsou koneckonců do jednoho vágní a vůbec mě neoslovují. V brutalitě, kterou možná ty věci vyzařují, je stejně zakódovaná laskavost, která by podle mně, bůh ví proč, měla být svižná a rychlá a svým způsobem brutální.

Co myslíš tím sektářským způsobem uvažování?
Dogma v pozadí. Ano nebo ne ve výsledku. Oba extrémy zastoupeny tak nějak hranatě. Myslim, že ty objekty sice docela jasně říkají ano i ne zároveň, což zní sice taoisticky, ale ta intenzita je jehovisticko-moonovská.

Když jsem po delší době viděl tvé objekty, připadalo mi, že mají jakousi dadaistickou energii, obsahují touhu po vybočení nebo spíš po vykloubení.
Myslím, že dada je umění nemožného v té nejjednodušší formě, která se nabízí. V nesmyslu, který odhaluje přepestrou škálu souvislostí. A je zároveň v mnoha ohledech vykloubením. Mám dojem, že tím vykloubením neustále napodobuji nějakou událost z dětství.

Ty šišky, co jsi nasbíral, dal do tašky s potiskem srnce a vystavil. Měl jsem pocit, že se tím ta libost sbírání zamlžila, schovala, a že nakonec šlo o objekt, kterému sice předcházel příběh, ale připadalo mi, že byl poslán pryč.
Ano, libost zmizela, překryl ji jiný příběh.
Zkoušel jsem, jestli na první pohled neviditelné procesy kumulují nějakou energii ve výsledku. Zjistil jsem na vlastní kůži, že ano. Pěkný a silný prožitek je univerzálně přenosný, i když je zamaskovaný. Libost ze sběru a výběru šišek ale určitě ještě použiju daleko více v prvním plánu.

Děláš objekty, maluješ obrazy, děláš muziku. Co z toho jsou hlavní a co doplňkové disciplíny?
Všechny jsou hlavní a zároveň vedlejší, navzájem se doplňují. V srpnu obvykle mívám potřebu hrát. Leden a únor je ve znamení malby. Jaro patří jednoznačně objektům, v červnu a v červenci mi největší radost dělá psaní. To je jedna kategorie činností, která slouží k ventilaci.
Jiné činnosti lépe slouží k absorbování. Absorbuju například cvičením tajči. Je neuvěřitelné, co všechno se uvolňuje uvolňováním těla. Taky na sobě zkouším různý terapie. Čínskou akupunkturu, homeopatii, psychokineziologii, rodinné konstelace. Jsou to bomby. Tyhle disciplíny mapují souvislosti, které jsem si vždycky přál, aby na světě byly. Leccos se potom objeví v těch ventilačních disciplínách.
Mám ještě jeden masochistický projekt. Hraju divadlo. Teda přesně řečeno jednu hru už asi tři roky. Je to taková švejkovská činohra o nádražácích a mám tam několik replik. Divadlo v téhle podobě upřímně vůbec nechápu a na tu hru bych asi dobrovolně nešel. Zajímavé je, že tahle hra poslední dobou zaznamenala doslova obrovský boom. V současné době existuje asi v pěti dalších provedeních, hrajou jí profesionální divadla. Mluví se o ní v superlativech a někdo jistě ne úplně bezvýznamný ji označil za hru roku. Taky kdysi vyhrála Jiráskův Hronov. Celému tomu vůbec nerozumím, a to je velmi vzrušující. Proto se dráze herce hodlám věnovat i nadále.

Máš k misce v misce nějakou legendu?
Mám. Je to zenová záležitost. Podobnost většího s menším. Voda. Klid. Pro náš ušmudlaný svět se to jmenuje nočník. Vyměšování je kolikrát podobností většího s menším daleko víc, než bychom si přáli.

Na mě zapůsobila tvoje podlaha, říkal jsem si, jak jednoduché a banální, gumycuk a plech. Chceš k tomu něco dodat?
Jsem rád, když na někoho působí podlaha. Snažil jsem se gumycukem akcentovat napětí a někdy i předepětí, které na podlahu při její službě vždycky působí. Chtěl jsem vystavit na odiv její skromnou služebnost, ukázat to lidem.

Taky mě napadlo, že tvé objekty jsou zredukovány až do jakési znakovosti např. plot = mříž, dům = znak domu atp. Mají být tvé věci nějakým konkrétním aktivačním znakem?
Začal bych tím, že znak pro mě není východiskem. Nepracuji tak, že ve smyslu ready made objevím někde znak, který pak přeskupením kontextů významově deformuju-aktivuju. Znak tedy není východiskem, ale stojí až někde daleko za prvotním impulzem s něčím manipulovat. Chápu ho jako určitou dohodu, kterou ale modeluju znovu jakoby od nuly, se ztrátou paměti, a kde jako jediné vodítko slouží kolektivní podvědomí. Představuju si, že tím vzniká celý kontextuální spletenec vazeb jakoby znovu.
Tady se dostávám k tomu, jakou škálu vazeb může socha představovat. Důležité je, že mé vlastní já se v tomto procesu, který probíhá víceméně paralelně s mými představami, pokud nějaké v danou chvíli mám, téměř neúčastní. To je osvobozující pocit.

Tvůj osobní minikatalog má název Sociální mdloby. Prosím tě, vysvětli mi, jak si k tomu došel?
Při zpětném pohledu na sérii objektů, o které tady spolu hovoříme, jsem vypozoroval, že mají všechny defekt v oblasti užitkovosti. Sociální proto, že důsledky defektu jsou lokalizovány především v sociální sféře, kam nutně paprsek funkce předmětu míří. Mdloby jsou jen parafrází nedostatku dostatečného sociálního vědomí a jehož důsledkem je zmíněný defekt. Rád bych tím katalogem nějak pozitivně definoval oblast nedostatečnosti.

01.01.2003