Klonovaná identita

I když je dnes jméno Stana Filka lidem z uměleckého provozu známé a asi po právu jej zařadí podle začátků jeho tvorby do souvislosti “šedesátých let”, jen málokdo si vybaví, co vlastně tento umělec dělal a pravděpodobně jen někteří slovenští kolegové budou vědět, na čem pracoval v posledních deseti letech po návratu z emigrace v USA (1983-1989). Filko se ale v současné době pomalu vrací zpět na výsluní slovenského umění, vystavuje a je vystavován.

Filko byl na sklonku šedesátých let slibnou vycházející star nejen na Slovensku a v Čechách, ale prosadil se i na prestižních výstavách, jako byla například Popperova výstava Cinétisme, Spéctacle, Environment v roce 1968 v Grénoblu; byl pozván na Documentu VII apod. Nechyběl snad v žádné významné recenzi o současném československém umění v zahraničí (Padrta, Popper, Restany), s jeho jménem se setkáváme v knihách F. Poppera, U. Kultermanna ad.
Filkova práce je ve své šíři do té míry málo známá, že bych se zde nechtěl pouštět do jakýchsi redukovaných schémat její prezentace a výkladu. Připomeňme jen oblasti, jimž se věnoval: v ranných 50. a 60. letech maloval obrazy, vytvářel asambláže-akumláže (tzv. oltáře skutečnosti), spolu s Alexem Mlynárčikem a Zitou Kostrovou vymysleli první Happsoc (1965) — těžko charakterizovatelné aktivity stojící na pomezí happeningu, konceptuálního umění a proklamace. Jeho akumlážované “oltáře skutečnosti” kombinují nejrůznější materiály-objekty, úlomky zrcadel, fotografie, běžné předměty… A s postupem doby jakoby pozvolna expandovaly do prostoru a proměnily se v environmenty. Od roku 1966 Filko vytvářel environmenty, v nichž zapojoval do instalací i elektrická média — diaprojekce, rádio, zvuk, větráky ad., a propojoval tak čisté fenomény v kombinacích s informacemi, za což byl Restanym nápaditě nazván “architektem informace”.
V instalaci Filkovy výstavy v Galerii na Karlově náměstí (1967), kterou recenzoval Jiří Padrta ve Výtvarné práci, se Filko objevuje jako akční, duchovní aktér, který svými malířskými gesty zpracovává de facto celé své okolí. Kromě toho Filko systematicky shromažďoval fotografický materiál (nalezené fotografie z časopisů, knih, novin…) s vyhraněnými tématy jeho zájmu a prakticky v syrové podobě ho vytiskl v cyklu grafických Asociací; vyráběl vlastní hudební nosiče — desky; jeho katalog (Stano Filko, Tvorba II, 1970) je sám o sobě velice rafinovaným konceptuálním projektem.
V instalacích a akcích v 70. letech se Filkova východiska poněkud posunují — od sociální, politické, sociologické reality, které ho stimulovaly v letech otevřenosti, se soustřeďuje na citově-duchovní hodnoty. Nepostradatelnou součástí jeho aktivit (Bílý prostor v bílém prostoru, 1973-1977) se stává jejich textová složka, kterou nemůžeme chápat jen jako pozadí nebo doplněk, ale samostatnou složku postupně se vyhraňující v novou disciplínu-médium TEXT ART. Filkovy texty se vyznačují osobitou transformací běžných pravidel psaní a mají svébytnou syntaxi. Vznik a specifika Filkova TEXT ARTU a jeho zařazení do souvislostí konceptualizace jazyka vyžadují zvláštní studii. V centru Filkova duchovního zájmu stojí skloubení a harmonizace racionality-senzibility-senzitivity a emoce a jejich transformace, transcendence ve vyšší homogenní kvalitu (viz. například TEXTY: Emócia, čistá emocia, biely prostor v bielom prostore, 1977; Transcendency, 1978).
Jeho americká tvroba a práce z 80. a 90. let jsou poznamenány zjednodušením používaných prostředků až k novodobému primitivismu a posílení symbolické a duchovní dimenze. Ta se rozvinula v komplikovanou osobní ikonografii. Pro relevantní pochopení Filkových instalací z tohoto období jsou nepostradatelné stále se rozrůstající textové záznamy, které už se nevztahují k jednotlivým realizacím, ale jde o souvisle rozpracovávané studie několika fenoménů, jež dostávají v jeho ikonografii klíčové místo. Filkově osobě-tělu nejbližší je fenomén konstrukce jeho vlastní identity, symbolické rekonstrukce vlastního EGA (viz reprodukce) založené na jeho třech klinických smrtích (1945, 1952, 1984) a klonování jeho ega projevující se i jako klonování jména, které používá: Stano Filko (1937-1977), Stan Fylko (1978-1987), Stan Phylko (1988-1988/89), Phylko (1988-97), Phys (1998-současnost).
Kromě tématu vlastní identity, zasahující zpětně i léta šedesátá (Moje rodisko, 1968/1978), Filko v této době rozvíjí témata ŽENY-VENUŠE-ŠEHEREZÁDY… a neustále se vracející úběžník nekonečna-vesmíru-času KOSMOS. Stejně jako v letech šedesátých a sedmdesátých, kdy zformoval skupiny Filko-Mlynárčik, Filko-Laky-Zavarský ad., podněcuje nové skupinové projekty a v poslední době se několikrát spojil v silný koncepčně-vizuální tandem s o mnoho mladším Borisem Ondreičkou.
Je zde však stále disproporce mezi významem a originalitou Filkových prací, pozorností a možnostmi, kterých se mu dostává v jeho zemi (jediný soubornější katalog z roku 1970 vydal sám Filko vlastním nákladem) i uznáním mimo Slovensko, jež bylo poznamenané, stejně jako Čechy, dvacetiletým (ne-li čtyřicetiletým) výpadkem vzájemné umělecké výměny s vysokofrekvenční evropskou scénou. Izolace nepochybně nejsilněji postihla právě silnou generaci nastupující v šedesátých letech. Tento výpadek, doufejme, nebude trvalý. Na druhou stranu jsme již bezpečně zbaveni iluze, že půjde o proces, v němž bychom měli jakkoliv snazší podmínky přístupu do uměleckého provozu, než kdokoli jiný: jsme zde ve stále sílící konkurenci řady umělců podporovaných silným mezinárodně provázaným uměleckým systémem, nemluvě o paralelních snahách dalších evropských a mimoevropských států (trauma otevřených dveří).
Samostatnou kapitolou by bylo zkoumání vlivu dobových poměrů (politických, kulturních i sociálních) na Filkovu tvorbu. Rozhodujícím způsobem se tento obousměrně provázaný vztah vyhraňoval v druhé polovině šedesátých let. V tomto, pro Filka mimořádně šťastném období vznikla celá řada akcí-konceptů (Hapsoc I.-IV.), velkorysých realizací-environmentů, “projekt-artu”, “asociací”… Přesto, že se Filkovi podařilo realizovat i relativně velkolepé projekty (environment Univerzál, Katedrála humanizmu, Kosmos ad.) zůstává obrovský potenciál jeho přínosu i ve virtuální formě nerealizovaných projektů, které Filko v souladu s konceptuálním uvažováním bude od závěru 60. let považovat za definitivní hotová umělecká díla — “projektart”. Nejde o utopii v pravém smyslu slova. Projektart vznikl intencionálně jako představa o umění, jehož definitivní materiální existence zůstává otevřená. Ve Filkově případě jsou takřka všechny jeho projekty realizovatelné, jakoby však umělec nechtěl jejich okamžitou
realizací ztrácet energii a čas.
V momentě, kdy z normalizačních důvodů na počátku 70. let pro Filka končí možnost projekty uskutečňovat, se umělec dostává pod silný vnější tlak. Logickou úvahou by se mohlo zdát, že Filko začne hlouběji rozvíjet právě “projektart” uvažování na úkor
realizací. To je částečně pravda. Ovšem pro Filka jsou, jak se ukázalo, i realizace integrální možností, jak se tvořivě vyvíjet. Navíc zřejmý ideologický tlak je něco jiného, než svobodná možnost volby: ve chvíli, kdy máme možnost ideje materiálně
realizovat, je příklon k čistě projektové prezentaci — virtuální formě — programovou demonstrací nezávislosti na realitě ve smyslu metafyzickém i funkčním — ve smyslu hodnotově duchovním i tržně provozním. Je to radostná demonstrativní volba a ne pozice vynucená vnějším ideologickým tlakem.
Jak již bylo řečeno výjimečný přístup ke své vlastní tvorbě má sám Filko — cítí potřebu neustále znova se jí zabývat, pracovat s ní, interpretovat ji a včleňovat ji do svých aktuálních prací, anebo naopak do již hotových prací vkládá nové pohledy například v souladu s programem Bílého prostoru v bílém prostoru transformoval celou řadu svých prací ze šedesátých let tak, že sám sebe přetřel bílou barvou nebo vystřihl ze záběrů a dokumentací akcí. Se svým životopisem a životem pracuje jako s legendou, do níž přenáší aktuální myšlenkovou symboliku — tento proces je konstrukcí jeho vlastního EGA.
Z letmého výčtu vyplývá, že Filkovy práce mají osobitou nedogmatickou konceptuální povahu. Jeho cross-over přístup se svou šíří vymyká nějakému esenciálnímu a zjednodušenému uchopení. Je zřejmé, že právě tím je blízký současnému chápání, cítění i kritickému pohledu. Galerie hlavního města Prahy připravuje na rok 2002 souhrnnou retrospektivu jeho prací a po třiceti letech první velký katalog, který by měl k této příležitosti vyjít snad skutečně v plném rozsahu zpřístupní různorodost i originalitu jeho realizací, konceptů a projektů.
Filko se v tuto chvíli jmenuje PHYS, a práce na vlastní minulosti není zdaleka ukončena, protože Filka existuje pouze současná minulost, pole interpretace, děj neukončený a neuzavřený…

01.03.2001