Contemporary Japan

Síť železnejch drátků, jednoduchym oknem z měděnýho plechu, obdarovává japonskýho mistra. Každý se kvůli zemětřesení přetavuje v krasný bad boy’s car se sníženým podvozkem, orgasmus fantazie a japonskej nepořádek se tu vyskytují rytmicky, problikávaj loutkama robotů. Dům z rákosovejch stěn a ani zmínka ticha, slýchám jen pytlovitý kalhoty v ďábelskejch maskách. Budovy Pachinka nosí na zádech společnost Mitsubishi, ta přišla vyzdobenou chodbou, kde pochopíš obrazy Hajimeho snu. Jel na sytě rudý Hondě GoldWind a bílým čapečkem drtil 5000 tradičních hábitů. Červenej, žlutej, zelenej se odráží a deformuje. Joshi pracuje s hudbou zelenýho čaje, a tak se snaží duraemona s neonem do věcí zasvětit. Pravoúhlý ulice v pračce na saké, plynový bomby v totální pohodě, na displeji velikosti dítěte, úklonem pozdraví. Zůstali jenom Sachiko a Shigeki, odbarveni na blond s dvěma žloutkama japonských kami. Čistá funkčnost v radosti, když se díváš na obrovskej obchoďák z večerních zpráv. Nekonečný čtverce rejžovejch polí, japonská střecha z plechu a úplně prázdný počítačový centrum vypadá jak silná ohleduplnost. V kuličkovejch automatech obvykle objevíš plynulost tv show o vaření. Nikdy nechodíš s prázdnýma rukama kolem horký kaše. V tradičních scénách z „Kabuki“ smažej rybí hlavy s vyteklejma baterkama, jak to tu maj. Digivideo-
kamera žije provinile v Kyótu venku na řetězu. Zdánlivě nesmyslný souvislosti z Ja- ponska, vše-chno na recycle, šlachovitý těla, objemná křídla, žehlící prkna, strach se vzorem sakur – wakarimasen. V Ohnomuře je mistrem Katsuhiko motorkář, má svýho bosse – dvou-kilometrovou řadu Mitsubishi Pajero. V rýžovištích si to prosviští ryby na přípravu sushi, samozřejmostí je vidět animovanou bytost s shinkansenem na obličeji. Restaurant Karaoke, slavnost v předvečer jara, kde se nejmladší pusinky z vodní říše milovaly s infantilní dřevěnou hůlkou.
Pak zas chvilku prostě pracují, nic jim nechybí. Zažijí osvobození děje od času, plavbou ve větru. Chromová maska holohlavýho buddhisty se už směje a stojí v čistým prostoru. Jasnej řád a kulatý oči s tvarem spirály si neustále vybírají potomka samurajů podle barev. Důchodkyně s šátkem v helmě něco popletla, sníh roztál, je cejtit gasurin ze 70.let. Prázdná hala, nic konkrétního, trochu komplikovaný, kubicky krásný, místní naboženství. Komíny továren jsou nejgeniálnější šintoistickou svatyní... maj vnitřní disciplínu, přirozenost skalnatýho pobřeží Pacifiku, nepochopíš. Evil Spirit v úřadech je unaven, mnohem důležitější je malá postavička, která nechce ochutnávat omáčky před skanzenem. Autobusový stevardky z „Bon Joure Yokohama“, ale nikdo jinej se to nedozvěděl. Japonský cesty, žadný soukromí, jen reklama na DVD. Na 1. místě zákazník, vyrábí jogurt tahem štětce jak hračka. Koinobori vítají slunce, vystřihují Kjůšú mezi kakedžikama. S kožešinama na palubkách vypadají všechny úrovně japonsky, organizace z období křižovatek k dispozici. Dost fixované zrcadlo autonavigátora se smířilo se strašlivou zimou, poctivost přítomnosti funguje dokonale. Metr sněhu na zvětšenině nemocného syslíka. Každé ráno se spolu přehrabují v okolní půdě, s bílou rouškou trhají klepítka, je to byznys na jedno použití. Obraz kruhu s mističkou rýže tíží. Origami není pro ženy. Období dešťů – drahá surovina, jak si uvědomovat náš volný čas. Mladí Japonci chtějí pouze jeden vztah. První setkání v drahejch oblecích, zásadní informace na malý ploše, jen uvnitř odvazuje černý vlasy. Ježíš na kříži s bambusovejma holema, bez popisu, rarita v Muzeu, jak opička, která se bojí. Tetovaný Maiko girls z Kyóta, neidentifikovatelného věku, se vkusně usmívaji na jezdící schody. Je to fakt, že v čase, v kterým jsem se vrátil úplně prázdnej, desetkrát děkuji padesáti autobusům s dětmi, do kterých zmizí nej-oblíbenější Japonec. Bye, bye obáčan!

01.08.1999