Dominik Lang

Dominik Lang (1980) žije v Praze, navštěvuje ateliér Jiřího Příhody na Akademii výtvarných umění v Praze. Obecně vzato, Langa zajímají „řešení“. Sleduje, jak se věci dělají, co se považuje za dané („přijímáme to a dál neřešíme“), a navrhuje změny a odlišná řešení. Někdy usiluje o viditelnou změnu, jindy o změnu, jež bude zřejmá jen za určitých podmínek. Jasným příkladem jsou následující realizace. Lang vyjde s plechovkou žluté barvy na ulici a na vozovku pečlivě odlije barvu. Když půjdete kolem, budete si myslet, že se barva někomu rozlila. Ale pozor, od této chvíle platí, že ne všechny fleky udělali nešikové. Nebo: Před stěnu galerie Jelení představí novou stěnu, mírně vysune topné těleso z okenní niky a posune zářivku mimo původní osu. V zahrádce před galerií přesadí rostliny mimo záhonek. Kdo prostor neznal nebo o zásazích nevěděl, asi odešel s dojmem, že Lang galerii pouze vyprázdnil („Takové klišé! Poko- likáté už?!“).
O co Langovi jde? Jeho úkony mají často rovinu neobvyklého osobního prožitku. Když podle reprodukce z knihy vytvořil repliku Stavby č. II. od Stanislava Kolíbala, musel řešit hodně technických problémů. Zato se s dílem dobře seznámil a objekt, který je v zahraniční sbírce a Lang ho nikdy neviděl, si mohl konečně prohlédnout. Obvykle míváme s uměním jinou zkušenost. Lang tu svoji založil na pracném, ale unikátním přístupu. Podobně si zreplikoval i fotografii Gabriela Orozca Rozšíření odlesku. „Kresbu bicyklem a vodou“ nahradil „kresbou autem a vodou”. Místo fotoaparátem ji zaznamenal videokamerou. U Orozcovy fotky nevíme, kdo loužemi projel. Tady vidíme celou akci. To, že se Lang ukázal jako řidič-tvůrce je důležité. Lépe to odpovídá jeho vztahu k prolínání intimního a veřejného, osobního zážitku a veřejné intervence, vlastního a citovaného.
Lang využívá věci a události, s nimiž se často setkáváme. Domníváme se, že je dobře známe, a předpokládáme určitý rejstřík možností „čím jsou, proč jsou a jak se dělají“. Dáváme si je do souvislostí a utváříme si tím jejich logiku. Jenže málokdy počítáme s tím, že by někdo některou možnost z rejstříku záměrně napodobil. Dominik Lang napodobuje s velkou radostí.
Málokdy počítáme s tím, že by někdo obrátil logiku naruby. Možná tak v umění, tam se to čeká nejvíc. A právě kvůli tomu Lang hledá různé škvíry, jak zůstat aspoň napůl jinde. Jeho objekty z dřevotřísky mohou být holistickým nábytkem nebo minimalistickými plastikami. Záleží jen na situaci. O jiném díle, minimalistických dřevěných stupních na schodišti budovy AVU, jsme se mohli domnívat, že je postavili řemeslníci kvůli opravě apod. A do třetice: plastové odpadní trubky, které Lang odklonil z nejkratší a ekonomicky nejvýhodnější dráhy a v jednom místě vyvedl do galerie, se sice staly uměleckým dílem, ale Lang si dal pozor, aby nepřestaly plnit svůj účel. Všechno, co jste spláchli, trubkami (a galerií) úspěšně prošlo.
Paměť má své architektury a my jsme jejich architekty. Jednotlivé prvky jsou v jejich stavbě vzájemně provázané. Analogiemi mezi pamatovanými a právě přítomnými skutečnostmi si vytváříme interferenci, z níž usuzujeme na to, či ono. Když Lang do okna Akademie výtvarných umění zavěsil sušák na prádlo s hromadou svršků, mohutná budova dávající už třetí století nabubřele najevo, že vzdělávání umělců má svou váhu, změnila své poslání. Přestala být nádobou na velké kvantum bezejmenných posluchačů a vyslala signál o jedinci, který potřebuje vyřešit běžnou situaci. Náklad prádla byl ovšem tak velký, že by nemohl uschnout. Člověku venku to asi nedošlo hned, ale ten signál o běžné situaci byl ve skutečnosti zase jen uměleckým dílem – sochou.
Lang se volně pohybuje po malých zónách, kde tuší hranice mezi uměním a tím vším okolo. To, co nazýváme uměleckou praxí, tedy hlavní proud kulturního života, má však velmi pevné opěrné body. Mezi ně patří osobnosti kulturního života. Ví se, jaké mají zájmy, jakou mocí ovlivňují své okolí a jaký kontext vytvářejí. Na společné výstavě s Jiřím Thýnem v galerii Entrance proto iniciovali vznik sítě vztahů mezi osob- nostmi. Všichni na žádost umělců dělali, co umí nejlépe: jeden instalaci, další pozvánku, třetí zaštítil výstavu kurátorsky... Utvářeli kontext, stali se součástkou v mechanismu produkce. A tento mechanismus byl hlavním vystavovaným materiálem. Umělci zůstali v pozadí. Tedy, jak se to vezme. Vždyť to byl kontext pro ně.

Jiří Ptáček

01.01.2006