Editorial 1-2008

Pracujeme jako staří lidé, a přece jsme děti víc než kdykoli před tím. Obklopujeme se přenosnými zázraky, a proto nevíme, s čím zacházíme. Snažíme se žít v bezpečí, a přece nevíme, v čem spočívá. Mnozí z nás ztratili čas, ale mají věci. Máme rádi věci a jejich názvy nám krásně znějí. Milujeme je a ony nás ne. Dojatí z jejich nabytí a nešťastní z jejich ztráty. Nešťastní, bez času, z neopětované lásky a stále v pohybu. Zapomeňme na kulturu. Nevíme, co to znamená. Slovo kultura je na konci své významotvorné historie, protože je berlou kdejaké hlouposti. Nač mít ministerstvo jakési abstraktní kultury, když máme kulturu pivní, kulturu stolování, právní kulturu, poslaneckou kulturu a kulturu plísňovou či jogurtovou. Kultura bez přívlastku je podvod. Umění se snaží být vědou. Zabývá se filosofií, sociologií, psychologií a chce být jedním ze zdrojů pedagogiky. Chce být politické, ale uchovat si charisma undergroundu, ne-politiky. Chce být komoditou. Zesměšňuje populární kulturu, společnost toužící po majetku a nabádá k pokoře, ale spotřebovává nezanedbatelné finanční dotace a využívá ke své prezentaci celé výstavní komplexy. Současné umění chce být vším, a přesto zůstat výjimečné. Protože umění samo už znamená málo, protože znamená příliš mnoho. Současný umělec je jako Švýcarsko. Je jako země, která si chce zachovat neutralitu ve hře a přece být na straně vítězů, ať se jím stane kdokoli. Umělec nemusí vědět mnoho, ale chce se vyjadřovat ke všem fenoménům současnosti. Není odvětví, kam by nestrkal nos, ale chybuje-li, počítá s uměleckou imunitou. Jediné, z čeho má strach, je pojem umění, který chce naplňovat a neudělat chybu. Myšlenkový proces bez hmatatelného výsledku lze nazvat leností. Lenost se dnes neodpouští. Aktivita je univerzální řešení pro současnost. Stát na místě se nevyplácí. Ke skutečné pasivitě je zapotřebí odvaha. Živý člověk mluví. Chytrý živý člověk píše. Mrtvý mlčí. Mrtvý líný člověk. Vzdát se pojmu dává naději najít smysl.

01.01.2008