Editorial

Mexiko vstoupilo do NAFTA, North American Free Trade Agreement, na počátku devadesátých let a se zdráháním a s nedůvěrou, zatímco Spojené státy americké považovaly pochybnou smlouvu za univerzální vítězství svobody a rovnosti, jak je tomu vždy, když jde o prospěch Spojených států amerických.
V současné době obě strany hořce litují a hurávlastenečtí politikové zejména v severních částech Severní Ameriky chtějí přepsat mapu a přejmenovat velkou část země – jižní hranice Kalifornie, Arizony, Nového Mexika a Texasu, zemi, která se geograficky tak snadno spojuje s Mexickými státy na jihu – na Severní a Latinskou Ameriku.
Jako by to byl nějaký rozdíl. Dokonce i dobrovolníci dobře vědí, že časem to bude úplně jedno, jelikož skutečná hranice mezi Spojenými státy a Mexikem nikdy nebude existovat, tedy mezi angloamerickou částí a latinskoamerickou částí, protože tu vlastně nikdy žádná nebyla. Budoucí hranice se bude podobat manipulativnímu politickému projektu, který povede napříč státy a městy od špičky Jižní Ameriky, z  Ohňové země, až po Aljašku v nejsevernější části Amerik.
Belize, vmáčknuté mezi Mexiko a Guatemalu, není latinskoamerický stát. Nicméně tři čtvrtiny Los Angeles jsou latinskoamerické město. Totéž platí pro Miami a ještě důležitější jsou tisícovky malých a větších městeček po celém Jihozápadě, spousty malých komunit, které více či méně mírumilovně prosperují po celá desetiletí, ne-li staletí.
Toto číslo Umělce mělo být latinskoamerické, ale kde je hranice, kde Latinská Amerika začíná a končí, není jasné a po většinu moderní historie ani nebylo. Je třeba zahrnout i Chicago, New York a Los Angeles. V tomto čísle převládají mexičtí umělci, a jsou také středem zájmu textů o oblastech oficiální hranice, Tijuana a Juarez, což jsou migrační zóny, v nichž se angloamerická a latinskoamerická kultura setkávají a  navzájem reflektují nejostřeji.
Navíc je tu několik textů od pravidelných příspěvatelů, takže nejde jen o čistě mexickou či latinsko-americkou záležitost, ani sem nezahrnujeme všechny země, protože naším záměrem není být vyčerpávající. Kromě toho, Mexičané, Argentinci, Uruguayci, Češi, Poláci a další národnosti – ať žijí v Evropě nebo kdekoliv v Americe – sdílí společné zájmy.
Občany těchto zemí, ale především umělce, v současné době spojuje vztah lásky i nenávisti vůči západu, což znamená, že Angloameričané a národy na jih od hranice Spojených států do jisté míry sdílí podobné radosti i starosti, jaké Češi a jiné východoevropské země bývalého sovětského bloku sdílí se západní Evropou (a Spojenými státy). Důvody se různí – od historických, politických, sociologických, ekonomických, kulturních až po antropologické. Texty v tomto čísle každopádně mnoha způsoby vysvětlují, o čem tu celou dobu vlastně mluvím.

Tony Ozuna



Během první poloviny roku 2006 se v časopisech, na uměleckých veletrzích a v diskuzních pořadech rozšířilo tvrzení, že se Mexiko stalo Novou metropolí umění. Jeden známý časopis o tom ujišťoval na titulní straně společně s fotografií Papalotes negros (Černí papíroví draci) od Gabriela Orozca z roku 1997. Barbara Perea a  Príamo Lozada připravují první oficiální účast Mexika – zastoupeného Rafaelem Lozano-Hemmerem, pracujícím s novými médii – na 52. bienále v Benátkách. V hlavním městě Mexico City se rychle rozmnožují malé galerie a dávají nahlas najevo cennou pomoc, kterou poskytují mladým umělcům „se spoustou nápadů“, La Colección Jumex opět vystavuje svou rozsáhlou sbírku, Orozco má retrospektivní výstavu – nebo anti-retrospektivní, jak ji nazval Miguel Alejandro González Virgen – v muzeu Palacio de Bellas Artes, Spenceru Tunickovi se podařilo shromáždit 20 tisíc nahých lidí – více než v Barceloně! – na náměstí Zócalo v hlavním městě; výstavy jedna za druhou přicházejí a odcházejí, koktejly, vernisáže, name droping (vydávání se za známého slavné osobnosti – pozn.překl.) jsou v módě.
Navzdory tomu je mi zatěžko připojit se ke kolektivnímu entusiasmu a připojit se k ohnivému „Ať žije Mexiko!“. Vše,co jsem zmínila, nepochybně znamená pokrok – neznámým směrem – a  důležité uznání pro umělce, kteří celý svůj život věnovali tomu, aby došli k bodu kreativního pohodlí, ve kterém se dnes nacházejí. Ale ukazuje se, že právě ve chvíli, kdy se měníme v  Metropoli umění, se nejvíc nedostává nápadů, které by překračovaly tu nejdráždivější doslovnost, anebo se trochu vzdálily od absolutního konceptuálního, vizuálního, fyzického neporozumění, a také od neporozumění, kterým trpí značná část současné produkce.
Nesnažíme se odhalit páteř systému, ale vytvořit vazbu, ve které by čtenáři, nejen z Mexika, mohli porozumět tomu, co se děje v této zemi a jak to souvisí například s prací Španěla Javiera Velasca. Očekáváme mnoho protikladných reakcí na to, co dnes píšu, a tak je třeba pomalu začít s hledáním nápadů, které se vysmějí uměleckému systému nejčistší kvalitou odraženou v  jednom jediném oslňujícím díle. Užijte si v tomto čísle mexické umění takové, jaké je, s jeho zdary i chybami, pokroky i klopýtnutími, s jeho klišé a s… jeho novými klišé. Další pohledy a oblasti určitě budou reflektovány v dalším čísle věnovaném umění jiných latinskoamerických zemí.

Marisol Rodriguez

01.02.2007