Jitka Mikulicová

Jde se o zdánlivě jednoduchou hru; dětskou hru. List papíru roztrháte na kousky různých tvarů a velikostí, rozsypete je po stole jako sněhové vločky, potom je všelijak zpřeházíte a různě pospojujete, až z nich vytvoříte obrázek. Obrázek, který tímto způsobem vznikne – řád vzešlý z chaosu –, o vašem vnitřním rozpoložení poví více než s rozmyslem provedená kresba.
Jitka Mikulicová (nar. 1980, Hustopeče) využívá i různých jiných prostředků, pomocí nichž vytváří osobitý vnitřní jazyk, ikonografii fragmentů. Tento jazyk je kombinací zmíněné hry s papírem a precizního intelektuálního procesu přípravy – která čerpá jak z dějin umění, tak z kritické metodologie, díky níž je umění nové generace umělců střední Evropy tak pozoruhodné. Jitka Mikulicová, která vystavuje od roku 2003 a v současnosti žije v Praze, studovala v Brně u Martina Mainera, v Lipsku byl jejím profesorem Neo Rauch a v Praze Jiří David,v jehož ateliéru na pražské VŠUP v roce 2007 absolvovala.
Útržky papíru představují střípky vzpomínek, úlomky současnosti – myšlenek, snů, budoucích plánů, posvátného a světského, představ o smrti. Tyto útržky definují myšlenky, a zároveň je rozostřují. V případě Sněhuláka (2007) vytvořeného z takovýchto střípků tak při bližším ohledání zjistíme, že se neskládá z jednotlivých kousků papíru, ale z pečlivě vytvořených tvarů, které roztrhaný papír napodobují. A podkladovou vrstvu netvoří dřevo, ale samolepicí tapety. V dětství stráveném na Moravě byla Jitka obklopena vyřezávanými objekty, které vyráběl její otec. Z odřezků a odpadů dřeva Jitka vychází, ale tvrdé dřevo – posvátný element – nahrazuje světskými prostředky, jako jsou laciné tapety s dezénem dřeva, pomocí nichž vytváří na podkladu z překližky originální abstraktní krajinu. Zpovzdálí si člověk představí autentické řemeslné zpracování intarzie, ale při bližším pohledu odhalí lacinost materiálů, jež nabízí současný svět – v obraze ale pookřejí a získají vznešenost, která dodává přítomnosti a tím i světu, jenž autorku obklopuje, větší důstojnosti.
Sklon k abstrakci se promítá i do její portrétní tvorby vznikající na podkladě zmíněného fragmentárního pozadí. Jedno ze tří velkých portrétních pláten uvedených v rámci nedávné výstavy v pražské Galerii Jelení s názvem U zdi (2008) představuje portrét její matky, jejíž oblečení a póza připomíná modelky z časopisů doby dávno minulé, navozuje atmosféru časů, které již ztratily svůj lesk. V tomto případě se abstraktní formy vytvořené z útržků papíru bijí s lineárními sfumatovými texturami zdi z kamení, která přechází do struktury stromoví, jež je na žlutém pozadí vyvedeno rychlými silnými tahy štětce. A právě v této částečné juxtapozici umělkyně samotné do jedince z ne tak vzdálené ale přesto velmi odlišné socialistické minulosti lze sledovat, jak se mladá umělkyně hrouží do záměrné dvojznačnosti, když se identifikuje se současností apřesto je zakletá v minulosti.
Další dva velké portréty vystavené v Galerii Jelení také dokládají postupné opouštění abstrakce. Portrét (2005) zachycuje ženu s pohledem upřeným dolů; možná sochu z období socialistického realismu, jejíž vytesaná tvář vystupuje z tmavého akrylového pozadí a lhostejně zírá směrem k horizontu lidstva. Představuje hybridní přízrak náboženských ikon, jehož prázdný pohled je pohledem české éry „normalizace“. Reprezentuje kulturní období předcházející éře tvorby umělkyně – jde o identitu, kterou nelze definitivně pojmenovat; lze však předpokládat, že ztělesňuje božstvo a že je ženského pohlaví.
Není bezvýznamné, že tato bílá tvář s prázdným výrazem vystupuje z černého podkladu posetého hvězdami – zase ty malé útržky papíru. Zatímco zde značí toto pole nebe, na obraze s názvem Mireček (2008) vystaveném ve vedlejší místnosti představuje spíše temnou propast. Přízračná tvář chlapce v záměrně hrubě stylizovaném lidovém pojetí strašidelně září, pohled upřený vpřed, oči dokořán. Představivost umělkyně podnítila tvář malého chlapce z náhrobku. Skutečný Mireček se narodil ve stejný rok a žil ve stejném městě jako Jitka – a na náhrobku je vytesáno stejné jméno, jaké patří i umělkyni: Mikulica.
Fakt, že transformovala do kamene vyleptaný obrázek, ovlivnil samotný proces tvorby díla. Nechtěné deformace a styl původní podobizny byly zachovány, včetně mírně šilhajících očí. Při pohledu na vyleptanou fotografii mrtvého nalezla umělkyně paralelu, na jejímž základě v přítomnosti sleduje souznění svého života a svého okolí.
Zkoumání formy kamene z malířského hlediska vedlo Jitku ještě o krok dále – k vytvoření cyklu náhrobních kamenů. Ty už jsou vyvedeny ve skutečném čediči – kameni, používaném jako materiál pro náhrobky, do jejichž lesklého povrchu jsou vyleptány podobizny zemřelých. Lidé zachycení v tomto cyklu ovšem nejsou mrtví; jsou zpodobněni strnulí uprostřed života, nadšeně se usmívají jako na fotografických momentkách – podobají se přízračnému Portrétu v duchu socialistického realismu, v každém případě se však nacházejí v idylickém a optimistickém rozpoložení. Na jednom z těchto náhrobků se nechala zvěčnit sama Jitka, v košili (připomínající pionýrskou) zapnuté až ke krku a s optimistickým úsměvem. Na co lepšího se člověk může těšit než na budoucnost vytesanou na náhrobním kameni. „Vycházela jsem z idylického momentu,“ vysvětluje, „a vyrytím do kamene se úsměv a nadšený lesk v očích zmrazil v optimistickou křeč.“
Jitka pracuje převážně ve svém karlínském ateliéru, kde je, vedle školní lavice, kazatelny a bílého počítače Macintosh, obklopena i předměty, ze kterých spřádá svá díla. Na zdech visí dětské koláže z výtvarné výchovy ve školce spolu s fotokopií Jardin sur l‘herbe Eduarda Maneta a sítotisky Jaroslava Rösslera, Josefa Čapka či S. K. Neumanna; Lonely Metropolitan Herberta Bayera z roku 1932 znázorňující otevřené dlaně s očima v koláži s nájemním domem sousedí s fotografií jiné dlaně třímající čtvercovou fotografii příbuzného, jehož tvář je částečně zakryta bílým čtvercem – příprava na příští malbu.
Pozornost upoutá i malá černobílá fotografie, která byla převedena na plátno. Jitčin přístup je nejvíce patrný na akrylové malbě na plátně s názvem Schody (2007). Tento obraz byl inspirován zaslanou fotografií – starým černobílým portrétem příbuzné, která stojí na pozadí horizontální linie schodů jako z Ejzenštejnova Potěmkina. Jitčin portrét ženy z dávno minulého světa socialismu zapracovává do stínů chladné čedičové rysy typické pro podobiznu Mireček. A stejně jako u jiných portrétů je tvář částečně překryta bílým čtvercem – dalším útržkem papíru. Nohaté dámy v pozadí jsou zamazány, zůstávají pouze dolní partie jediné krásky, která sestupuje se schodů. Vytváří se tak zde důvěryhodná replika historie, ač mírně pozapomenuté a překroucené.
Ve svém odklonu od abstrakce Jitka ukázala, že lidská podoba, jednotlivec, anonymní osoba či dokonce sochařský akt – systematické studium znovuoživených uměleckých žánrů – skýtá potenciál pro komplexní ztvárnění protichůdných ploch, epoch, myšlenek a generací ve vzájemné souhře – v souhře stejně jednoduché jako dětská hra.

01.02.2008