Skrytá scéna v Budapešti

Manifest skupiny kmkk (dva umělci a dva kurátoři) z podzimu loňského roku vystihl některé problémy současné maďarské umělecké scény. Skupina v něm kritizuje nedostatek účinné infrastruktury, politickou a komerční mainstreamové kultury a problémy s příjímáním a podporou současného umění. Upozornila také na přehlížení ze strany uměleckých institucí, nepochopení mezi umělci a kurátory a nedostatečný trh pro nekonvenční kulturu. Ve svém programu kmkk volá po “zdravé a rovnoprávné výměně idejí mezi kurátory a umělci” a ohlašuje návrat k avantgardním strategiím, přičemž si vědomě volí periferii veřejného zájmu v naději, že připoutá pozornost přesně cíleného uměleckého publika. V zimě a na jaře kmkk uspořádala týdenní setkání v ateliérech, kde představila díla pozvaných místních i hostujících umělců. Nabídla také prostor jiným kurátorům. Poslední věta jejich manifestu říká: “Se zvědavostí čekáme na to, jak bude tato metoda fungovat ve stínu současné institucionální struktury.”

Letos v létě přestavilo Ludwig Museum of Contemporary Art v Budapešti velkou výstavu nazvanou Budapest Box: Hidden Scene in the 1990s. Přehlídka byla založena na konceptu “umělce-kurátora” a shromáždila eklektickou směs projektů z posledních dvanácti let. Kurátorkami výstavy byly Dora Hegyi, která má v Ludwig Museum na starosti Project Room zaměřený na mladé současné umění, a Katalin Timár, aktivní kurátorka “skryté scény”. Návštěvník se na výstavě setkal s originálními díly, historickou dokumentací a volnější prezentací umělecké činnosti. Podle kurátorek se způsob prezentace utvořil na základě dohody s vystavenými umělci a následně se také rozhodly nedat celé výstavě “chronologickou a logickou posloupnost”.
Veškeré maďarské umění 90. let se odvolává na ranou činnost skupiny Újlak a ani tato výstava není výjimkou ve smyslu její demytizace. Újlak byla umělecká skupina, která poprvé vystavovala v opuštěných tureckých lázních Hungária v létě 1989 před tím, než se přestěhovala do opuštěného kina Újlak (Nový domov), jež bylo v následujícím roce zbouráno. V letech 1991–1995 zabrali prázdnou továrnu na těstoviny na ulici Tőzöltó, kde zorganizovali večerní prezentace pozvaných umělců z Maďarska i zahraničí. Tyto výstavy měly spíše charakter happeningů a často v nich šlo o vytváření uměleckých prostředí a zvukových instalací. V polovině 90. let se skupina rozpadla, protože se její členové rozhodli věnovat vlastní tvorbě individuálně. V potemnělé místnosti Újlaku působí zdánlivě náhodný sled diapozitivů a videoprojekcí záhadně. Na chvilku spatříme diapozitiv, na němž umělec masíruje slavného historika umění László Bekeho, ale pro většinu diváků stejně oba aktéři zůstávají anonymní a nedostává se jim žádné nápovědy ohledně identity umělců Újlaku nebo jejich práce.
Dalším prostorem, který od začátku 90. let provozovali samotní umělci, byl Törörkfürdő, opuštěné lázně z počátku 20. století postavené ve stylu budapešťských tureckých lázní z 16. a 17. století. Prostor se příležitostně využíval pro jednorázové výstavy maďarských i zahraničních umělců. Většina představených děl byla vytvořena zvláště pro tento prostor a odrážela atmosféru lázní. V této části výstavy Budapest Box bylo možné vidět fotodokumentaci devíti projektů, které proběhly v letech 1992–1995. Stojí za zmínku, že koncem 90. let v těchto slavných budapešťských lázních své práce předvedli mimo jiné Andres Serrano, Katarzyna Kozyra nebo Tacita Dean.
Úspěch prostoru Műterem (Ateliér), který zahájil svou činnost v červenci 1993, byl připisován skutečnosti, že nabízel alternativu tradičním formám výstav v muzeích a komerčních galeriích. Experimentální prostor o rozměrech 3x5x4 metry byl 24 hodin denně přístupný ze dvora obytného domu. Provozovatel, malíř Tamás Kopasz uchoval cennou sbírku videonahrávek většiny tamních vernisáží včetně rozhovorů s umělci. Seznam více než padesáti umělců vystavujících v Műterem představuje jakési “Kdo je kdo” nejznámějších postav maďarského současného umění (mj. Imre Bukta, Attila Szücs, Tamás Komóroczky, Eike a další).
Výstava kromě jiného klade otázku, proč se umělci rozhodli provozovat vlastní prostory. Kurátorky Budapest Box hledají vysvětlení v “nedostatku oficiálního institucionálního rámce”, jehož uzavřenost a špatná struktura umělcům znemožňovaly realizaci jejich představ ve stávajících institucích. Do jisté míry tomu tak skutečně bylo. V Budapešti však bylo několik “oficiálních institucí, které se k propagaci mladých umělců a nových uměleckých směrů v 90. letech stavěly aktivně”. Jako dobrý příklad úspěšné transformace komunistického systému se uká zalo Studio mladých umělců a jeho velice populární každoroční týdenní akce Galerie v noci, která představovala vrchol jeho činnosti.
Prostory provozované umělci získaly popularitu také v jiných uměleckých centrech, např. v Berlíně po pádu Zdi nebo v Londýně na začátku 90. let. I zde můžeme vzít v úvahu koncept “skryté scény”. Patřili příslušníci generace YBA (Young British Artists) ke skryté scéně? Nebo se rozhodli přeskočit tradiční hierarchii a instituce uměleckého establishmentu? Na prostory provozované umělci můžeme pohlížet jako na pragmatickou strategii rychlého uměleckého úspěchu typickou pro mladé scény 90. let. Nepřímo to potvrzuje fakt, že mnozí z čelných představitelů “skryté scény” 90. let dnes řídí etablované maďarské umělecké instituce. Podle některých názorů tu proto nemůže být řeč o “skryté scéně”, ale o scéně s velkým S.
Galerie provozované umělci každopádně vzkvétají i v nové dekádě. Zmíněné akce studia kmkk jsou na výstavě dobře zdokumentovány a prezentovány. Podle mínění mnoha lidí však nejvýznamnější současný prostor provozují umělci z Kis Varsó (Malá Varšava). Prezentaci díla pozvaných umělců zde doprovázejí otevřené diskuse. Akce jsou ohlašovány prostřednictvím internetu a spolehlivě kurátorsky zajištěny umělcem Andrásem Gálikem a Bálintem Havasem. Jejich absence na výstavě Budapest Box je patrná, protože činnost Malé Varšavy přesně odpovídá jejímu kurátorskému záměru. Byla propast mezi požadavky instituce a nekompromisní nezávislostí Malé Varšavy nepřekonatelná? Došlo ke konfliktu mezi umělci a kurátorkami nebo se prostě skupina rozhodla zůstat králem skryté scény?
Další druh činnosti, který výstava zdůrazňuje, jsou služby, jež umělci maďarskému uměleckému světu poskytují a které by jinde zajišťovala kulturní informační střediska. Dvouměsíčník Index, leták se seznamem výstav, jenž je zdarma distribuován v galeriích a muzeích, v dubnu 1999 založili Attila Menesi a Christoph Rauch. Během výstavy Budapest Box si zástupci budapešťských galerií museli pro výtisky Indexu dojít do muzea Ludwig, umělci je tentokrát nerozváželi sami. Tento krok měl provozovatelům galerií nejspíše připomenout, jak důležitá tato služba je. Endre Koronci udržuje od roku 2000 online seznam výstav pod názvem Ikon. Podle Koronciho je hlavním cílem pomoci galeriím plánovat své akce tak, aby se navzájem časově nepřekrývaly. Zajímavým prvkem této webové stránky je online databáze umělců a institucí s funkcí vyhledávání (www.ikon.hu).
V rámci “prostorů provozovaných umělci” se na výstavě také objevila řada intervencí v médiích. Manamana se představila formou novinových tapet, do kterých přispívaly alternativní a anarchistické skupiny články, jež v průběhu výstavy prostě nalepily na stěnu. V novinách se tak objevil mimo jiné obrázek opečeného kuřete s nápisem “Zabité v Chorvatsku”. Projekt připravený Tiborem Várnagyem a Miklósem Erhardtem chtěl vyvolat veřejnou diskusi o globálních, místních, politických, sociálních, ekologických a kulturních otázkách a zároveň odhalit prázdnotu a lživost mainstreamových médií. Kromě nástěnných novin byla Manamana také realizována ve třech časopisech během výstavy tak jako už několikrát před tím.
JAVA (“Best Of”) byl nejmladší představený projekt vytvořený studenty umění Jánosem Fodorem a Tiborem Horváthem. Byl realizován na jaře 2002 jako série videodokumentů o osobních uměleckých sbírkách známých maďarských umělců, nebo jejich slovy, “uměleckých sbírkách, které vznikly neoficiálně nikoli na finančním základě, ale jako investice duchovního kapitálu”. Dokument zvláštním způsobem připomíná seriál MTV “Cribs” o domech popových hvězd, protože mladí umělci odvážně vstoupili s videokamerou do domovů slavných maďarských umělců, jako je Imre Bak nebo László Fehér, čímž zvědavým divákům odhalili nejen jejich umělecké sbírky, ale také jejich soukromí. Snaha autorů nevstupovat do dokumentu vizuálně ani zvukově přesně vystihla dvojznačnost rozdílu dokumentu a uměleckého díla.
Případ Balázse Beöthyho, který je na výstavě zastoupen v nejméně čtyřech prostorech spravovaných samotnými umělci a jehož jako jediného umělce kurátorky požádaly, aby pro expozici vytvořil nové dílo, vzbuzuje otázku, zda je tím nejskrytějším nebo naopak nejetablovanějším maďarským umělcem… Práce nazvaná Green sestává z objektů “vypůjčených od umělců a historiků na budapešťské scéně, které lze spojovat s pojmem zelená”. V doprovodném prohlášení umělec nabízí vysvětlení: Přestože přijal všechny nabízené objekty bez výjimky a nekladl žádné další podmínky, přestože projekt obsahuje i několik uměleckých předmětů, “nelze jej považovat za kurátorský výběr”. Objekty jsou zavěšeny ze stropu na úrovni očí a seznam na stěně obsahuje jména všech spolupracovníků a popis předmětů, které poskytli, takže divák může posoudit jejich zelenost: například ředitelka Mücsarnoku Júlia Febényi dala k dispozici pár zelených trepek.
Řada děl se přímo zabývala aktuálními problémy budapešťské umělecké scény. Projekt Milieu et L’EGO, který tvořil obrovský stůl a části stavebnice Lego, kurátorkám kladl tři závažné otázky: “Proč si myslíte, že na Documenta 11 není jediný maďarský umělec? Jaká jsou podle Vaší zkušenosti kritéria pro udílení honorářů za účast umělců na výstavách? Jaká je cílová skupina Vaší výstavy?” Na odpovědi kurátorek hodlají umělci dále reagovat.
Dokumentaci akcí studia kmkk doprovázela nová instalace, která zdůrazňovala relevantnost projektu. Tvořil ji koberec, na němž spočíval originál budapešťské volební urny. Návštěvníci muzea byli vyzváni, aby nominovali “problémy maďarského umění, které tu byly zameteny pod koberec”. Za touto intervencí na hranici dokumentu a uměleckého díla se neklamně skrývá přítomnost čelného představitele kmkk, známého umělce a uměleckého pedagoga Jánose Sugára. Na konci výstavy bude v satelitním přenosu urna otevřena a otázky budou veřejně projednány. Nelze se zbavit dojmu, že instalace umístěná ve středu výstavy ztělesňuje celou myšlenku výstavy Budapest Box.

Budapest Box: Skrytá scéna 90. let, 4. července–29. září, 2002. Ludwig Museum of Contemporary Art, Budapešť.
Manifest skupiny kmkk (dva umělci a dva kurátoři) z podzimu loňského roku vystihl některé problémy současné maďarské umělecké scény. Skupina v něm kritizuje nedostatek účinné infrastruktury, politickou a komerční manipulaci mainstreamové kultury a problémy s příjímáním a podporou současného umění. Upozornila také na přehlížení ze strany uměleckých institucí, nepochopení mezi umělci a kurátory a nedostatečný trh pro nekonvenční kulturu. Ve svém programu kmkk volá po “zdravé a rovnoprávné výměně idejí mezi kurátory a umělci” a ohlašuje návrat k avantgardním strategiím, přičemž si vědomě volí periferii veřejného zájmu v naději, že připoutá pozornost přesně cíleného uměleckého publika. V zimě a na jaře kmkk uspořádala týdenní setkání v ateliérech, kde představila díla pozvaných místních i hostujících umělců. Nabídla také prostor jiným kurátorům. Poslední věta jejich manifestu říká: “Se zvědavostí čekáme na to, jak bude tato metoda fungovat ve stínu současné institucionální struktury.”

Letos v létě přestavilo Ludwig Museum of Contemporary Art v Budapešti velkou výstavu nazvanou Budapest Box: Hidden Scene in the 1990s. Přehlídka byla založena na konceptu “umělce-kurátora” a shromáždila eklektickou směs projektů z posledních dvanácti let. Kurátorkami výstavy byly Dora Hegyi, která má v Ludwig Museum na starosti Project Room zaměřený na mladé současné umění, a Katalin Timár, aktivní kurátorka “skryté scény”. Návštěvník se na výstavě setkal s originálními díly, historickou dokumentací a volnější prezentací umělecké činnosti. Podle kurátorek se způsob prezentace utvořil na základě dohody s vystavenými umělci a následně se také rozhodly nedat celé výstavě “chronologickou a logickou posloupnost”.
Veškeré maďarské umění 90. let se odvolává na ranou činnost skupiny Újlak a ani tato výstava není výjimkou ve smyslu její demytizace. Újlak byla umělecká skupina, která poprvé vystavovala v opuštěných tureckých lázních Hungária v létě 1989 před tím, než se přestěhovala do opuštěného kina Újlak (Nový domov), jež bylo v následujícím roce zbouráno. V letech 1991–1995 zabrali prázdnou továrnu na těstoviny na ulici Tőzöltó, kde zorganizovali večerní prezentace pozvaných umělců z Maďarska i zahraničí. Tyto výstavy měly spíše charakter happeningů a často v nich šlo o vytváření uměleckých prostředí a zvukových instalací. V polovině 90. let se skupina rozpadla, protože se její členové rozhodli věnovat vlastní tvorbě individuálně. V potemnělé místnosti Újlaku působí zdánlivě náhodný sled diapozitivů a videoprojekcí záhadně. Na chvilku spatříme diapozitiv, na němž umělec masíruje slavného historika umění László Bekeho, ale pro většinu diváků stejně oba aktéři zůstávají anonymní a nedostává se jim žádné nápovědy ohledně identity umělců Újlaku nebo jejich práce.
Dalším prostorem, který od začátku 90. let provozovali samotní umělci, byl Törörkfürdő, opuštěné lázně z počátku 20. století postavené ve stylu budapešťských tureckých lázní z 16. a 17. století. Prostor se příležitostně využíval pro jednorázové výstavy maďarských i zahraničních umělců. Většina představených děl byla vytvořena zvláště pro tento prostor a odrážela atmosféru lázní. V této části výstavy Budapest Box bylo možné vidět fotodokumentaci devíti projektů, které proběhly v letech 1992–1995. Stojí za zmínku, že koncem 90. let v těchto slavných budapešťských lázních své práce předvedli mimo jiné Andres Serrano, Katarzyna Kozyra nebo Tacita Dean.
Úspěch prostoru Műterem (Ateliér), který zahájil svou činnost v červenci 1993, byl připisován skutečnosti, že nabízel alternativu tradičním formám výstav v muzeích a komerčních galeriích. Experimentální prostor o rozměrech 3x5x4 metry byl 24 hodin denně přístupný ze dvora obytného domu. Provozovatel, malíř Tamás Kopasz uchoval cennou sbírku videonahrávek většiny tamních vernisáží včetně rozhovorů s umělci. Seznam více než padesáti umělců vystavujících v Műterem představuje jakési “Kdo je kdo” nejznámějších postav maďarského současného umění (mj. Imre Bukta, Attila Szücs, Tamás Komóroczky, Eike a další).
Výstava kromě jiného klade otázku, proč se umělci rozhodli provozovat vlastní prostory. Kurátorky Budapest Box hledají vysvětlení v “nedostatku oficiálního institucionálního rámce”, jehož uzavřenost a špatná struktura umělcům znemožňovaly realizaci jejich představ ve stávajících institucích. Do jisté míry tomu tak skutečně bylo. V Budapešti však bylo několik “oficiálních institucí, které se k propagaci mladých umělců a nových uměleckých směrů v 90. letech stavěly aktivně”. Jako dobrý příklad úspěšné transformace komunistického systému se uká zalo Studio mladých umělců a jeho velice populární každoroční týdenní akce Galerie v noci, která představovala vrchol jeho činnosti.
Prostory provozované umělci získaly popularitu také v jiných uměleckých centrech, např. v Berlíně po pádu Zdi nebo v Londýně na začátku 90. let. I zde můžeme vzít v úvahu koncept “skryté scény”. Patřili příslušníci generace YBA (Young British Artists) ke skryté scéně? Nebo se rozhodli přeskočit tradiční hierarchii a instituce uměleckého establishmentu? Na prostory provozované umělci můžeme pohlížet jako na pragmatickou strategii rychlého uměleckého úspěchu typickou pro mladé scény 90. let. Nepřímo to potvrzuje fakt, že mnozí z čelných představitelů “skryté scény” 90. let dnes řídí etablované maďarské umělecké instituce. Podle některých názorů tu proto nemůže být řeč o “skryté scéně”, ale o scéně s velkým S.
Galerie provozované umělci každopádně vzkvétají i v nové dekádě. Zmíněné akce studia kmkk jsou na výstavě dobře zdokumentovány a prezentovány. Podle mínění mnoha lidí však nejvýznamnější současný prostor provozují umělci z Kis Varsó (Malá Varšava). Prezentaci díla pozvaných umělců zde doprovázejí otevřené diskuse. Akce jsou ohlašovány prostřednictvím internetu a spolehlivě kurátorsky zajištěny umělcem Andrásem Gálikem a Bálintem Havasem. Jejich absence na výstavě Budapest Box je patrná, protože činnost Malé Varšavy přesně odpovídá jejímu kurátorskému záměru. Byla propast mezi požadavky instituce a nekompromisní nezávislostí Malé Varšavy nepřekonatelná? Došlo ke konfliktu mezi umělci a kurátorkami nebo se prostě skupina rozhodla zůstat králem skryté scény?
Další druh činnosti, který výstava zdůrazňuje, jsou služby, jež umělci maďarskému uměleckému světu poskytují a které by jinde zajišťovala kulturní informační střediska. Dvouměsíčník Index, leták se seznamem výstav, jenž je zdarma distribuován v galeriích a muzeích, v dubnu 1999 založili Attila Menesi a Christoph Rauch. Během výstavy Budapest Box si zástupci budapešťských galerií museli pro výtisky Indexu dojít do muzea Ludwig, umělci je tentokrát nerozváželi sami. Tento krok měl provozovatelům galerií nejspíše připomenout, jak důležitá tato služba je. Endre Koronci udržuje od roku 2000 online seznam výstav pod názvem Ikon. Podle Koronciho je hlavním cílem pomoci galeriím plánovat své akce tak, aby se navzájem časově nepřekrývaly. Zajímavým prvkem této webové stránky je online databáze umělců a institucí s funkcí vyhledávání (www.ikon.hu).
V rámci “prostorů provozovaných umělci” se na výstavě také objevila řada intervencí v médiích. Manamana se představila formou novinových tapet, do kterých přispívaly alternativní a anarchistické skupiny články, jež v průběhu výstavy prostě nalepily na stěnu. V novinách se tak objevil mimo jiné obrázek opečeného kuřete s nápisem “Zabité v Chorvatsku”. Projekt připravený Tiborem Várnagyem a Miklósem Erhardtem chtěl vyvolat veřejnou diskusi o globálních, místních, politických, sociálních, ekologických a kulturních otázkách a zároveň odhalit prázdnotu a lživost mainstreamových médií. Kromě nástěnných novin byla Manamana také realizována ve třech časopisech během výstavy tak jako už několikrát před tím.
JAVA (“Best Of”) byl nejmladší představený projekt vytvořený studenty umění Jánosem Fodorem a Tiborem Horváthem. Byl realizován na jaře 2002 jako série videodokumentů o osobních uměleckých sbírkách známých maďarských umělců, nebo jejich slovy, “uměleckých sbírkách, které vznikly neoficiálně nikoli na finančním základě, ale jako investice duchovního kapitálu”. Dokument zvláštním způsobem připomíná seriál MTV “Cribs” o domech popových hvězd, protože mladí umělci odvážně vstoupili s videokamerou do domovů slavných maďarských umělců, jako je Imre Bak nebo László Fehér, čímž zvědavým divákům odhalili nejen jejich umělecké sbírky, ale také jejich soukromí. Snaha autorů nevstupovat do dokumentu vizuálně ani zvukově přesně vystihla dvojznačnost rozdílu dokumentu a uměleckého díla.
Případ Balázse Beöthyho, který je na výstavě zastoupen v nejméně čtyřech prostorech spravovaných samotnými umělci a jehož jako jediného umělce kurátorky požádaly, aby pro expozici vytvořil nové dílo, vzbuzuje otázku, zda je tím nejskrytějším nebo naopak nejetablovanějším maďarským umělcem… Práce nazvaná Green sestává z objektů “vypůjčených od umělců a historiků na budapešťské scéně, které lze spojovat s pojmem zelená”. V doprovodném prohlášení umělec nabízí vysvětlení: Přestože přijal všechny nabízené objekty bez výjimky a nekladl žádné další podmínky, přestože projekt obsahuje i několik uměleckých předmětů, “nelze jej považovat za kurátorský výběr”. Objekty jsou zavěšeny ze stropu na úrovni očí a seznam na stěně obsahuje jména všech spolupracovníků a popis předmětů, které poskytli, takže divák může posoudit jejich zelenost: například ředitelka Mücsarnoku Júlia Febényi dala k dispozici pár zelených trepek.
Řada děl se přímo zabývala aktuálními problémy budapešťské umělecké scény. Projekt Milieu et L’EGO, který tvořil obrovský stůl a části stavebnice Lego, kurátorkám kladl tři závažné otázky: “Proč si myslíte, že na Documenta 11 není jediný maďarský umělec? Jaká jsou podle Vaší zkušenosti kritéria pro udílení honorářů za účast umělců na výstavách? Jaká je cílová skupina Vaší výstavy?” Na odpovědi kurátorek hodlají umělci dále reagovat.
Dokumentaci akcí studia kmkk doprovázela nová instalace, která zdůrazňovala relevantnost projektu. Tvořil ji koberec, na němž spočíval originál budapešťské volební urny. Návštěvníci muzea byli vyzváni, aby nominovali “problémy maďarského umění, které tu byly zameteny pod koberec”. Za touto intervencí na hranici dokumentu a uměleckého díla se neklamně skrývá přítomnost čelného představitele kmkk, známého umělce a uměleckého pedagoga Jánose Sugára. Na konci výstavy bude v satelitním přenosu urna otevřena a otázky budou veřejně projednány. Nelze se zbavit dojmu, že instalace umístěná ve středu výstavy ztělesňuje celou myšlenku výstavy Budapest Box.

Budapest Box: Skrytá scéna 90. let, 4. července–29. září, 2002. Ludwig Museum of Contemporary Art, Budapešť.

01.03.2002