I Z R A H E L L

Poprvé jsem chtěl nápis IZRAHELL instalovat na výstavě Eastern Aliance v Berlíně v roce 2004. Nakonec jsem napsal KILL THEM ALL na výškovou budovu a nápis byl po 1 dni na nátlak americké firmy galerií odstraněn. Dlouho jsem měl jsem pocit, že nemám právo něco takového napsat, nebyl jsem si jistý a taky jsem se trochu bál. Ten pocit jsem ztratil,když jsem letos v lednu četl příběh Sabry a Shatíli, dvou palestinských utečeneckých táborů v Libanonu, kde je detailně popsáno, jak během jediné noci v roce 1982 bylo za dohledu izraelské armády zavražděno 1700 bezbranných lidí, ženy byly znásilněny, mužům byly uřezány genitálie, malé dětí byly podřezány nebo zastřeleny z blízka pistolí. Velitel této operace, ARIEL SHARON se několik let po té stal premiérem státu Izrael. Nikdo nebyl za vraždu 1500 lidí potrestán. Jediný člověk.
Ten článek byl tak strašný, že jsem se rozbrečel a pak jsem dostal vztek a pak jsem si řekl, že něco udělám, abych se nemusel stydět sám před sebou. Jsem umělec, vyjadřuji se pomocí umění, nepojedu bojovat do Palestiny, ale stát IZRAHELL ve mě získal nepřítele. Nebudu mluvit s nikým, kdo je z  Izraele a schvaluje jeho politiku. Nebudu si kupovat izraelské růže, nebo pomeranče, nebudu se dívat na fotbal s izraelskými týmy. Zabíjet ženy a malé děti ve jménu čehokoliv, je zločin. Je to hřích Je to zbabělost. Říká se tomu genocida. To není moje kultura. Zabíjet se můžou bojovníci ale ne bezbranní civilisté.

Izraelci žijí v pekle a nevědí o tom. Jsou poznamenáni Kainovýn znamením za to, co spáchali a co dělají dodnes. Izraelci již 50 let páchají hřích a přijde jim to normální. Vyzbrojeni Amerikou, za přihlížení křesťanské Evropy a mlčení nás všech. Společnost, která žije 50 let v permanentní válce a kde vládnou masový vrazi musí být nemocná, morálně zdeformovaná. Jediná cesta jak uzavřít tenhle bludný kruh je cesta odčinění hříchu, cesta pokání a projevení lítosti. Výrazem pokání by měl být odchod z Palestiny a navrácení toho, co si vzali násilím. Potrestat ty, kteří se dopustili válečných zločinů a když to není možné − odejít pro své čisté svědomí.
To se ale asi nestane, protože by si nejdřív museli přiznat, že jejich otcové a že oni sami něco strašného provedli. Musí jim to říct okolní svět.

Neumím oddělovat svoje umění od toho, co prožívám, od svého života. Nemůžu si v klidu a v teple malovat svoje obrazy, protože se mě do očí bijíci nespravedlnost osobně dotýká. Nevím proč, já jsem si to nevybral. Byl jsem k tomu donucen. Ten nápis jsem vyráběl měsíc. Zjistil jsem, že hodně lidí má podobný názor, dost lidí se o to nezajímá, nebo nemají čas se o to zajímat. To je privilegium umění, dělat zbytečné věci. Hodně mých známých my nabídlo pomoc, bez toho, že bych je o to žádal, když zjistili, co dělám. S instalací mi pomohl Petr zvaný Krůša. Nápis na stráni vydržel necelou hodinu a pak ho policajti rozbili. Ale to nevadí. Já to nevzdám. Ve válce prý mlčí můzy, muži by však mlčet neměli.

Ivan Vosecký

V Praze 30. ledna 2009

01.01.2009