Časopis Umělec 2002/4 >> Rozsévači (rozhovor s Dušanem Mandičem a Romanem Uranjekem) Přehled všech čísel
Rozsévači (rozhovor s Dušanem Mandičem a Romanem Uranjekem)
Časopis Umělec
Ročník 2002, 4
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Rozsévači (rozhovor s Dušanem Mandičem a Romanem Uranjekem)

Časopis Umělec 2002/4

01.04.2002

Vjera Borozan a Michael Ivaniškin | rozhovor | en cs

"Když jsme pokládali ‘černý čtverec’ (black square) na ‘Rudé náměstí’ (Red Square) a otvírali moskevskou ambasádu, bylo to v hlavní zpravodajské relaci na ruské televizi. Bylo to skvělé.”

Neue Slowenische Kunst vzniklo na počátku 80. let ve Slovinsku jakožto zastřešující organizace oddělených, ale tematicky spřízněných uměleckých skupin. Patří mezi ně hudební skupina Leibach, divadelní skupina Scipion Nasice Sisters, designérská skupina New Collectivism, která vyvolala skandál, když předělala nacistický plakát, který následně vyhrál národní soutěž, a výtvarná skupina Irwin, která se staví do opozice k praktikám západního umění i východní ideologie sociálního realismu. Irwin předvedl nedávné spojení s ruskou avantgardou a prostřednictvím svých strategických činů usiluje o porozumění své pozici na uměleckém poli, které se nachází v šedé zóně politické akce a estetické lhostejnosti. V 90. letech NSK vytvořili svůj vlastní “Stát v čase”, začali organizovat různá velvyslanectví a vytvářet pasy pro své občany. Irwin měli nedávno výstavu v nové Galerii HOME v Praze (viz Galerie, str. 22 – 23)

Irwin jako výtvarná skupina působí od roku 1983. Od té chvíle vystupujete a především tvoříte kolektivně. Nelitovali jste nikdy, že jste se vzdali samostatné malířské kariéry?
Roman: Já jsem začal vystavovat teprve s Irwinem, ale Dušan měl v letech 1979 – 81 několik samostatných výstav v rámci tehdejší Jugoslávie. Vystavoval také ve Slovinsku, v lublaňské galerii Škuc.
Dušan: Ano, ale rozhodnutí pracovat ve skupině jsem nikdy nelitoval.

Ale o rok později (roku 1984) jste se spojili s hudební skupinou Laibach a divadelní skupinou Sestry Scipiona Nascice a založili Neue Slowenische Kunst. Nepřeháníte to s tím sdružováním?

Dušan: Laibach začali roku 1980 a tehdy jsme se osobně znali. Divadelní skupina Sestry Scipiona Nascice vznikla ve stejném roce jako my. Přemýšleli jsme o fungování skupin jako byly Bauhaus či Fluxus. Na těchto myšlenkách se zformovaly jednotlivé skupiny NSK. Každá z nich působí na odlišném poli, Laibach v oblasti hudby a politiky, Sestry Scipiona Nascice na poli divadla a náboženství a Irwin jako kronikáři. Spojovala nás myšlenka eklektického národa. Všechny malé východní národy jsou eklektické, protože de facto jen přejímají impulsy od velkých národů, jako jsou Italové či Francouzi. Tento specifický druh eklekticismu, s nímž pracujeme, jsme nazvali zdůrazněným eklekticismem. Společnou platformou skupin v rámci NSK je hledání identity, které spočívá rovněž v nalezení specifické formy.
Roman: Všichni slovinští umělci minulosti tvořili v internacionální formě, pochopitelně s určitým zpožděním. Internacionální dobová forma byla aplikovaná na slovinská specifika, například slovinský malíř Ivan Grohar (1867 – 1911) maloval plátna k nerozeznání podobná Monetovi. Stejně tomu bylo i v případě slovinského informelu…

Kromě tří skupin, které jste uvedli, působí v NSK ještě designérský Novi Kolektivizm a Oddělení pro čistou a aplikovanou filosofii. O Novem Kolektivizmu se hodně mluvilo v souvislosti s plakátovým skandálem na Dan mladosti.
Dušan: Roku 1987 vyhrála konkurz na plakát skupina Novi kolektivizm. Jejím členem je i Roman Uranjek. Jako základ tohoto návrhu nám posloužil plakát Richarda Kleina Třetí říše. My jsme pouze zaměnili symboly jednoho totalitního umění za symboly jiného: nacistického orla za holubici, konkrétní německou horu za slovinský Triglav, svastiku za rudou hvězdu a tak dále. Naše myšlenka byla zcela jasná: umění komunismu, fašismu či nacionalismu je v podstatě totožné, jednodimenzionální umění sloužící k usměrňování davů, ukazují nožičkám, kam mají šlapat. Ale skutečné umění musí mít více dimenzí a interpretačních rovin.
Roman: V komisi sedělo spousta generálů a straníků, kterým se návrh moc líbil. Nebyl abstraktní jako návrhy ostatních a ten blonďatý chlapec vypadal jako Slovinec. Slovinci jsou přece taky blonďatí. Zpočátku nikdo nic nepoznal. Teprve po určité době to zjistil jistý ing. Nikola Grubišić z Bělehradu a vypukla velká aféra. Byla to zvláštní náhoda…

Tím se ale všechno zkomplikovalo. Neměli jste problémy?
Roman: No, byli jsme u výslechu, naše byty prohledali a samozřejmě nás obvinili. Nakonec jsme dostali jen podmínku pět let. Měli jsme štěstí, že jsme žili ve Slovinsku, v ostatních částech tehdejší Jugoslávie, bychom tak lehce nevyvázli. Pomohla nám “Občanská společnost” (zastřešující termín pro demokratické organizace a hnutí ve Slovinsku v 80. letech) a především (slovinský sociolog) Častko Močnik, který zorganizoval propagandu na naši podporu. Tehdy byl ve Slovinsku poprvé použit termín retroavantgarda. Objevil se v novinách v souvislosti s právy umělce na svobodnou tvorbu a v tomto novém kontextu jsme byli zachráněni.

Vaše tvorba v mnohém připomíná Josepha Beuyse. Byl prvním umělcem, který začal oživovat traumata z minulosti. Setkali jste se s ním někdy?
Roman: Ano, to bylo v roce 1985, Beuys měl tehdy výstavu v Londýně, takže jsme ho vyhledali. Byl k nám velmi milý a otevřený. Mluvili jsme spolu asi hodinu a pak jsme mu ukázali své práce. Hned pochopil koncept a také byl velmi dobře informován o situaci ve Slovinsku. Navrhli jsme mu společný projekt a on přišel s nápadem, že bude rozsévat v Alpách. Motiv rozsévače nás upoutal už dávno. Byl nesmírně populární v 19. i počátkem 20. století ve Francii, ale také ve Slovinsku. Existuje jeden skvělý portrét rozsévače od Grohara z roku 1907. To byl mimochodem vůbec první obraz ve Slovinsku namalovaný podle fotografie. Toto téma nás zajímalo také proto, že se obecně předpokládá, že pro modernismus není motiv důležitý. Využili jsme tuto myšlenku pro náš projekt v roce 1991 – výstavu 23 umělců, kteří v různých dobách pracovali s motivem rozsévače. To dokazuje, že i modernistická díla byla vytvářena v rámci motivu.
A ještě je jeden důvod, proč je pro nás motiv rozsévače tak důležitý – z nacionalistického hlediska. Groharův portrét rozsévače byl ve své době ve Slovinsku přímo adorován. A často se rozsévač objevuje i v Nazikunstu, tedy fašistickém umění.
Dušan: S nacionalismem souvisí i důvod, proč jsme zvolili pro svou skupinu právě jméno Irwin. Roku 1984 dostali členové Laibachu zákaz používat název, který je německou transkripcí jména města Lublaň. Cenzuře vadila evokace období nacistické okupace. Proto jsme si vybrali anglický název Irwin, který má internacionální a nikoli nacionální konotace.

Ve svých dílech citujete řadu umělců, ale zdaleka nejčastěji Maleviče. Proč právě jeho?
Dušan: Především kvůli eklekticismu. Roku 1913 Malevič napsal, že umělec byl vždy ve službách ideologie. Buď náboženské a maloval ikony nebo pracoval na výzdobě kostelů, nebo sloužil králi, kterého portrétoval a maloval pro něj bitevní scény. Když ovšem Malevič namaloval čtverec či kříž, bylo to gesto, materializace čisté formy a žádná ilustrace.
Malevič je pro nás velmi důležitý. Byl jedním z průkopníků abstrakce v rámci avantgardy. Naše pole působnosti vymezili také Fontana a Klein.
Akce Černý čtverec na Rudém náměstí měla pro nás tehdy velký význam a bohatý kontext.

A jakou roli hraje ve vaší tvorbě kontext?
Roman: Pro nás, ale také všeobecně, je důležitější kontext než výtvarná kvalita díla. Je vázaný na dobu a místo vzniku. Například Groharova plátna jsou výtvarně velmi kvalitní, ale vzhledem k době a místu svého vzniku je jejich skutečná hodnota mnohem nižší než hodnota Monetových obrazů. Tudíž absolutní kvalita neexistuje, význam má pouze kvalita v určitém kontextu.

Proto tak často přejímáte motivy výtvarných děl sorely a německého fašismu?
Dušan: Přejímáme prvky z obou umění, protože obě používají totožnou taktiku. Ale nacistické umění jsme nikdy necitovali samo o sobě. Vždy tak činíme v širším kontextu a v protikladu s avantgardním uměním nebo sorelou. Zajímá nás způsob přemýšlení o výtvarném jazyce.
Roman: Dokonce i abstraktní expresionismus a akční malba byly protěžovány státem. Nedávno jsem četl zajímavou knihu z roku 1987 (Serge Guilbaut: How New York Stole the Idea of Modern Art), kde je podrobně popsáno, jak CIA podporovala první Pollockovu výstavu v Paříži. Na tuto výstavu původně nebylo dost peněz, a tak vznikla operace “Dlouhý provaz”, která potřebné finance zajistila. Samotný umělec o tom neměl tušení. Bylo v zájmu Spojených států ukázat Evropě a jejímu uměleckému centru kulturní vítězství USA.

Jak se zrodil nápad zakládat ve světě ambasády NSK?
Dušan: S pádem berlínské zdi v roce 1989 skončila i polarita Východ (komunismus) – Západ (kapitalismus) a my jsme tvořili v mezích této polarity. Najednou nastal zlom a my jsme museli reflektovat nově nastalou situaci. Tak vznikl stát NSK, stát v čase. Začali jsme zakládat ambasády a dostali nápad s pasem. Při naší první akci v Moskvě měla řada umělců z bývalé Jugoslávie problém vycestovat a náš pas jim to umožnil. Jednoduše to prošlo.

Ale polarita mezi Východem a Západem pořád trvá. Považujete se za východní umělce?
Dušan: Ano, rozhodně. Vyrábíme přece Art East Map.
Roman: Měli jsme takovou představu, že jsme středem pomyslného kříže mezi Východem a Západem. A v tomto kontextu je třeba dodat, že interpretace umění vychází ze západních států. Mimo jiné z těchto důvodů jsme usilovali o rekonstrukci dějin a, jak jsme říkali, 90. léta byla počátkem jiného uvažování díky změně politického systému. Museli jsme se zákonitě změnit i my. V 80. letech jsme se vymezovali vůči socialismu. V 90. letech byla situace odlišná. NSK 80. let se proměnila na NSK 90. let a náš stát se stal autonomií umělce. Nejen slovinského, ale mezinárodního – proto to anglické pojmenování.
Roman: Když jsme na bienále v Benátkách v roce 1993 měli vystavovat ve slovinském pavilonu, vyžádali jsme si svůj vlastní NSK státní pavilon a vyhověli nám. Irwin reprezentovali NSK stát v čase a slovinský pavilon hostil Marjeticu Potrć.

Vy sami se sice považujete za východní umělce, ale často vystupujete v roli “tlumočníků” mezi Východem a Západem. Několikrát jste se postavili na obranu ruských umělců.
Dušan: Pro nás je přemýšlení o Východě velmi důležité, stejně jako rekonstrukce historie a naše retroavantgardní postupy. Během 80. let jsme se orientovali především na USA a přibližně od roku 1992 na Rusko. Roku 1996 vznikl projekt “From the East to the West Side”, kdy jsme se třemi ruskými umělci cestovali po USA. Tehdy nás kontaktoval Viktor Misiano. Chtěli jsme udělat veřejný projekt, to je lepší způsob prezentace než výstava. Když jsme pokládali černý čtverec na Rudé náměstí a otvírali moskevskou ambasádu, bylo to v hlavní zpravodajské relaci na ruské televizi. To bylo skvělé.

V poslední době se ale více než na reflektování vztahů mezi Východem a Západem zaměřujete na vztahy mezi umělcem a divákem. Týká se to i projektu Irwin Live?
Dušan: Hlavní myšlenkou bylo poukázat na rozdíl mezi vnímáním díla ve veřejném prostoru a v galerii. V galerii jsou umělci k vidění jen na krátkou dobu po trvání vernisáže, a tak jsme se rozhodli, že tam budeme déle. A taky že ukážeme svůj pohled, to jak vidíme své dílo.
Takže jsme se zavěšení stali součástí expozice.
Roman: To bylo těžké, celý den jsme si nemohli dát pivo.

Nadále však vytváříte díla s politickým obsahem. V rámci cyklu NSK garda vznikl také jeden projekt v Praze s vojáky české armády.
Dušan: Armáda je v podstatě takový lakmusový papírek demokracie a společnosti. Projekt NSK garda je dokumentem o aktuální situaci, ve které se určitá společnost právě nachází. Naše první akce v Tiraně a také dvě poslední v Cetini a kosovské Prištině byly z tohoto hlediska nejpovedenější. Byly příznačné pro určitý dějinný okamžik.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…