Rozhovor s Israelem Morou

Mexický umělec Israel Mora šel vždy dvojí cestou, jak z formálního hlediska, tak z hlediska obsahu svých akcí a performancí z posledních let. Město Ciudad de México, kde žije, značně ovlivňuje jeho práce, které skrze přetvářku performancí znázorňují okraje společnosti. Jeho vlastní tělo funguje jako reálná základna inscenovaných situací. Dlouhá kariéra Israela Mory zahrnuje jednak individuální tvůrčí aktivity, jednak kolektivní spolupráci například v Ateliéru vizuální dokumentace (Taller de Documentacion Visual – TDV), což je jedna z výtvarných skupin mající skoro dvacet let místo v panoramatu města Ciudad de México.

Práce z počátku devadesátých let sleduje dvojitou cestu. Na jedné straně jsou zde velmi formalistické instalace, ovlivněné možná onou první technologickou vlnou v uměleckém světě. Ale vedle toho tu je práce mnohem intimnější, a sice tvé performance. Byl to uvědomělý proces nalezení určité strategie práce?

Předpokládám, že existuje hranice formálního problému. Je tu patrný vliv architektury a struktury nedokončených děl vytvářených pomocí výzkumné technologie s velmi aseptickými elementy. Tímto způsobem jsem se odpoutal od malby, což bylo něco, co jsem potřeboval. Během sedmi let jsem anonymně pracoval společně s členy TDV1 a řídil jsem se pravidly skupiny. Práce TDV po dlouhou dobu následovala umělecké skupiny, které na sebe upozornily v Mexiku během sedmdesátých let tím, jak protestovaly vůči příliš individualistickému pojetí umění. Myslím, že časem se TDV proměnil v druh neziskové ogranizace, která se uměla dohadovat s institucemi, ale která opustila vztah s uměním kvůli sociálním aktivitám, kterým jsem se já vyhýbal. V té době jsem hodně maloval a praktikoval jsem paralelní osobní cvičení, které ve skutečnosti nemělo mnoho společného s prací vyvíjenou v TDV. Šlo o jakýsi vztah tvorba-přežití, protože za práci v TDV mi platili, a dobře. Jenomže anonymita mě pak nějak unavila, ne že bych chtěl jako umělec vyčnívat nebo se zařadit do národního mainstreamu, spíše jsem chtěl opustit onu sociální tématiku, která se stávala autoritářskou, zatoužil jsem po intimnějších zážitcích, které by mi pomohly osobnějším způsobem proniknout do společnosti, kterou jsem se chtěl i nadále zabývat.

Tento skok od malby k performance byl tedy skoro zoufalým činem při hledání nové tématiky?

Určitým způsobem ano, ale ve skutečnosti jsem vždy udržoval pa- ralelní linii své osobní práce, která se hodně soustředila na performance. Skok z malby k mým prvním pracím z devadesátých let vedl přes chladné a matematické prvky, přes určitý druh optického či kinetického umění kolem konceptu instalace. Zneužíval jsem určité materiály, jako např. ventilátory, neonová světla, počítačové obrazovky... ale zajímavé je, že paralelně s těmito instalacemi vznikaly vždy performance a akce, jež obsahovaly mnohem intimnější a bolestivější prvky. Nadhazoval jsem všechny své deprese, všechny své krize značně dvojsmyslným způsobem. Já jsem si sám sebe nikdy nedokázal představit bez malby, ale najednou se všechno proměnilo v něco jiného. Nastal moment, ve kterém si uvědomil, že performance je okamžitý prostředek, který se mnohem více shoduje s mými potřebami.

V roce 2001 jsi získal grant od mexického Národního fondu pro kulturu a umění (Fondo Nacional para la Cultura y las Artes – FONCA) na pobyt v kanadském Banff Centre for the Arts. Výsledkem tohoto pobytu byla poměrně složitá performance, kterou jsi nazval Nivel 7. Během několika dní jsi vyhledával určitá místa k masturbaci, semenem jsi naplnil sedm zkumavek, které jsi následně věnoval různým členům své rodiny. Jaký byl tvůj záměr? Šlo ti o potvrzení tvé identity s myšlenkou na represi v odlišném kontextu?

Mým záměrem také bylo zkoumat stav jedince v různých kontextech a to, jak se vypořádává s vlastní novostí v určitém kontextu. Byl jsem právě daleko od domova a semeno jsem použil jako znázornění přežití, pokusu vydržet a udržet si svou osobní a mexickou identitu, přestože je plná konfliktů. Fakt, že každá zkumavka byla věnována jednomu členovi mé rodiny, s tímto procesem hodně souvisí. Koncept rodiny je v Mexiku stále velmi silný, v některých případech představuje způsob nátlaku, myslím morálního, jehož důsledkem je odcizení. Není to tudíž jejich oslava. Oni jsou na mapě práce, kterou provádím.

Tvé tělo se stalo nosníkem většiny tvých děl. A nejen samotné tělo, ale i představa zranitelného těla, schopného neuváženě trpět pro znázornění stavu společnosti. V posledních dvou dílech, Marca Registrada (Registrovaná značka) v MUCA Roma a v Mickey3 v Museo del Chopo používáš své tělo jako druh jeviště. Co je v těchto představeních předstírané a co reálné?

V Marca Registrada jsem si lehl během vernisáže pod schod u vchodu do Centra. Pode mnou byla podložka ze skleněných střepů, které se mi vrývaly do těla, nejen mojí vlastní vahou, ale také pod tlakem způsobeným diváky, kteří nevěděli, že ležím pod nimi. Tělo se v podstatě měnilo v mapu, kterou lze chápat jako napodobení či znázornění. Snažil jsem se přinést do prostoru galerie skrze vlastní tělo aktivitu, která, jakkoliv morbidní se bude zdát, je součástí ekonomického systému určité společenské třídy v naší zemi. Skleněné střepy při tomto pokusu neztrácely svůj symbolický charakter, ačkoliv mi současně reálně ubližovaly.

Ale není v tom i jakýsi sebemrskačský záměr?

Kousnutí, která ve své době V. Acconci realizoval v Trademarks (1970), nebo výsledek dosažený Burdenem v shoot (1971), charakterizovaný jako hyperreálný, značky i stopy se mění v oporu pro paměť a její vztah s minulostí. Stejně tak v Marca Registrada a v XXX jde o zkoumání těla ne skrze překročení a bolest, ale spíše skrze předstírání a efekty. Nakonec jde o přisvojení si nějakého objektu či situace, o estetizování události přesně modifikované v jednání a osobním prožitku samotného aktu, jenž je umělcem opakován za rozmanitých okolností. Stejný akt, kterým si fakíři vydělávají v ulicích Mexika, se v galerii mění v předvídatelnou sentimentální nadsázku, dokonce i kýč.

Uvědomuji si, že v tomto předstírání, které inscenuješ důsledně realisticky svým vlastním tělem, je vždy pokus znázornit situace úzce spojené se sociální problematikou v Mexiku, konkrétně s fungováním šedé ekonomiky. Mnoho současných umělců jako Teresa Margolles, Daniella Rossel nebo Santiago Sierra, útočí reálnými situacemi, ať už jde o události zdramatizované či převzaté ze skutečnosti, o situace, jejichž status quo je zaštítěný bídou, která halí města, jakým je Ciudad de México. Jaký vztah s realitou si vytváříš uvnitř tohoto procesu předstírání?

Cílem mé práce je pokaždé otevřenějším a zároveň jemnějším způsobem slučovat politicko-ekonomické vztahy a vztah s identitou. Jednou jsem se na jedné konferenci zeptal Abrahama Cruze Villegas, zda si myslí, že být Mexičanem je nehoda, které je třeba čelit. Velká otázka mexičanství a identity je ve formálních aspektech mé práce neustále zjevná, neustále mě jímá náruživost, fascinace a současně žalost z toho, že jsem Mexičan. Musím uznat, že mě překvapují kolektivní fantazie v Mexiku, ale především ekonomické strategie přežití, které jsme v mnoha případech nuceni si vytvořit. Strategie, které přestože jsou důsledkem ekonomického imperialismu, v němž žijeme, jsou také alternativou, protiútokem, třebaže jde pouze o náznak toho, jak strašná je situace. V Marca Registrada znásilňuje umělec své vlastní tělo na oltářích nouze, ve které žije. Je to surová odplata sobě samému, uvězněnému mezi spekulací diváka a exhibicí svého neštěstí, odplata umělci odvážnému a porobenému zároveň. se svým vlastním tělem, vybranými odkazujícími body, motory reflexe a analýzy mého vlastního složení a mého způsobu chápání umění.

01.04.2007