Projekt videodokumentu o čtvrti Pilsen v Chicagu - It is fun to be Bohemian

To je ale všude uhlího!“ pravil Navrátil, dívaje se na ohromné hromady, nakupené při trati a u přístavu. „To si myslím!“ přisvědčil Pícha, když nově příchozí uznal opět jednu vynikající věc v milém Chicagu. „To jsou ale ňáké fabriky a tolik „inženýrů“! Tamhle to je cukrovar,“ ukazoval na obrovskou, třináctipatrovou budovu rafinerie, „nejvyšší fabrika na světě. Pracuje tam také moc Čechů, a tadyhle,“ dokládal, poněvadž ujížděli právě ku příčním ulicím Taylor, De Koven a Bunker, „počíná nejstarší česká osada!“ „Aha, Plzeň!“ zvolal Navrátil, jenž slyšel již o této nejstarší české čtvrti v Chicagu. „I co vás napadá,“ utrhl se Pícha. „Kdo pak vám řekl, že je Plzeň nejstarší! Ta byla postavena teprve po velkém ohni. Když vám říkám, že tady byli Češi nejdříve, tak to bylo tady.“
(Pavel Albieri, Nevěsta za padesát dolarů!: českoamerický obrázek z Chicaga, 1897)

Čtvrť Pilsen se nachází zhruba dvě a půl míle jihovýchodně od chicagského downtownu. Je sem dobré spojení metrem i autobusem a na kole jste odtud v centru za 20 minut. Její relativní oddělenost (na západě dálnicí, na jihu Čermákovou třídou, k níž přiléhá industriální oblast, ze severu železnicí a na východě se postupně rozplývá v periferní obytné čtvrti) a etnická specifičnost jí však vtiskují doslova vesnickou atmosféru a mrakodrapy odtud vypadají téměř roztomile. Ve čtvrti pojmenované podle české Plzně jsem bydlela v jednom rozpadajícím se bytě v domě obydleném mezinárodní komunitou lidí od září 2005 do července 2006. Můj počáteční dojem, že jsem se ocitla na místě, které čekalo právě na mě, živily nevysvětlitelně výrazné pocity déjá vu. Vytvořit zde dokument napadlo původně Michala, který mě přijel v prosinci poprvé navštívit. Intenzita našich setkání v předvánoční Pilsen způsobila, že nás posedla skutečná dokumentační vášeň. Na ulicích Pilsen jsme pátrali po českých motivech a v jejích domech zpovídali lidi se slovanskými předky, a přitom se stále více zamilovávali do její současné mexické a bohémské podoby. Michal potom přijel znova v červnu a se sdílenou posedlostí jsme v průběhu tří týdnů natočili další záběry, čítající k dnešku asi čtyřicet hodin rozhovorů a jízd po Pilsen na kole či v autě, během nichž jsme se pokoušeli vynalézt způsob, jak zdejší spektrální atmosféru vnutit kamerovému vidění. Náš spontánně vznikající dokument je sebereflexí naší hry na patrioty, pátrající po zmizelé české komunitě v mexické čtvrti. Zároveň se otevírá výpovědím všech plzeňských obyvatel, jejichž zkušenosti jsou často tak protikladné, až se zdají být neslučitelné. Střety různých historických vrstev, vizuálních a sluchových motivů a způsobů uvažování tvoří přitažlivost této čtvrti, jejíž obraz se v myslích různých skupin jejích obyvatel objevuje v rozmanitě přeskupených podobách.

Česká Máry a mexičtí orli

Román Nevěsta za padesát dolarů, který sepsal na konci 19. století Pavel Albieri, líčí dobrodružství české venkovské dívky, která se přijela do Pilsen provdat. Její putování čtvrtí se stalo záminkou pro rozsáhlé popisy místních reálií, v nichž se neustále zdůrazňuje, jak je čtvrť hodně česká. Hlavní hrdinka Máry, cestující původně za řezníkem Františkem Vávrovským, skončí po různých peripetiích s daleko lepší partií, a sice s redaktorským pomocníkem Karlem Šrámkem. Kniha měla zřejmě motivovat další české dívky, aby vyjížděly za vdavkami do Chicaga. Na počátku minulého století došlo vskutku k masivnímu nárůstu české emigrace a právě Pilsen byla jedním z jejích hlavních cílů. Tuto oblast Češi objevili po Velkém požáru roku 1871, kdy ještě bývala z velké části močálovitou loukou, kam chodívali první osadníci střílet divoké kachny. Matěj Škudera zde potom založil hostinec „U města Plzně“ a toto jméno přešlo na celou čtvrť, která se do roku 1910 stala největší českou komunitou v Americe. Ve dvacátých letech zde však žilo přes dvacet různých etnických skupin, vedle Čechů a Slováků zejména Poláci, Litevci, Chorvaté a Slovinci. Po založení Československa roku 1918 emigrace výrazně klesala a od padesátých let minulého století, kdy do Pilsen začali houfně přicházet Mexičané, se Češi postupně začali vystěhovávat, zejména dále na jihozápad podél California Avenue a do čtvrtí Cicero a Berwyn. Dnes je Pilsen nejvýznamnějším centrem chicagské mexické komunity a tamní Čechy lze spočítat na prstech jedné ruky. Na těch pár českých nápisů na budovách jako Plzeňský sokol, Chrám Sv. Víta či iniciály C.S.A.S. (Česko-Slovanská Americká Síň) pokukují ze znaku Pilsen mexičtí orlové a na krytech plzeňských kanálů se třpytí aztécký kalendář. Čeština začala z plzeňských ulic mizet v padesátých letech a dnes spousta zdejších nemluví jinak než španělsky. Etnická proměna neproběhla zcela mírumilovně, v padesátých letech byla Pilsen proslulým působištěm mexických gangů, ale nynější obyvatelé vzpomínají na toto období jako na zlatou éru Pilsen. Češi vyjadřovali svou identitu stavbou budov, jejichž architektura, a zejména účel, vycházely z tradic domoviny Mexičané využívají daleko více prostředků malířských, takže mexický charakter čtvrti je dnes jasně patrný v množství muralů s revoluční tematikou. Na ulicích zní neustále mariachi, v létě jsou plné dětí a zmrzlinářských vozíčků. Všude prodávají různé lahůdky, od tamales a tacos až ke kukuřičnému nápoji champurados. Skvělé plzeňské galerie, například Polvo, založená a vedená trojicí mexických umělců a aktivistů, anebo novomediální Busker, která se nedávno usídlila v bývalém obchodu s květinami, ukazují, že přestěhování se do této ostře sledované oblasti předpokládá komunitní orientaci a určitou formu aktivismu. Jako by si pobyt v Pilsen museli nově příchozí zasloužit. V Pilsen vůbec funguje množství aktivistických spolků, navazujících na bohatou tradici dělnických a anarchistických aktivit a soustředěných nyní zejména na problematiku gentrification, tedy proces renovace chudých městských čtvrtí, s nímž souvisí zvyšování cen pozemků a nemovitostí, a tedy i nájmů. Hesla anti-gentrifikačních protestů jako „Gringos Out of Pilsen“, (Gringos, tedy nemexičtí obyvatelé USA, ven z Pilsen) či „Pilsen Not For Sale“ (Pilsen není na prodej) se objevují na tričkách, transparentech a muralech. V Pilsen jsme objevili dvě krajanky, Helen Seifertovou, jejíž rodiče do Pilsen přišli z Nebílov u Plzně a Bess Borysowiczovou, jejíž maminka pocházela z Hradce Králové. Helen si jednou při procházení 19. ulicí opsala z mých dveří telefonní číslo určené pro pošťáka a na Štědrý den mi zavolala a popřála „veselý Vánoce a šťastnej novej rok“. Podařilo se nám zkontaktovat Heleniny příbuzné z Nebílov a oni si vyměnili s Helen pár dopisů, ovšem korespondence prozatím ustala kvůli nezájmu z české strany. Helenin bratr se z Pilsen odstěhoval, jakmile jeho syn začal mluvit se španělským přízvukem, a s Helen se teď vídají velice málo. Bess vyprávěla svéráznou češtinou prokládanou anglickými výrazy o tom, jak chodila o víkendech do české školy v Pilsen, kde se učili „číst a psát a historii Československa a tak dále“. Bess se stejně jako Helen narodila v Pilsen a provdala se za potomka polských emigrantů: „Když jsem se vdala, tak jsme šli do tý Little Village. To je trošku dál odsud, a tam jsme byli v létě. A potom, když můj strejček zemřel, to byl maminky bratr, tak on měl tady house na Morgan a on potom udělal vůli, že jsem dostala ten house, půl a můj bratr půl a můj bratr mě dal jeho půl, a tak můj muž řekl, už nebudeme platit žádnej rent, půjdeme do housu tady na Morgan, tak jsem tady from nineteen seventy two.“ Obě se v Pilsen cítí trochu osamělé a jejich komentáře k proměně české čtvrti v mexickou nejsou prosty mírného rozhořčení. Jako jedny z mála vnímají stále Pilsen jako českou čtvrť, kterou teď shodou okolností okupují „ti Mexikánci“.

Skákající fazolka

Srdcem Pilsen je kavárna Jumping Bean na hlavní plzeňské tepně 18. ulici, založená roku 1994 jako místo pro setkávání místní umělecké komunity. José Uribe, mexický umělec, editor a aktivista, opustil Mexiko v revolučním roce 1968 a v Pilsen žije od roku 1970. „Budu ti vyprávět historii Pilsen na příkladu muralů,“ řekl mi na začátku naší procházky čtvrtí. Marcos Raya, Hector Duarte či Salvador Vega jsou autoři nástěnných maleb plných mexických symbolů a protestních hesel. José mi vysvětlil symboliku muralu naproti kavárně, kterou namaloval Jesús Gonzales „od hlavy Zapaty k hlavě Césara Cháveze“, s nápisy jako „Stop gentrification in Pilsen“ či „Alto a la basura moral“. Vyprávěl také, že budova předtím sloužila jako holičství, které bylo přeplněné obrázky Pancho Villy. Jumping Bean je většinou plná lidí diskutujících u barevných stolečků, zahleděných do laptopů, či osamělých čtenářů, popíjejících svorně výbornou bezednou kávu. Allan Berry, mladý malíř a motorkář, trávil v kavárně snad ještě více času než já a navíc sdílel mou fascinaci Pilsen. Žije tam zkrátka proto, že je to nejlepší čtvrť v Chicagu. Když se zeptám proč, odpoví, že je to jedna z těch věcí, které se nedají definovat. Začne mluvit o pouličních prodavačích a o kavárně. Natáčela jsem ho na vrcholku bývalé cementárny, ohromné budovy na dohled od Pilsen, kam mě Allen zavedl poslední týden mého pobytu. „Přijel jsem do Chicaga s mobilním telefonem a batohem a žil jsem chvíli nahoře v Andersonville. A tam jsem byl rok a vůbec se mi to tam nelíbilo. Vždycky jsem slýchával o tom, že se umělci srocují dole na Southside, v téhle čtvrti Pilsen, takže jsem vzal kolo a jel to tam dolů prozkoumat a byl jsem vyděšený k smrti. Říkal jsem si, co je tohle, to vůbec není to, co bych očekával v Chicagu. Byl jsem tenkrát trochu zhýčkaný. Přestěhoval jsem se sem před pěti lety. Byl jsem skoro jediný bílý kluk, kterého jsi tam mohla vidět. Bylo tam pár dalších umělců. Byli jsme ti gringos.“ Dům s kavárnou má české kořeny: původně jej postavil jako fotografický ateliér roku 1908 otec Paula Němečka, který nyní pracuje v československém muzeu v Chicagu. Paul má v muzeu model budovy, který pečlivě oprašuje a pyšně ukazuje návštěvám. V bývalém Němečkově ateliéru nad kavárnou bydlel více než dvacet let mexický fotograf Pete Rodriguez, dokud se nemusel nedávno odstěhovat kvůli tomu, že se majitelka rozhodla pronajmout horní patro za větší peníze. Navštívila jsem ho poslední den, který trávil v tom skvělém ateliéru se střešním oknem, jehož stěny bývaly přeplněné obrázky a fotografiemi; popíjel s přáteli pivo, rozebíral s nimi americkou politiku, ze zdi přitom postupně strhával své obrázky a klel.

Mariachy a dechovka

Kenneth Corrigan, knihkupec a amatérský historik čtvrti, bydlí v budově bývalého slovanského tělocvičného klubu, National Tel Club. Kenneth je slovinského původu a stěžuje si, že nalézt literaturu o Slovincích v Pilsen je opravdu složité a že všichni mluví jen o minulosti české. Ukázal nám dokument, který vydali, když byla Pilsen nominována na historický distrikt a stěžoval si, že tam nejsou žádné informace o českých Židech, jen jedna zmínka o Chorvatech a vůbec nic o Slovincích. Za Kennethem jsem vodila všechny své známé, zajímající se o historii českého osídlení. Od něho vím, že původními obyvateli Pilsen byli Irové, kteří přišli už v padesátých letech 19. století, takže zhruba dvě dekády před českými osadníky. Při další návštěvě nám pyšně ukazoval džbány s nápisy „Zlatá studně“ a „U Fleků“, bavili jsme se o podobnosti mariachi a moravské dechovky a když jsem zmínila, že mi někdo řekl, že hudba mariachi vlastně pochází z Moravy, Kenneth potměšile dodal: „Ano, je středoevropská. Úplně středoevropská.“ Rozebíráme způsoby rekonstruování budov a Kenneth kritizuje rekonstrukci budovy bývalého českého divadla Thalia Hall za to, že jí dělají „příliš krásnou“ a nerespektují přitom historickou podobu. Kenneth si i nedochované šatní věšáky nechává dovézt, například když přijede kamarádka z Vídně. Poslední dny jsme se dali do vyrábění stříkaných nápisů na ulicích před bývalými slovanskými budovami, „It’s Fun to Be Bohemian“ a „Los Checos back to Pilsen“, což měl být pokus o symbolický návrat českých motivů. Můj domácí Bob mi těsně před odjezdem řekl, že se obává, že až přijedu příště, bude Pilsen už úplně jiná. Že se změní kvůli tomu, že se sem nastěhuje spousta yuppies i muppies (termín který vynalezl Pete Rodriguez pro mexické yuppies), začnou skupovat domy, nájmy se budou zvyšovat a nynější obyvatelé se budou muset vystěhovat. Z Pilsen se stane další módní čtvrť, podobně jako je jí chicagský Wicker Park, který býval kdysi také chudou rozbořenou čtvrtí. Pak získal hipsterskou pověst a dnes je plný stylových klubů, kaváren a obchodů. Nic špatného. Ovšem Pilsen je zkrátka Pilsen. Nechci, abych příště na jejích ulicích potkávala pouze lidi posedlé módou, grafikou a vychrtlými psy. Wicker Park je čtvrť grafických designérů. Pilsen je čtvrť emigrantů, alkoholiků, povalečů a umělců (řekl José). Spíše než v upnutém tričku z butiku potkáte Plzeňany v kabátu z kontejneru. Psi tam nejsou, zato spousta velkých a divokých koček, holubů a veverek. Nedávno mi Allan, který nám pomáhal s pouličními nápisy, napsal: „Your graffiti is still here, although it‘s getting a little hard to see, a little more faded than it was.“ Možná že čeští a mexičtí duchové nyní nacházejí společnou řeč v lamentování.

Cizinci

Představu o ideálním životním prostoru je někdy jednodušší projektovat si do míst, která tak úplně neznáme. Ovšem v emigrantské čtvrti Pilsen se každý zřejmě cítí cizincem a zároveň jí považuje za svůj domov. Podle Julie Kristevy mohou umělecky inspirovaní cizinci čerpat tvůrčí energii z odcizení od sebe sama, minulost přetvořit ve hru a sebe vnímat jako pouhé kolemjdoucí: „Zvláštní způsob jak být šťastni či cítit se nepostižitelní, éteričtí, tak lehcí, že by bylo snadné přimět nás odletět pryč…“ V dokumentu chceme zachytit prchavou přítomnost čtvrti se stopami minulého osídlení, v okamžiku, kdy čtvrť opět prochází radikální proměnou, která může alespoň posloužit k odkrytí zapomenutých vrstev komunity. Nedávno nás napadlo uspořádat v Pilsen malý „Bohemian“ festival, při němž by došlo k vyvolávání „bohémských“ duchů přesně sto let po vrcholném roce české emigrace (1907). Promítneme náš dokument i jiné dokumenty o chicagských čtvrtích, vyprovokujeme diskusi o proměnách Pilsen. Pozveme historiky, umělce, aktivisty místních organizací a z Čech přivezeme dokumenty zase třeba o proměnách českých čtvrtí. Propojíme aktivity probíhající v Pilsen a Plzni prostřednictvím internetu. Paralelní akce ve dvou Plzních dvou kontinentů. „Pero los Checos son muertos!“, vyhrkl na mě nakonec René z mexického centra Casa Aztlán, když jsem se mu snažila vysvětlit, proč mě zajímá historie Pilsen a přesvědčovala ho, že je škoda, že o české historii nikdo nemluví. „Ale Češi jsou přece mrtví! A ti, co zůstali, se už přizpůsobili, začali jíst tacos a tamales.“ Helen Seifertová ani Bess Borysowiczová by s ním nesouhlasily.

Věnováno všem sousedům z 19. ulice a blízkého okolí, Josému Uribe a kavárně Jumping Bean /1

(Poznámky)

1/ Termín „jumping bean“ označuje zvláštní „skákající“ fazolky, plody mexického keře Sebastiana pavoniana, které se vyznačují tím, že sebou neustále škubou do různých směrů. Jedná se o tobolky obsahující larvu můry (nakladenou na ještě nezralou tobolku); larva zkonzumuje semeno v jedné části tobolky a pak sebou vrhá od jedné stěny ke druhé a způsobuje tím její skákavé pohyby. Skákáním se zrno může dostat na bezpečné místo, kde může larva relaxovat, zakuklit se a projít metamorfózou. Některé skáčou několik měsíců a mohou urazit desítky mil než najdou místo, které je chladné a tmavé. Larva si pak vyvrtá tobolce dvířka, z nichž později vyletí coby namodralá můra. Pohyblivý dočasný domov, který otřásaje se cestuje se svými obyvateli, kteří jej po určité vlastní transformaci zase opouštějí.

01.02.2007