Akce Žofín aneb česká Voina

„Stát nepomůže flákačům a delikventům, kteří zneužívají dávky,“ řekl ministerský předseda. Kdyby nebyl na místě předsedy hloupý člověk bez talentu i citu, možná by řekl: „Pomůžeme těm, které dvacet let nezodpovědné politiky vytlačilo na okraj společnosti, dohnalo k sebedestruktivnímu využívání již tak nízkých sociálních dávek nebo vydalo napospas zoufalé situaci, z níž často jediným východiskem je kriminalita.“ Máte u vás také hloupého tloustnoucího předsedu? Tihle předsedové provozují státy, které nám, nepřizpůsobivým delikventům a flákačům, škodí. My jim na oplátku také budeme škodit. Budeme paralyzovat výkon úřední moci a vraždit předsedy.
Na akci Žofín jsme se složili ze svých sociálních dávek. Po půlnoci 16. června jsme se vypravili v zapůjčených převlecích vyšší střední třídy, tedy ve večerních šatech, na vltavský ostrov Žofín. Vydávali jsme se za stárnoucí intelektuály po čtyřicítce a napodobovali chování nostalgických absolventů vyššího vzdělání, kteří se sejdou po pětadvaceti letech. Takové ty sentimentální lidi, co se vodí za ruce po Žofíně. Do tohoto nebezpečného podniku se zapojilo pět žen a tři muži.
Zjistili jsme totiž, že Praha 1 zakázala na proslulé pražské místo procházek přístup po setmění. Z důvodu úspor již nebylo možné osvětlovat jeho drahý inventář, který je dnes v soukromých rukou, a proto bylo efektivnější celý areál obehnat ostnatým drátem a most přehradit závorou. Já s oběma muži — Filipem Turkem a Petrem Urbanem — inspirováni fašisty postupujícími do Sudet, jsme nejprve demonstrativně vylomili závoru, zatímco ženy prostříhaly ostnatý drát. Pak jsme se rychle vydali na okraj ostrova zapálit soukromou půjčovnu lodí. Ostraha ostrova, která se skryla v houští před naší převahou, mezitím kontaktovala městskou policii. Ta nás dostihla několika vozy u kamenného zábradlí nad řekou, kde jsme předstírali zmatené kulturní pracovníky a pedagogy, vnitřně ale připraveni na divoký střet. K tomu stačilo dvanácti policistům jen odmítnout návrh na konzultace. Situaci jsem osobně ještě vyostřil, když jsem si o dva policisty zkroutil ruce za záda a hrubě je dovláčel několik desítek metrů k jejich policejním vozům. Ještě teď mají jistě vymknutá ramena. Tam jsem je donutil mi nasadit pouta a od té doby už jsem na ně nepromluvil ani slovo, aby se mohli ostatní zhostit svých rolí. Filip Turek se vytasil s předlistopadovým aktivistickým číslem „sežeru svou občanku“ a pod záminkou svědectví o mém předchozím činu si nechal naskákat na záda tři policisty. Oba zadrženi a spoutáni jsme cestou vozy na služebnu naučili policisty liberální pokřik „To jste vy, co zvonili před dvaceti lety u koně. Tak tady máte tu demokracii — tak to je!“ a to rovnou v několika různých — i obscénních — verzích. Pak jsme se nechali na osm hodin připoutat k topení na chodbě policejní stanice v Bartolomějské ulici. Záludně jsme předali policistům otisky prstů a vyslechli si dobře míněné rady, několik legračních příběhů i filozofických hovorů o hodnotě občanských životů. Kolem jedenácté ráno se nás policisté zbavili bez záznamu, s tušením, že je to od nás všechno nějaká bouda.
Tentokrát se nám tedy nepodařilo zemřít a potvrdit tak naši nadřazenost navždy. Přece jen jsme ale ponížili před světem a bohem černé hastrmany městské policie, prodloužené to dildo pražské moci. Příští akce bude vydařenější. Chystáme výpravu do Mostecké uhelné pánve, kde má prezident své vlastní, květinami ozdobené rypadlo sosající spřátelené uhlí. Snad ty kytky pořádně pohnojíme.