Paříž je jinde

Cécile Paris nám prostřednictvím svých zdánlivě prostých fotografií a videosnímků otevírá své světy.

Cécile se sice jmenuje Paris stejně jako město, ale to neznamená, že se omezuje na hranice francouzské metropole. Miluje pohyb, poznávání země, vyprávění příběhů a ráda ostatní nechává cestovat. Každý její snímek otevírá duševní perspektivy. Fotografuje stejně jako dýchá. Ve vlaku stojícím na stanici nebo na dálnici, v kuchyni nebo v parku - každým svým záběrem si “zapisuje poznámky”, které přidává do své obrovské fotografické sbírky. Jednoho dne se jeden snímek připojí k druhému a vytvoří sérii. Zmnohonásobí pak cestovní možnosti a záminky k vytváření příběhů. Každý tu najde něco ze svého vlastního světa: hrnce nebo patnáctitunové kamiony, Porsche nebo sádrové kaktusy, kaluže vody nebo fasády domů, salónní kočky nebo plevel: nic tomu nenasytnému pohledu tvarů a barev neunikne. Cécile sleduje stopy lidí a přidává k nim únikové linie. Pokud její snímky totiž prohlížíme zblízka, začneme pochybovat o tom, co je běžné. Její zdánlivě zjevné záběry jsou perfektně uspořádány. Každá část vede k další, perspektivy se znásobují, mysl bloudí. Všednost vede ke snovosti, vyprávění a přetvářce. Unikneme přes prostý odlesk v louži vody nebo sgraffitti na skle. Cécile Paris otevírá okénka k paralelním světům, ponechává pole myšlenkovým asociacím. Duševní odbočky, které nám podává ve svých fotkách, najdeme v pohyblivé podobě i v jejích videosnímcích. Pomocí jednoduchých akcí a tentokrát i osoby se dál hýbeme, hýbeme, hýbeme...

Co spouští tvou spoušť?
Je to spousta věcí, které možná vypovídají o tom, co mě trápí, nebo čím se zaobírám. Opakuje se to: často jde o příběhy plevele, rostlin, domácích květin, příběhy koupelen, kuchyní, příslušenství, fasád, architektury, detailů na zemi, nalezených předmětů - to všechno jsou určitě věci, které vidím snadno. Pozorování je trénink. Nakonec mě zajímá spoustu detailů, které získávají vyprávěcí nebo sociologický význam. Přesahuje to všednost. Je pravda, že určité tvary, vyobrazení, předměty nebo barvy znají všichni. Přivlastňuji si je ve snímcích, pohrávám si s nimi
a dávám jim trochu víc moci.

Jak spojuješ věci do sérií?
Na to je několik postupů. Mám soubor fotek, které jsou jakoby mé poznámky. Často se na ně dívám, pohrávám si s nimi, jako by to byla hra. První kritéria se týkají formálních prvků: barev a podobných nebo doplňujících se aspektů, které mezi sebou mohou vytvářet soulad. Po této první etapě je to jako se setkáními. Za formální stránkou přichází smysl, svět, který vystupuje z fotografie a já přemýšlím nad tím, jak by mohla souznít s nějakou jinou. Jaké srážky nebo jaké začátky příběhu tu vznikají. A něco může vyvolat i název.

Na tvých fotkách jsou všechna zvířata (psi, kočky, koně) ochočená. Odhalují něco, co je pod všedností. Je to pro tebe vyjádřením kýče?
Kýč byl zejména hnutím, na to se zapomíná. Šlo o popření měšťáckého vkusu, zaujmutí estetického stanoviska. Ještě dnes jsou předměty nebo dekorace, o kterých by se dalo říct, že jsou to kýče, jsou to pozůstatky onoho hnutí. Přitahuje mě to, že jde o předměty, se kterými se setkáváme skoro všude. Nedávno jsem například zvedla hlavu a uviděla jsem na jednom balkóně deku s obrovským tygrem. Kolem takového předmětu mě napadá spoustu dalších obrazů. Tím pro mě začíná příběh. Zdá se mi, že tyto motivy v sobě mají jakousi vnitřní sílu. Kýčovité věci mají pro mě velkou výpovědní hodnotu.
Díky fotkám mohu lépe vstřebávat věci kolem sebe. Tento fotografický odstup potřebuji. Je to, jako bych se vzdalovala od světa, abych se do něj mohla nakonec promítnout jinak a silněji.

Jak může sběratel odebírat vzorky světa, držet ho v určité vzdálenosti a tím ho lépe vlastnit?
Myšlenka sbírky tu je, ale nejde o vlastnictví. Jde spíš o to, věci uspořádat a pochopit je v tomto chaosu, kterému se říká svět. Dovoluji si přiblížit se k věcem, které by se jinak nesetkaly. Snažím se je mezi sebou uspořádat.
V tvých snímcích je silně přítomný protiklad mezi svobodou a útiskem.
Žijeme v době, kdy skoro všechno, co vidíme a co se děje, je velmi těsně spojeno s pojmy svobody a útisku. Kolem tohoto vztahu se to stahuje dneska ještě víc než kdy jindy. Není lepší příklad než televize.
Myslím, že nevyhnutelně žijeme v útisku. Svobodu umožňuje způsob pohledu. Svoboda je duševní.

Tvé kolekce otevírají spoustu okének, přes odlesky, obrazy, zrcadla, přes neustálé ponořování do hlubin. Je to forma exotičnosti, nebo úniku?
Přítomnost exotických forem je jistě spojena s předměty, o kterých se nedávno mluvilo jako o kýčích. Mě skutečně zajímá, jak žijeme a o čem lidé sní. Nepřestává mě dojímat, když vidím, jak si řidič kamionu pověsí polonahou dívku před zapadajícím sluncem, a to mu každé ráno pomáhá dál řídit jeho kamion. Zkouším pochopit, jak moc je pro něj tenhle obrázek snem a proč víc než který jiný.

Ve tvých fotkách zaujímáš sociologický přístup, ale neobjevují se tam žádní lidé. Myslíš na to, že tam jsou přítomni?
Ano, zdá se mi, že to o nich mluví líp. Je to jako nápad navštívit něčí byt v jeho nepřítomnosti - to o lidech řekne spoustu věcí.

Proč se tvé videosnímky na rozdíl od fotek točí kolem jedné a té samé osoby?
Videosnímky dělám stejným způsobem jako fotky. Je tam opravdu někdo, ale stává se tím, čemu říkám “postava” v malířském smyslu toho slova. A tato postava provádí jednoduché gesto nebo spíš akci: kráčí, hraje na kytaru nebo se prochází s kropicí konví. Hlavním prvkem videa však není tato fyzická přítomnost, tato osoba. Když říkám, že je to postava, znamená to, že stejně tak je důležité to, co je kolem ní. Například na videu, kde má postava zalévá, jsem si stanovila plán a myslela jsem přitom na plevel, potom na kaluž vody, ve které je odraz. Takže ano, díváme se, že jde dopředu, zalévá, ale to tvoří jen pojítko. Pro mě je důležitá jak ona a to, co dělá, tak to, co ji obklopuje. Jde o jejich vzájemné působení.

Všechna ta prostá a mechanická gesta tvých “postav” - skateboard stejně jako utírání skla - není to způsob, jak si vyprázdnit hlavu, jak utéct, jak se vytratit?
Ano, jde o úniky. Na videu mě zajímá to, co se děje, když kráčíš ulicí nebo když sedíš ve vlaku, prostě v okamžiku pohybu. Zdá se mi, že tyto okamžiky jsou pro myšlení vhodné. A to, co se ti odehrává v hlavě, je často spojeno s tím, co vidíš. A to je pro mě už začátek filmu, fikce. Proto je v mých snímcích vždycky pohyb. A kluk na skatu braný zezadu ve mně vyvolává spoustu příběhů. Koneckonců, protože se odehrává něco velmi duševního.

Kluk na skatu, ale i vlaky, sportovní auta, kamiony a koně - celý svět je v pohybu dál a dál. Syntézou historie by tedy měl být únik, úprk, introspekce.
Ostatně vždycky jsem milovala výraz “zmizet po anglicku”!

01.01.2003