Japonský interiér

Fatálně známá čistota stylu japonského interiéru nás nepřekvapuje, jsme si jí natolik jisti, že jako Evropani nezapochybujeme, že by to mohlo být jinak.

Je opravdu to, co vidíme v krásných katalozích skutečností?

Průměrný Japonec má dům, vesměs unifikovaný styl současné japonské architektury ze dřeva, papíru a plastu. Naše cihlové či kamenné domy (včetně pane- láků) jsou pro ně obrovským prostorem, který nedokážou pochopit. Takový dům je v Japonsku luxus. Současná mladá generace zbožňuje nekonečné listování v časopisech a reklamních letácích podobným těm, které vydává hypermarket Ikea. Možná trochu touží po evropském nebo americkém interiéru ovšem ten si zas jen představují a modelují podle dostupných materiálů např. amerických filmů. Skutečnost je jinde. Mladá generace, která se rozhodla žít samostatně, se většinou na pár let přestěhuje do hodně vzdálené části ostrova, od domova. Město, vesnice, prostě tam, kde se rozhodli pracovat, jim poskytne volný dům pro přistěhovalce. Provizorium je hodně frekventovaný pojem a samozřejmost. Podle toho, jakou funkci a jak si vás bude společnost města či vesnice cenit, jak ohodnotí váš budoucí přínos, vám dům po předchozích přistěhovalcích zrekonstruují, ale třeba také vůbec ne, skutečně záleží na pozici, kterou budete zastávat. Američtí učitelé, které si japonská vláda zve, jsou většinou ubytovaní v těch nejčistších japonských interiérech, které jsem měla možnost vidět, včetně tradiční japonské toalety. Přijedou bez ničeho, s jedním kufrem a rodným jazykem a celé jim to pravděpodobně připadá jako pořádný úlet. Prostor příbytku je v tónech zelené a odstínech přírodního dřeva, místo koberců jsou na podlaze položeny "tatami" zeleno-žluté rohože, vestavěné funkcionalistické skříně, přesně tak, jako v Müllerově vile od Adolfa Loose. Zašupovací dveře, jednoduchá okna. Za dvojitá jsou považována ta, jež za sklem mají dřevěný rám potažený ručním papírem. Večer si připadáte jako v lampiónu. "Nugi kakuru, Haori sugata no, Kočó kana!", volně přeloženo: Když si žena svléká kimono vypadá jako motýl.

Horizontály a vertikály

Vchod domu je úvodem do dalších prostorů, které jsou malé, ale originálně členěné. Tím úvodem je většinou čtvercová chodbička u větších a luxusnějších domů je půdorysem obdélník. Podlaha je betonová, někdy s jednoduchou povrchovou úpravou. Vchod je řešen stupňovitě, příchod je v úrovni usazení domu v krajině, jestliže vcházíte dál, je třeba se rychle vyzout a vyskočit na samotnou úroveň obytné plochy domu, dřevěnou podlahu, leskle nalakovanou a čistou. Vzorek skladby dřeva koresponduje s papírovými, strukturovanými tapetami. Horizontály a vertikály do sebe čistě a jasně zapadají. Chvíli si připadáte, jako že přesně víte, kam vás směřují, ale také jako v nejšílenějším labyrintu, kde tušíte kam se vydat, ale obáváte se mlhového přízraku, který plave těsně nad zemí v nekončící chodbičce. Uvnitř je všechno trochu mystické, možná je to dané osudem a historií samotného domu. Zajímavostí je ale fakt, že tento pocit vyvolávají i zcela nové domy.

Zvyky

Jste uvnitř domu, na návštěvě. Paní domu v nestřežené chvíli srovná vaši obuv v chodbě a to špičkami bot směrem k východu z domu, nesluší se, aby na to zapomněla. I vaše přidělené přezůvky, které si musíte sundat před vstupem do místností, kde jsou tatami nebo koberce, jsou neustále směřovány špičkami tak, aby jste si je mohli kdykoliv co nejrychleji nazout. Mimochodem, největší číslo pantoflí je 25 cm. Neustále se přezouváte a vyzouváte a dokonce i na toaletě vás čekají extra pantofle. Interiér je velice příjemný, ale malý. Sedíte v místnosti, která se ani trochu nepodobá čisté a prázdné představě o japonském interiéru. Subtilnost prostoru jim znemožňuje jakoukoliv organizaci. Všude se něco povaluje od oblečení, různých sezónních pomůcek, přístrojů a nádobí. Klasický interiér můžete vidět jen v čajových domcích nebo chrámech, kam se chodí na obřady.

Japonská duše a její západní zabarvení

Evropský styl se označuje výrazem "jófú", japonský styl "wafú", neomezuje se však jen na architekturu, ale proniká do i oblékání, stravy a bydlení. Původně neexistovalo nic, co by striktně vymezovalo japonský styl "wa". O Japoncích je známo, že jsou od přírody zruční a mají mimořádnou schopnost se přizpůsobit. Podle okolností a doby buď zručně oddělují, to co je japonské a co západní, nebo bravurně mixují a vytvářejí nové, vylepšené specifikum. Jedním z architektonických stylů "wa" je "sukija", charakterizována pevnou formou a danou technologií výroby, která zdánlivě neponechává prostor k individuálnímu přístupu. Fungují zde vzorce a jejich nesčíselné množství kombinací. Je známo, že mistři tohoto stylu nebyli jen stavitelé či architekti, ale především znalci čajového obřadu, kaligrafie a také se zabývali tradičním tancem a hudbou. Své zkušenosti pak lehce aplikovali při projektu nového domu. V tomto smyslu je zřejmě pro dnešní architekty obtížné napodobit naznačenou linii. Je zde zdůrazněno delikátní estetické cítění společně s profesionálním a uváženým výběrem materiálu. Dřevo zde není chápáno jako jeden z možných stavebních materiálů, je pro Japonce základem a to ve smyslu pochopení a umění ho ovládat. Proto například skoro ve všech obytných domech najdete pilíř, který je samostatným objektem, sochou. Je to přírodně upravený, obrovský samorost, který Japonce i uvnitř aktivně spojuje s přírodou.

01.04.2000