Uniforma, kterou každé japonské dítě dostane na začátku povinné školní docházky není jen dresík, který děti nosí k pravidelné výuce, ale i tepláky, školní brašna - všechno. V japonských školách neexistuje žádná individualizace, ani co se týče účesů nebo, v případě děvčátek, například náušnic. Sebemenší výstřelek je zakázán a učitelé si při vybočení zvou žáky a vysvětují jim, že "takhle tedy ne". I v elitních mateřských školách jsou děti občas navlečeni do stejnokrojů. Mají vypracovány barvu a design modelů, které se u jednotlivých škol odlišují. Dokonce styl účesů na těchto školách určují předpisy. Ve větších městech je vidět mnoho mladých dívek, jak si na záchodech luxusních obchoďáků upravují cudnou délku plisovaných sukní. Vyhrnou a podkasají si je v pase tak, že jim sukně sotva zakrývá zadeček. Přes faldové břicho z přebytečné látky si přetáhnou sériový svetr a sako uniformy. Je to pravděpodobně první projev nesmiřitelné individualizace, který zažívají. V televizních show pro teenagery vystupují bezpohlavní pop hvězdy, většinou muži divadelně nalíčeni jako ženy, v sukních s ženským účesem a úplně samozřejmě se stávají těmi největšími patetickými idoly nejmladších. Jejich vizáž je pro Evropana úplně jiným světem. Možná by se dala najít nějaká souvislost s Kabuki (tradičním japonským divadlem), ale myslím, že, přestože je tradice i v současnosti hodně čitelná, musel by ji zpracovávat přímo Japonec, pro cizince-navštěvníka je to nemyslitelné. Uniformy jsou pro Japonce zároveň frustrací i jedním z nejrajcovnějších témat současné japonské pornografie. V knihkupectvích se zcela běžně prodávají časopisy specializované na porno s dívkami ve školních uniformách. Kluci mají zas skvěle vypracovaný styl, jak během dvou minut, opět někde na záchodcích, přetvořit uniformu a seriózní účes v image Bad Boy. Úprava ovšem probíhá pouze v mezích uniformy, např. důmyslném otočením manžet a límce. Myslím si ale, že jim samotným uniforma nijak zvlášť nevadí. Je to prostě fakt, který se dodržuje a dál to neřeší. Stačí jim detail v možnostech nařízení. Kdo s tím má obzvlášť velké problémy, nebo pociťuje exhibicionismus a zálibu v modelech, odjede do Harajuku (čtvrti v Tokiu, kde se monstrózně oblečení ufoni procházejí mezi obchody s použitým oblečením a malými obchůdky plnými cetek a doplňků). Je to nejzajímavější podívaná, bez patetičnosti TV show, jejíž aktéři jsou zcela svobodní v jinak tak upnutém životním stylu. Jsou nesmírně přirození, jak by jim rozvrstvenost a barevnost pulzovala v žilách. Zajímavé je, že tradiční styl kimon a oblečení si ulítává na těch nejšedivějších, přírodních strukturách.j Japonky s tradičním vkusem by na sebe nikdy nevzaly jasnou barvu. Barva rýže v kterémkoliv ročním období jim připadá nejkrásnější. Je to otázka vkusu. Ta symbióza s přírodou je samozřejmě nádherná, ale mezi božskou rýží kvetou křiklavě růžové keře a fialové
Doporučené články
|
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.
|
|
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
|
|
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
|
|
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
|
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář